Bystrému a vzdělanému čtenáři natahovacího kurzu o spiritualitě zajisté neuniklo, že jej konstruuji po vzoru slavného díla, jež založilo moderní filosofii, totiž podle Descartových <em>Meditací o první filosofii </em>(1641). Základní pracovní tezí se stala pochybnost o zavedených představách o Bohu a o duchovním životě. Vyšli jsme z pracovní teze, že budeme pojednávat téma jako by Nejvyšší nebyl (<em>etsi deus non daretur</em>). Poté jsme postupně etablovali základní předpoklady duchovního života, tedy schopnost symbolického myšlení a cítění v čase kairos a chronos. Z hlediska přísného prověřování vstupních hodnot jsme zavrhli představy všemohoucího Agenta spojeného se systémem náboženských potřeb zdůvodněných morálně. Stejně tak jsme odmítli klasické cesty k absolutnu dané nábožensky a filosoficky. Nakonec jsme se dostali s Reném do bodu, kdy po odvrhnutí veškerých klamů konstatuje vítěznou pravdu holé zkušenosti: "Myslím a existuji, což je jisté." (<em>Ego sum, ego existo; certum est</em>). Karteziánsky viděno tvoří myšlení podstatu úkonu existence, protože se v něm skrývá poslední zdroj pochybnosti, která nemůže zrušit sebe samu. Navíc jde o evidentní pravdu, kterou si může každý okamžitě ověřit sám na sobě. Stačí kapičku myslet a hned vím, že existuji. Tuto pravdu jsme klopotně našli až v minulém díle, protože spiritualita existuje jen jako modlitba. Klíčový axiom Archimédova bodu, odkud vyrážíme za nepochybnou jistotou duchovního života, tedy zní následovně: "Umřu, tedy se modlím."
/n/n
Zmapujme tento důležitý moment. Za prvé a hlavně: znicotnili jsme všechno, "co" o duchovním životě víme a můžeme pozitivně dokazovat jako "něco". Mou smrtí končím a vůči této základní a fundamentální nicotě nic nenabečím (řečeno valašsky) ani nic argumentačně nezmohu (řečeno logicky a pozitivisticky). Nitrosvětské obsahy a hodnoty jsou zbaveny své pevnosti a jistoty. Na druhé straně může každý u sebe pozorovat, že v momentu, kdy si necháme v rámci morbidní úzkosti smrt dýchnout až na záda, tento pocit zmaru produkuje i pocit vzdoru, odboje, energické aktivity hájící prozatím žitý život. Zkrátka, vzbudí se v nás něco nadějného, co není snadné pojmenovat, protože to není "něco". Je to právě jen jakýsi mlhavý pocit. Tady se od Reného již zásadně odkláníme, protože jeho <em>Meditace</em> naopak chtějí jasné myšlenky. Souhlas s jeho geniální tezí však vyslovujeme v jiném bodě, totiž v pojetí evidentní univerzality: každý zemře a tudíž se každý musí nějak modlit. Konečná bytost, která ví o své neodvratné smrti, nemůže žít jen v holé fakticitě biologického přežívání jako zvířátko, Boží hovádko. Pokud do takto vedené existence <em>homo panelacus</em> odvážně vkročí, pak praktikuje formu "modlitby" čili volí strategii, jak dosáhnout určitého "absolutna". Jistěže se nabízí náboženství jako první a zásadní možnost, jak tomuto absolutnu nasadit ostruhy potřeb v systému vzájemně provázané nabídky a poptávky. Tím se z pocitu stává pojem čili idea Agenta, jemuž odpovídá určitá činnost (Sebe)Uspokojování. Náboženskou cestou zatím nehodláme jít, protože bychom se touto zkratkou vrátili do výchozího bodu starých známých jistot spolehlivě definovaných teologií, filosofií, religionistikou, mystikou a morálkou a jinými užitečnými vědami.
/n/n
Musíme v bodu beztíže, kdy se nám zvedá žaludek strachy či alespoň se chvěje bázní, nejprve vydržet, to jest: musíme se dostat do adventní nálady. Advent je čas vyhlížení příchodu (latinsky: <em>adventus</em>) Někoho, o němž toho moc nevíme. A my teď dokonce nevíme vůbec nic. Z nedostatku jiné možnosti se proto soustřeďme na první důležitý moment spirituality: na schopnost vydržet na rozcestníku času kairos ("má smrt přijde a stále více se blíží") a času chronos ("to jo, ale teď musím na nákup, vzít děti ze školky a uvařit večeři"). Tato první náměrná směrem ke každodennosti je podbarvena jinou, mnohem důležitější <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=321">druhou intencí</a>, jež nenápadně provází běžnou práci a činnosti. Spiritualita ve své podstatě znamená, že <em>ustojíme</em> hraniční situaci. Tváří v tvář konkrétní možnosti mé vlastní smrti zůstanu stát a vydržím čekat, až se "něco" stane. A nezvolím žádnou ústupovou strategii, která by mne zavedla ke starým a známým věcem, znalostem, agentování atd. Jinak řečeno: spiritualita je <em>zásadně excentrický postoj</em>, protože smrt staví konečnou bytost radikálně a evidentně mimo sebe sama. A toto stálé přicházení Zubaté je třeba ustát ve zvláštním pocitu pasivity, který popisuje například Martin Heidegger v díle <em>Bytí a čas </em>(1927). To říkám jen pro všeumělce, kteří dávno ví, od koho opisuji. Ukončeme toto zastavení následujícím shrnutím. Duchovní postoj je bytostně vlastní možností člověka být v pravém vztahu k sobě samému tím, že se vzdá možnosti kličkovat před smrtí. Tím se dostane do excentrické pozice, což je zvláštní pocit. Tento pocit je základem spirituálního postoje, protože je společný všem lidem. Ale to neznamená, že je spiritualitou. To musíme rozvinout i transcendentní rozměr smrtelné bázně, to jest excentricitu excentrickou a nikoliv centripetickou. Viz další díly. Hlavní únikovou strategii falešné, ale přesto existující spirituality již známe: náboženství založené na ekonomii absolutně zdůvodněných potřeb. Tato cesta není špatná, ale neumí vydržet ve stavu beztíže. Už dávno se jí ze smrti nezvedá žaludek, protože po tisíciletí přesně ví co a jak.
/n/n