Španělská krize na trhu nemovitostí a zánik bank
Problémy na trhu s nemovitostmi, který se přehřál, ukazuje na bod, ve kterém se uzavírá celý cyklus záchranných miliard. Nejlépe se to dá vysvětlit na příkladu Španělska.
Již dříve jsme si v žebříčku zadluženosti jednotlivých evropských států ukázali, že Španělsko bylo před vypuknutím bankovní krize relativně umírněně zadlužené. Porovnáme-li tuto zadluženost k celkovému objemu HDP, nebylo na tom o moc hůře než Německo nebo Rakousko. Španělské banky však vytvořily horentní sumy oněch "žiro-peněz", námi pracovně nazvaných "falešné peníze". Ty pustily do oběhu jako úvěr subjektům z nemovitostní branže, stavebním firmám a dalším podnikatelům, obchodujícím s nemovitostmi.
Postavených a rozestavěných domů bylo však mnohem víc, než činila reálná poptávka. Navíc to neodpovídalo stavu ekonomiky země, kdy se neustále zvyšovala nezaměstnanost. K celému boomu a přehřátí branže také napomohla politika Evropské centrální banky, která jednotnou nízkou úrokovou sazbou v rámci eurozóny přispěla k přehnaným očekáváním investorů.
Vznik EU-bubliny
Vznikla typická bublina, protože nemovitosti se neprodaly a jejich ceny padly prudce dolů. A to natolik, že hodnota úvěrovaných nemovitostí byla mnohem nižší, než poskytnuté úvěry na ně. Banky nemohly už počítat s tím, že by za své "falešné" peníze získaly pravé peníze, protože ty by jim mohl položit na stůl pouze kupec nemovitosti, případně ten, kdo by si zastavený byt nebo dům pronajal a řádně platil. Banky se ocitly v pasti tak,jak jsme popsali v první části našeho vyprávění. Banky nacpané "falešnými penězi" jsou vyřízené, pokud jim neposkytne někdo úvěr v pravých penězích.
A tady vstupuje do hry náš záchranný fond se svými miliardami a také evropský daňový poplatník. Máte z toho radost? Vždyť přispějete svým dílem k záchraně banky! Té, která vydělává a vydělávala na váš úkor tučné zisky. Která neprodukuje nic, než falešné peníze.
Státní zadlužování kvůli záchraně bank
Naše společná evropská a národní politická reprezentace přislíbila bankám, že jim dá úvěr, aby jim vypomohla. Aby tento úvěr mohla poskytnout, musí si stát sám vypůjčit na finančních trzích. Státy by si mohly sice peníze samy natisknout, což bylo možné ovšem pouze za socialismu, nebo za vlády diktátorů, nyní ale toto privilegium tisknout peníze mají plně nebo částečně v rukou polosoukromé subjekty jako FED. Tím ovšem není myšleno oněch 9 % skutečných peněz, které vydává v podobě bankovek a mincí centrální banka.
A kam chodí politici nebo my všichni pro úvěr? Přece do banky! A to je v našem případě při zachraňování států Evropská centrální banka, když už státy jako Řecko, Portugalsko, Španělsko a další nemají možnost si na finančních trzích vypůjčit.
Jenže to je proti platnému evropskému právu a v rozporu se statutem ECB, která má především úkol udržovat cenovou stabilitu v eurozóně, a ne zásobovat inflačními penězi marodné státy, lépe řečeno v nich operující, většinou nadnárodní banky. Jinak řečeno: současný postup tzv. "záchrany eura" je naprosto protiprávní.
Vraťme se k našemu případu z I. části příspěvku. Kdyby náš prodejce vozidel dal auta do komise a na konci termínu by zjistil, že mu odběratelé nezaplatili a nezaplatí ani v budoucnu, tak by jednoduše zkrachoval. Jeho aktiva, tj. majetek firmy, by byl rozdělen mezi věřitele. Obchod by přešel do rukou jiné firmy, která by možná podobné chyby neudělala a možná, že by i zaměstnanci staré firmy svou práci neztratili.
