Dne 8. března 2013, tedy před 100 dny, složil osmašedesátiletý politický matador Miloš Zeman svůj prezidentský slib a přednesl svůj prezidentský projev. Stalo se tak po vyhrocené a emotivní volební kampani, v níž přesvědčivě (ziskem 54,8 %) porazil pětasedmdesátiletého ministra zahraničí a předsedu strany TOP 09 Karla Schwarzenberga. České "novinářské elity" se již nemohly dočkat, a tak se na Miloše Zemana vrhly již v průběhu tohoto týdne. Jako by čekaly, že na jeho konci dostane nově zvolený prezident nečekaný dárek v podobě hlavy Petra Nečase naservírované jako na podnose "orgány činnými v trestním řízení". My se, vážení čtenáři na prvních sto dní působení prvního přímo voleného prezidenta podíváme tak, jak bývá zvykem ve slušných médiích.
Miloš Zeman má za sebou bohatou politickou kariéru. Vykonával funkci poslance Federálního shromáždění, předsedy ČSSD, předsedy poslanecké sněmovny, předsedy vlády. O funkci prezidenta už jednou, v roce 2003 neúspěšně usiloval, po tomto neúspěchu se stáhl do ústraní, na svou chalupu v Novém Veselí na Českomoravské vysočině. V roce 2005 vydal knihu „Jak jsem se mýlil v politice“, která se počtem 135 000 prodaných výtisků stala nejúspěšnější z jeho knih a byla vyhlášena bestsellerem roku. Do aktivní politiky se vrátil v roce 2009 založením Strany Práv Občanů, jejímž předsedou byl zvolen. SPO v parlamentních volbách v roce 2010 těsně nepřekonala 5% hranici pro vstup do poslanecké sněmovny a Zeman poté odstoupil z funkce jejího předsedy.
Pokud bychom měli objektivně zhodnotit, proč voliči při prvních přímých prezidentských volbách v ČR dali přednost Miloši Zemanovi, bylo by to především pro jeho zkušenosti z exekutivních funkcí, schopnosti jasně formulovat své názory, nesporné inteligenci a pragmatismu, s nímž je schopen dohodnout se i se svými politickými soupeři (viz tzv. opoziční smlouva). Jeho voličům jistě konvenoval i jeho důraz na sociální stát a požadavek na prokazování nabytého majetku a obnovu progresivního zdanění. Jeho kritici mu sice kromě ničím fakticky nedoloženého proruského zaměření vytýkají, že je příliš sebestředný a mírně řečeno neempatický, osobně však za jeho největší slabiny považuji:
- Katastrofální "kádrovou politiku" (vzpomeňme na složení Zemanovy "vlády sebevrahů", v níž byly některé opravdu lidsky odpudivé typy, nezapomeňme ani na to, že "Zemanovými dětmi" byli např. Stanislav Gross, Jaroslav Tvrdík nebo Karel Březina). Přestože se zdá, že po prezidentských volbách je to o trochu lepší, našli bychom vyložené minely i v případě členů Zemanova hradního týmu a sboru poradců.
- Neurovnané vztahy s tiskem. Miloš Zeman je jedním z mála politiků, kteří se nebojí jít do konfliktu s novináři, a to je dobře, české presstitutky potřebují kritiku jako koza drbání, pokud by však byla podána uhlazenější formou a doložena konkrétními případy, neměli by novináři tak velký prostor pro to, aby Zemana ve svých zprávách opomíjeli a ve svých komentářích účelově dehonestovali.
- Doposud ne stoprocentně vyjasněné financování Zemanovy kampaně. Tato otázka, zdá se, trochu zapadla, ale nevěřím tomu, že by si ji "investigativci" z českých vesměs pravicových mainstreamových médií nechali uniknout mezi prsty.
- Jistý prezidentův despekt k občanskýcm iniciativám. Miloš Zeman je projaderný, prouhelný, antiekologický technokrat. Na druhou stranu jsou velmi sympatické jeho návrhy na změnu volebního systému v parlamentních volbách (tzv. panašování, tak jak ho známe z obecních voleb, zavedení referenda dle švýcarského modelu a odvolatelnosti poslanců lidovým hlasováním) i ve volbách obecních (návrh, aby se starostou města stal člověk s nejvyšším počtem dosažených hlasů). Senát chce Miloš Zeman přetvořit na orgán tvořený reprezentacemi krajských zastupitelstev.
- Anti-islamismus, sionismus, sklony k xenofobii. Byl by to námět na celý článek, ale je možné, že v českých podmínkách člověk s jinými názory ani nemá šanci uspět.
