Hranice a rizika sociálního státu

Demontáž sociálního státu nebo jeho modernizace do 21. století? Tak zní hesla a obviňování obou nejsilnějších stran na české politické scéně. První dává přednost osobní iniciativě, leč jejich hodnověrnost je podkopána řadou skandálů iniciovaných občany, jejichž snahu o naplnění vlastní kapsy nyní honoruje justice USA jako v případě pana Viktora Koženého. Druhá strana mluví o sociálních šancích a spravedlnosti. V mnoha případech dala přednost spíše průmyslovým lobby, prospěchu vlastních partajních šibalů a rétorice pro masy. A sociální stát, kde příjemci dávek drží z postele palce těm, kteří o půl páté vstávají do nejisté práce – takový stát připomíná spíše orwellovskou vizi hrůzy. Rozhodně nemůže přežít v době globální ekonomické soutěže, v níž nezajištěný třicetiletý Číňan nebo Ind vydělá za týden tolik, co průměrný Evropan za den. Přitom mají sociální pojištění na úrovni 19. století a pracovní morálku i s výkonem na úrovni robotizovaného věku.
/n/n
Zalíbil se mi dlouhý článek ve víkendovém vydání <em>Frankfurter Allegemeine Zeitung</em> (FAZ, 28.10.2006, str. 8), který publikoval prof. <a href="http://de.wikipedia.org/wiki/Udo_Di_Fabio">Udo Di Fabio</a>, soudce Ústavního soudu SRN a specialista na otázky sociálního práva a občanské společnosti. Hájí hranice sociálního státu tak, aby přitom neutrpěla osobní svoboda jednotlivce odpovědně uspořádat svůj vlastní život. Přitom však není anglo-saským individualistou, který po vzoru republikánů USA hájí lidský život pouze od početí do narození, a v mezidobí jej nechá hře náhody či kosmicky organizované Prozřetelnosti. Vyzvednu několik tezí, které mně zvláště oslovily.

Na jedné straně musí stát potřebným dávat, ale na druhé straně nesmí dopustit, aby se schopní občané stali sociálně závislými. Z hlediska osobní svobody to znamená, že stát nesmí z jednotlivce sejmout nezadatelnou odpovědnost za individuální životní úspěch, i selhání. Jistěže s tím budou souhlasit všichni dobří rodáci s nacpanou kapsou a společenským vlivem. Ale ústavní soudce a sociální filosof Di Fabio zdůrazňuje, že stát a především celá občanská společnost nesou nezadatelnou odpovědnost i za ty občany, kteří by bez jejich pomoci zůstali na ulici a bez možnosti utvářet svůj život alespoň trochu humánně. Jak z tohoto dilematu ven?

Sociální stát musí řešit situaci, kdy existuje obecně uznaný závazek pomoci lidem, kteří jsou společensky či sociálně znevýhodněni. Na druhé straně ale tato pomoc nesmí zbavit občany práva na svobodné a odpovědné formování vlastního života. Za této situace je nutné hájit princip rovnosti šancí vzhledem k další klíčové ideji sociálního státu, totiž rovnosti před zákonem. Sociální stát musí zajistit natolik efektivní spravedlnost, že neumožní pouze formální svobodu zajištěnou základními lidskými právy, ale také svobodu efektivní – to jest, skutečnou a všem zřejmou rovnost před zákonem. Příklady českých tunelářů a již téměř trestuhodné práce soudů ukazují, kam se u nás dostala tato efektivní rovnost před zákonem. Jde o zajímavou změnu v pořadí hodnot, neb nejsme u klasických sociálních práv jako boje o malá koryta, jednoho z hlavních a demagogických volebních témat posledních dnů. Německý soudce jasně deklaruje, že primární vlastností sociálního státu je účinná a vymahatelná rovnost před zákonem. V naší praxi by to znamenalo, že se domůžeme efektivního práva a spravedlnosti proti žralokům typu českých tunelářů, velkých a mocných podvodníků či korupčních skupin, které se zalíbením podporuje státní byrokracie a politické strany. A soudy v těchto velkých kauzách často mlčí nebo pilně konají tak, aby nemusely vynést zavazující rozsudek. Často se nesoudí i proto, že soudci nemají lidskou a občanskou odvahu hájit spravedlnost, jsou líní, či je pro ně výhodnější trpně aplikovat zmatené předpisy a zákony, které jim na stůl naservírovali demokraticky zvolení, lobbysticky ovlivnění a zkorumpovaní, a i jinak dost bezútěšní poslanci. Často soudy mlčí i proto, že vyšetřovatelé typu majora Kubiceho se soustředí na ovlivňování voleb a nemají čas na hledání viníků a na zajišťování důkazního materiálu pro řádné procesy. Sociální stát je tedy zásadně a primárně nikoliv bojem o dávky, ale budováním státu spravedlivého a odpovědného. U nás se tento požadavek rovná objevení Ameriky – zvlášť v situaci, kdy se mnozí politikové už ani netrápí tím, aby své finanční skandály vysvětlili. Vždyť mají poslaneckou imunitu.