Neoliberální stát přestal sloužit občanům
Tato situace se ovšem v EU a také v USA nestala. Anonymní "stát" se rozhodl, že naplní díry vzniklé v bankách. Někdo, kdo ještě vypadá důvěryhodně - v tomto případě daňový poplatník - si vezme úvěr a bude za něj ručit skutečnými hodnotami. Problém refinancování banky je tímto vyřešen. Převeďme to na klasický příklad prodeje aut, aby vynikla absurdita podobného postupu. Náš prodejce aut si nemusí dělat starosti, zda dostane své peníze z komisního prodeje. Riziko nese daňový poplatník. Zaplatí ona neprodaná auta, pro která není na běžném trhu dost peněz.
K realizaci tohoto díla ve velkém byl povolán do života mechanismus jako EFSF a ESM. Není to nic jiného, než gigantický úvěr, který bude muset být splacen. Ručení za něj přebírá každý jednotlivý daňový poplatník eurozóny. Je to samoobsluha pro banky, kterou si znovu a znovu na náš úkor zacpávají své díry.
Nenechme se zviklat zástupem "expertů" a komentátory v mainstreamových médiích, kteří se snaží zamlžovat pravý stav věcí. Vysvětlují nám, jak jsou věci komplikované a složité. Vy, občánku, (to je ten, co všechno platí), tomu přece nemůžete rozumět.
Nedejte se zmýlit! Na příkladu Španělska je to jasné. Bude-li se hovořit o "záchraně Španělska", znamená to, že se jedná o záchranu tamních bank, které udělaly při svém podnikání těžké chyby. Musíme ale upozornit na právě aktuální záležitost. Za rohem už na nás číhá ESM 2. Je prý potřeba zachránit také země východní Evropy a země, které nejsou součástí eurozóny. Dokud jde ještě něco ze zbytků spálené země urvat, než se vše zhroutí, je potřeba jít do toho! Viz tuto celkovou analýzu na Neopresse.com (21.2.2013). Velký bratr nad námi a policejní stát s námi zajistí nahánění dlužníků.
Neoddávejme se žádným iluzím. Peníze centrální banky, které byly dány na záchranu eura, nejsou ničím jiným než úvěrem. Samozřejmě ten úvěr budete muset splatit vy, vaše děti a ještě nenarozené děti. To se děje prostřednictvím krácení výdajové stránky státního rozpočtu a proto pořád ty úsporné balíčky. Proti tomu, co zaplatíme na daních, nedostaneme od státu už skoro žádnou protislužbu.
Výdaje na školství, vědu, výzkum, zdravotnictví a sociální výdaje budou razantně kráceny, naopak daně a odvody budou drasticky zvyšovány. Samozřejmě, stát se začne hroutit a hospodářství upadat, jak jsme toho svědky dnes v Řecku. A nejenom tam. Ovšem tolik "žiro peněz" se nedá pokrýt tím, že "odkloníme" z oběhu pravé peníze, kterých je zapotřebí pro oběh v reálné ekonomice. A jenom ta přináší skutečné hodnoty. Jak jsme již uvedli v jiných článcích, virtuálních peněz je téměř 10x větší množství, než činí celý světový hrubý domácí produkt.
Občan jako otrok státního dluhu, který nezpůsobil
Aby se současný systém udržel co nejdéle při životě, bude se nám prodlužovat pracovní den a bude se po nás chtít, abychom pracovali pomalu až do smrti a nepožadovali žádnou penzi. Kromě toho je zbytečné trávit ve škole zbytečně moc času, žádoucí bude model co nejrychlejšího nástupu do práce. Otázkou je, zda tato práce ještě pro lidi vůbec bude. A také nebude žádná povinná vojenská služba nebo civilní služba. V Německu k jejímu odstranění přispěli voliči, v Rakousku se pokus ji zrušit prozatím nepovedl a občané se vyslovili velkou většinou proti. Věděli moc dobře proč. Skutečná motivace ke zrušení prezenční vojenské služby je jinde. Není příliš žádoucí mít vojsko složené z odpovědných a uvědomělých občanů, kteří by probůh chtěli hájit svá práva a bránit svou zem.
Kdyby se vám toto všechno nelíbilo, připravuje se sofistikovaný systém sledování občanů, dokonce už byl zahájen ve spolupráci s Izraelem vývoj evropského "těžkého" bezpilotního dronu, systém dohledu známý z USA, který bude bdít nad naším nerušeným spánkem ve dne i v noci a bude moci ostřelovat případná podezřelá individua z terorismu. O otevření evropského vzdušného systému pro tento účel už se rovněž jedná.