- Půvabnou a inteligentní dceru Kateřinu, která by se kvůli své nezkušenosti a upovídanosti mohla stát jedním ze zdrojů průšvihů podkopávajících prezidentovu autoritu. Už teď se nezdá příliš vhodné, aby facebookový účet prezidentovy dcery oznamoval jeho budoucí úmysly.
Zvláštní kapitolou je proevropský postoj Miloše Zemana, jehož stabilita a transparentnost (Zeman o sobě tvrdí, že je přesvědčený eurofederalista) je chvályhodná, ale který by však při současném dění v Evropě, pokud nebude kriticky korigován, mohl České republice natropit velké škody. Nejde ani tak o ratifikaci Lisabonské smlouvy, či vztyčení vlajky EU na Pražském hradě, které způsobilo velký mediální rozruch, ale spíše o přistoupení k tzv. eurovalu, kterého bychom mohli po našem eventuálním přijetí eura zatraceně litovat.
Nově zvolený prezident ve svém inauguračním projevu sliboval:
- Uklidnění a stabilizaci české politické scény, roli prostředníka v dialogu parlamentních stran a společenských organizací (odbory, zaměstnavatelské svazy...) v zájmu dalšího rozvoje České republiky a našich národních zájmů
- Podporu "ostrovů pozitivní deviace" - osobností s nadprůměrnými výkony, podnikatelů baťovského typu, starostů, kteří zvelebují své obce, významných osobností školství, zdravotnictví, vědy, kultury a sportu a setkávání se "solí země", lidmi, kteří dělají "drobnou, černou, trpělivou a poctivou práci".
- Boj proti jejich opaku, "ostrovům negativní deviace" - kmotrovským mafiím, neonacistickým bojůvkám a podstatné části českých médií, která se zaměřuje na vymývání mozků, mediální masáž a manipulaci veřejným míněním.
Jak se Miloši Zemanovi daří plnit své před- i povolební sliby?
Ke stabilizaci politické scény jistě přispělo, že nominoval čtyři nové ústavní soudce a tyto nominace byly Senátem bez velkých průtahů schváleny. V ÚS však bohužel stále ještě je většina soudců jmenovaných Václavem Klausem, což vedlo k zamítnutí ústavní stížnosti proti církevním restitucím.
Miloš Zeman podle vlastních slov za první tři měsíce ve funkci absolvoval více než dvě stovky setkání, bez většího zájmu médií absolvoval úspěšné státní návštěvy Slovenska, Rakouska a Polska. Pozitivně lze hodnotit jeho legislativně a ekonomicky zaměřený projev v Poslanecké sněmovně.
Jiným příběhem je Zemanův spor s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem o jmenování poslanců. Jedná se především o odpor Schwarzenberga proti jmenování Livie Klausové velvyslankyní na Slovensku a Zemanovo odmítnutí jmenovat některé z kandidátů Karla Schwarzenberga (údajně je mezi nimi i Alexandr Vondra, který se měl stát velvyslancem v Izraeli). V souvislosti s posledním děním ve vládě se zdá, že Miloš Zeman účinně brání tomu, aby Karel Schwarzenberg ještě před pádem vlády některé ze svých věrných přesunul do diplomatických služeb. Ministru zahraničí také nevyšla jeho finta, když většina "jeho" kandidátů odmítla být jmenována charge d'affaires, k čemuž není zapotřebí souhlas prezidenta. Správně si totiž spočítali, že by jejich mise mohla být velmi krátká.
Aférou, která nejvíce rezonovala v médiích, bylo Zemanovo váhání s jmenováním Martina C. Putny profesorem Univerzity Karlovy. Tato naprostá marginálie plnila stránky českých novin a vysílací čas českých médií a nakonec byla ze strany pana prezidenta vyřešena velmi rafinovaně. Prezident požádal o změnu, která ho zbaví povinnosti jmenovat profesory, Putnu jmenoval, ale odmítl mu předat jmenovací dekret.
Před Milošem Zemanem se teď otevírá velké "okno příležitostí" v souvislosti s hrozící vládní krizí. Prezident přiznal, že v odvolání Petra Nečase mu zabránil jen odpor předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky, který si dle mého názoru správně uvědomil, že příště by mohl být v Nečasově kůži on sám. Teď podle všeho nastává okamžik, kdy "starý aligátor" bude moci prokázat své politické schopnosti. Také jste zvědaví, čím nás překvapí?
Na závěr vám, vážení čtenáři, doporučuji pořad Hyde Park s Milošem Zemanem a jeden Zemanův bonmot. Porovnejte si, prosím, mediální vystupování pana prezidenta s vystupováním jeho předchůdce a oceňte společně se mnou to, že Miloš Zeman na rozdíl od Václava Klause jde do přímé konfrontace a osobně odpovídá i na nepříjemné dotazy.
A teď ten slibovaný citát:
Má pravdu?