Předešlé body ukázaly základní podmínky fungování sociálního státu, které samy o sobě nejsou ekonomického charakteru. Právě proto nastolují podmínky a mantinely, v níž se stát může odpovědně sociálně chovat. Co to však znamená v praxi? Je-li na prvním místě svoboda jednotlivce svobodně žít a utvářet svůj osud, pak není možné podlehnout pokušení státu-pečovatele (<em>wellfare state</em>), který se bude pilně starat o sociální a jiné blaho svých občanů. Jenže míra takto daného státního "opečovávání" je velmi různá: sociální státy Skandinávie jsou úplně odlišné od modelu ve Velké Británii. Autor hájí zajímavou tezi. Na prvním místě staví princip individuální svobody, která je narušena ve dvou případech: pokud jeden žije plně ze zisku a z kapitálu, a druhý pouze ze své vlastní práce. Pak je možnost svobodného utváření života rozdělena nerovnoměrně. Jeden má nulovou odpovědnost za druhé, z jejichž pomocí se k majetku dostal; u druhého závisí pouze na rozmaru zaměstnavatele a na momentální konstelaci pracovního trhu, jestli jeho děti dokončí vysokoškolské studium nebo ne. Jinak řečeno: daňová politika a odvody musí být zásadně diferencované a musí přihlédnout k obecnému dobru. Toto dobro se ale vztahuje k individuu a je z podstaty liberální demokracie podřízeno individuální svobodě. Hranicí sociálna, tedy státní intervence, je udržení základní odpovědnosti za vlastní život, včetně rizika celoživotního selhání. Jinými slovy: stát je povinen zajistit životní minimum a přitom nesmí ohrozit šance jednotlivce hledat si své životní uplatnění.

