Italské banky si našly cestu, jak si opatřit eura: Italská centrální banka vyhlásila, že musí přecenit svá aktiva, a to bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Kdo z toho profituje? Velké banky. Jsou totiž jejími majiteli. Irové zjevně dělají to samé. Tím se obchází Evropská centrální banka a začíná financování státu v některých zemích přes rotačky. Jenže je to nastaveno tak, aby se k majetku státu dostaly touto cestou jenom některé vybrané banky. Italská centrální banka, kterou nyní vlastní - jako v případě amerického FEDu - soukromé velkobanky, obdařila své obchodní banky vydatným deštěm nově vytištěných peněz. Tak jako si vytiskla ČNB koruny, aby oslabila kurz a znehodnotila korunu a vydělala, učinila totéž Banca d´Italia. Jenomže se zjevným cílem posílení moci vybraných bank nad italským státem.

V lednu italská vláda zastropovala podíly státu v centrální bance. Paralelně byl přeceněn akciový kapitál banky a jedním šmahem naskočila hodnota aktiv na 7,5 miliard eur. Z původní hodnoty 156 000 eur. Banca Intesa Sanpaolo dostane darem 2,3 miliardy eur, Unicredit se může radovat z 1 miliardy eur vytvořených z ničeho, Carige banka dostane 73 milionů. Z peněz vytvořených z ničeho (fiat money), posílí tyto banky svou tzv.“kapitálovou přiměřenost“. Italská centrální banka je na rozdíl od německé Bundesbanky ve vlastnictví italských bank, pojišťoven a některých penzijních fondů. Byla privatizována stejně jako francouzská centrální banka v roce 1993, která je rovněž v rukou francouzských obchodních bank. Jsou to právě Italové a Francouzi, kteří tlačí na nadměrnou emisi Maria Draghiho. Němci tomu pouze přihlížejí a na vývoj ztratili vliv. Je třeba zmínit i negativní roli Mezinárodního měnového fondu, který ECB rovněž dlouhodobě tlačí ke snižování základní úrokové sazby a „kvantitativnímu uvolňování“ podle strategie FEDu.

Díky kreativnímu přístupu italské vlády mají banky zase dost peněz k nakupování italských státních dluhopisů. Ty považuje Mario Draghi za bezrizikové, což je dobrý vtip. Šéf německé Commerzbank Martin Blessing prohlásil: „Jakmile se politici a banky domluví, máme tu nesvatou alianci států a bank“. Jeho prohlášení v Handelsblattu požaduje, aby banky mohly nakupovat státní dluhopisy jenom tehdy, když si zvýší vlastní kapitál. A je názoru, že této alianci musí být učiněna přítrž. Zajímavé však je, že to současná německá spolková vláda vidí jinak a staví se na stranu kreativity Italů. Viz článek Itálie v pasti derivátových obchodů.

Posíleni jsou pochopitelně velcí bankovní hráči, menší se dostávají pod tlak. Také nejstarší a nejnebezpečnější banka Monte dei Paschi di Siena nebude z těch, které budou ze „zhodnocení centrální banky“ profitovat. Viz náš starší článek. Zřejmě je už odsouzena do věčných lovišť. Jde o to, aby některé banky prošly stress-testem ECB bez úhony, tak se jim snaží italská vláda za asistence zvenčí pomoci.

Evropská komise si vyžádala podklady z Říma k posouzení. Zatím se nevyjadřuje. Nelze ale popřít, že se jedná o novou formu tisku peněz. Jediný rozdíl proti dřívějšku tkví v tom, že si Italové netisknou liry, nýbrž eura. Jenže Itálie je dnes členem eurozóny. Tímto krokem obchází ECB. Zřejmě se však jedná o nový trend, protože na blogu Daniela Steltera se píše o Irsku, kde došlo nepozorovaně a potichu v loňském roce k přímému financování stáního dluhu v objemu 20 % irského HDP. ECB tento postup vzala „na vědomí“. Irové si peníze vytiskli a nakoupili splatné dluhopisy, Italové také, jinde to ale nejde. Jenže to je monetizace státního dluhu. A nás přece ve škole učinili, že to je to nejhorší možné zlo, které nesmí „nezávislá centrální banka“ za žádných okolností provádět.

Proto si stát musí „půjčovat“ na finančních trzích za úrokové sazby dle toho, jak se která ratingová agentura vyspí, viz útok na Řecko, které muselo na začátku krize dokonce kývnout kvůli hašení požáru na úrokovou sazbu 47 %. Kvalita akce Italů ovšem spočívá v tom, že „jenom vybraným bankám“ centrální banka umožnila z zvýšit si z ničeho vlastní kapitál, za který pak tyto soukromé právnické osoby nakoupily státní dluhopisy. Tím budou držet italský stát v šachu. Kdyby to byla nezávislá národní italská centrální banka, která by k vykoupení dluhů přistoupila, jednalo by se o poněkud jiný případ.

Byl to Mussolini, který definoval fašismus jako fúzi velkokoncernů a států. Spíš velkobank, jelikož ty nadnárodní koncerny již vlastní. Evropa je, jak je vidět „v dobrých rukou“. Vážně se ještě domníváte, že je v zájmu naší země přijímat euro za výše popsaných okolností, pane prezidente Zemane?

Zdroj zde.