Nedovolme, aby nám politikové sypali sůl do očí! Terorismus je to poslední, proti čemu jsou namířena všechna ta bezpečnostní, kamerová a jiná opatření. Viz poslední příklady z USA o tom, jak FBI mobilizovala proti hnutí Occupy Street.
Známé jedno procento napojené na politickou oligarchii má zájem na tom, aby současný systém pokračoval. Důsledky pocítí každý jednotlivec, a ten bude demonstrovat minimálně svoji nespokojenost, když už se vzteky nezačne bouřit jako v Řecku nebo ve Španělsku. Aby se obyvatelstvo udrželo pod kontrolou, byly vypracovány v posledních letech zvláštní programy a založeny nové organizace, často soukromé paramilitantní. O nich se z dobrých důvodů moc nemluví, mají dokonce však licenci i na zabíjení. Stačí se podívat, kdo dnes ve skutečnosti vede za spojence válku v Afghánistánu nebo v Iráku. Masová média se ráda chlubí, že jsou 4. pilířem demokracie. Přitom k podstatným věcem mlčí, u nás už trvale.
Východisko, alternativy
Jedna věc začíná být jasná. Neexistuje ekonomické řešení současných problémů uvnitř stávajícího systému. A politické ideologie zprava ani zleva nenabízejí žádné skutečné řešení. Každý, kdo jen trochu umí matematiku, si to dokáže spočítat sám. Exponenciální úroková křivka je nepřítelem občanské svobody, protože takový neomezený růst nikde neexistuje - ani v přírodě, ani v lidském životě.
Systém založený na exponenciální míře dluhu může fungovat jen omezenou dobu. Jemu vyměřený čas se pomalu blíží ke konci, viz příklad Řecka. Předtím, než se systém zhroutí do sebe implozí nebo novým startem po zničující válce, je potřeba urvat, co se dá. V současné ekonomice dluhu ovládaného jedním procentem je to jednoduché: je třeba přerozdělit co nejvíc zdola směrem nahoru k těm, kteří tento systém provozují. A když to bude nutné, tak i za použití násilí.
Historie učí ty, kteří poslouchají
Podívejte se na článek Báječná léta jednoho procenta a hlavně na následující graf nerovnoměrného rozdělení bohatství, který reprodukujeme.
Jedno procento najbohatších amerických domácností mělo v roce 2007 největší podíl na národním bohatství od roku 1928. Viz obě špičky grafu. Nezapomínejte, že po období s podobnými symptomy a problémy následovala II. světová válka. Po ní následoval tzv. hospodářský zázrak založený na solidární ekonomice a sociálním státu. Zakladatelé EU přesně věděli, proč válka vznikla a co je potřeba preventivně udělat. Tento systém se nyní celosvětově začíná hroutit. Nikdo z odpovědných politiků nemůže tvrdit, že nevěděl o situaci dané nynější ekonomickou fašizací.
Zaznamenali jste jistě, že žádné snadné a bezbolestné řešení neexistuje. Ale je jasné, že změna je v rukou nás všech a našich politických zástupců. Systém je nutné změnit zgruntu a začít u fungování peněz. Nepomohou kosmetické úpravy, jako jsou vládní pokusy o snížení nezaměstnanosti, případně změna metodiky opticky snižující různé ekonomické ukazatele. Zamlžování reality nikomu nepomůže. Člověk nemusí být "expertem" na velké finance, aby pochopil, že současný společenský systém je odsouzen k zániku. A to je dáno čistě matematicky.
Ti, kteří ze současného systému profitují a myslí si, že tento třídní boj bohatého 1 % proti chudým 99 % vyhrají, se budou bránit. Nenechají si dobrovolně oklešťovat svá privilegia. Je otázkou, zda dojde k otevřené konfrontaci. Demokratičtí politici mají ale normálně větší strach z voličů než z oligarchů. Proto je v jejich vlastním zájmu, aby vedli raději své ovečky do sucha, než aby se s nimi utopili v hlubokém močálu. Bohužel, zatím z nejvyšších míst státních i evropských slyšíme něco jiného.