To sice autor dobře ví, ale dodává následující: člověk není ani celkově dobrý ani špatný, ale spojuje v sobě neuvěřitelné kvantum protikladných vlastností. Když nemusíme pracovat, tak to ani neděláme. Na druhou stranu platí, že když už pracovat musíme, tak se to snažíme dělat s chutí a rádi. A to je velké téma německého <em>Bildung</em> neboli filosofické ideje výchovy vycházející z osobní svobody a vůle. Společensky založená práce a osobní formace jednotlivce ke svobodě jdou ruku v ruce. Sociální politika je a bude založena na tom, že se jednomu vezme a druhému přidá. Jinými slovy: soudce optuje pro stát, který volí diferencovaný přístup k odpovědnosti za utváření života. Na jedné straně nesmí být sociální zajištění takové, aby si mladý muž nebo žena s úspěchem udrželi bílé ručičky od útlého mládí až do hrobu. Sociální stát musí hrát výchovnou roli, dávky musí motivovat k tomu, aby odpovědnost za život zůstala osobě, nikoliv systému. Na druhé straně nesmí docházet k tomu, aby vznikala dvojí společnost. Dnešní riziko bezdětné společnosti je následující. Na jedné straně stojí více početné rodiny, které ze všech sil bojují za udržení sociální rovnováhy, žijí z dávek a mají co dělat, aby děti udržely na škole. A na druhé straně stojí svobodní mládenci a panny často i pokročilého věku, jež žijí podle svého rozmařilého spotřebního gusta a mají bohatě vystaráno pro svou světlou budoucnost. Sociální stát tedy musí provádět takovou politiku, aby přiměřeným způsobem zajistil všem občanům možnost svobodné budoucnosti. Proto je stát zásadně odpovědný za sociální situaci rodin danou vzhledem k jejich nezadatelné odpovědnosti za výchovu i vzdělání dalších generací. Ženatý soudce se čtyřmi dětmi se zásadně staví na stranu rodin, a nejen on. Ústavní soud SRN již několikrát ukázal svými rozhodnutími, že spravedlnost chápe v sociálním kontextu.

Jistěže platí námitka pravice, že stát nezachází s penězi poplatníků úsporně. Ale když se člověk podívá, kolik toho zbožní republikáni dokázali zmařit a rozkrást za prezidenta Bushe, tak ani argument ze druhé strany břehu příliš neobstojí. A to nemluvím o našich milých tunelářích, kteří si dokonce od státu za babku kupují vlastní miliardové dluhy, které mu kradením způsobili – jako pan <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/charouz.mht">Antonín Charouz</a>. Filosof mého skeptického ražení by asi řekl následující: člověk nepracuje, když nemusí, a krade, když může. S ideologickou levicí a pravicí to nemá nic společného, protože krást i nepracovat lze oběma rukama současně. Nejde tedy o nějakou obecně lidskou vlastnost, která z nás nutně dělá pravicového apoštola neviditelné ruky trhu či levicového apoštola viditelné ruky sociální pomoci. Každý jsme tak trochu obojím a stát sedí na dvou židlích: pomáhá sociálně potřebným a podporuje osobní iniciativu ženoucí se za vlastním prospěchem. Pak ale musí zajistit, aby oba požadavky byly ve společensky únosné rovnováze: možnost úspěchu i pro znevýhodněné a možnost růstu pro schopné. Autor mluví o "kouzelném čtverci", v němž je svoboda jednotlivce vyvážena jeho společenskou odpovědností; na druhé straně čtverce stojí sociální politika státu, která musí být cíleně výchovná, aby se nestala opatrovnickou či naopak zcela neúčinnou. Zeštíhlení veřejného dluhu kupodivu vidí tam, kde pravice oslepla vidinou vlastního zisku. Globální odpovědnost znamená pro přemýšlivého soudce především požadavek minimalizování škodlivých ekologických a průmyslových vlivů. Bohaté spotřební země žijí na úkor jiných, mnohem chudších zemí, což je nemorální. A navíc žijeme tak, jako bychom měli k dispozici tři planety a ne pouze jednu.
/n/n
Závěr: jaký stát vlastně potřebujeme? Sociálně a liberálně naladěný stát by měl usilovat o rozvoj takové společnosti, v níž občané (a nikoliv pouze anonymní stát) svobodně pomáhají druhým, protože cítí, že tak pomohou sami sobě. A dělají to s vědomím, že příjemci pomoci nezneužívají jejich snahy k tomu, aby vedli bezstarostný a bezpracný život. Jistěže je to teorie. Ale my žijeme v době, kdy máme v politice místo teorie jen předvolební agitky, povolební plácání a v mezidobí běží bezútěšné retušování partajních afér a neschopnosti. Teoretické zamyšlení německého ústavního soudce vede k vážné debatě o tom, co vlastně od sociálního státu – a od státu vůbec – dlouhodobě chceme, a také s plnou odpovědností můžeme chtít.
/n/n