Studie After the Spring: Economic Transitions in the Arab World (2012) se podrobně zabývá důvody arabských povstání a následného přechodu k demokracii a k lepšímu životu, který se podařil jen málokterým státům regionu. Z našeho hlediska je zajímavá část knihy, která zkoumá příčiny rozpadu militantních a autoritativních režimů.
Podrobnější pohled na výzkumy veřejného mínění v arabských a severoafrických zemích kolem 2010 ukazuje, že lidé byli relativně "šťastní" pokud se vezme úroveň spokojenosti či nespokojenosti ve srovnání s průměrných indexem štěstí ve světě. Na rozdíl od oblíbeného mýtu nespokojené arabské mládeže, i ta vykazovala relativní optimismus srovnatelný s jinými částmi světa.
Destruktivní charakter režimů však ukázal jiný parametr důvěry občanů, a to důvěry v budoucnost. Na grafech Tuniska a Egypta vidíte zajímavou věc. Růst HDP na obyvatele byl trvalý i pod autoritativními vládami. Neoliberál by řekl, že z ekonomických důvodů nebyl důvod k revoluci.
Druhá křivka je však naprosto klíčová. Ukazuje výsledky empirického výzkumu veřejného mínění hodnotícího své vyhlídky vzhledem k budoucnosti. Tento tzv. "růst pocitu neštěstí" nebo "ekonomicky způsobeného růstu neštěstí" (unhappy growth) jasně signalizuje rozpad důvěry ve státní instituce a v daný politický režim.
V letech 2008 hodnotilo své budoucí životní vyhlídky jako pozitivní 24 % Tunisanů. Toto pozitivní očekávání spadlo v roce 2010 na pouhých 10 %. Stejný propad důvěry v budoucnost zaznamenal Egypt, viz tento graf.
V letech 2007 hodnotilo své budoucí životní vyhlídky jako pozitivní 25 % Egypťanů. Toto pozitivní očekávání spadlo v roce 2010 na pouhých 12 %. Přitom oba státy jako celek zaznamenaly stálý růst DHP, což se týká většiny těchto zemí.
Závěr je celkem jednoduchý. Růst HDP, dokonce i ten pozitivní (a ne stagnující či negativní jako u nás), neznamená z politického hlediska vůbec nic. Nevypovídá o skutečné distribuci vytvořeného bohatství a o fungování státních a veřejno-právních institucí. A to je pro nás, občany, skutečný stát, nikoliv míra růstu HDP, oné neoliberální ekonomické mantry.
Dalším důležitým spouštěčem revoluce v arabských zemích byla zásadní nespokojenost s fungováním veřejných institucí. Ty byly jako u nás fakticky rozkradeny privatizací a vytunelováním. Pak logicky a ekonomicky přestaly fungovat pro obyčejné plátce daně. Důvěra občanů ve státní instituce klesla téměř na nulu, což byl primární spouštěč revoluce. Nás snad čeká podobný vývoj.
Počkejme si na podobné výzkumy v Česku a snad i na historicky možný závěr. Známý argument pozvaných exotů v propagandistických TV pořadech: "Vždyť se nemáme tak špatně", lze jasně a klidně vyvrátit na základě podobných statistik. Nepřímo ukazují míru delegitimace politické moci, která krade tak, že sama sebe zničí. Problémem však nejsou statistiky, ale ten úspěšný návrat k normálnímu fungování státu. A to v situaci, kdy mnozí slušní lidé už nad tímto vývojem zlomili hůl.