Když jsem byl požádán o napsání komentáře k Ukrajině a přemýšlel o tom, jak bude vypadat, pochopil jsem tři věci:
- Nebude to ve věcně-akademickém stylu, který se vždy snažím dodržovat, protože to skutečně bolí (právě jsem se kvůli tomu pohádal se svým dlouholetým přítelem).
- Nebude to ani tak o Ukrajině samotné, jako obecně o rusko-evropských vztazích.
- Nebude to ani tak o přítomnosti, jako o minulosti.
K samotné současné situaci řeknu na úvod několik tezí.
- Události v Kyjevě jsou podle mého názoru státním převratem, i když pravděpodobně podpořeným většinou obyvatelstva. Říjnová revoluce v Petrohradě, které se teď také říká převrat, probíhala zhruba stejně a také za většinové podpory.
- Vítězi tohoto převratu jsou jak normálně proevropsky zaměření lidé, tak lidé které by v Evropě označili nejspíše za fašisty. Sbírka nejvýraznějších citací lídrů strany Svoboda Olega Tjagniboka a Pravý sektor Dmytro (Dmitrije) Jaroše se dá najít třeba na anglické Wikipedii. (Pozn.: Podíval jsem se ještě jednou na stránku o Jarošovi a zjistil jsem, že ty nejodióznější citace od včerejška zmizely. Jsou však přípustné v historii, třeba tato, v níž Jaroš žádá o podporu vůdce čečenské guerilly Doku Umarova.
Další události na Krymu ukazují, že podstatná část obyvatelstva s tímto převratem nesouhlasí.
Dějiny Ukrajiny
Dějiny celého problému jsou ve zkratce následující: Do poloviny 13. století byly Rusko, Bělorusko a Ukrajina jedním státem. Pak Rusko dobyli Tataři a Ukrajinu Litevci (vznikla Polsko-litevská konfederace). Část Ukrajiny na samém severovýchodě, tzv. Slobodská Ukrajina, patřila Rusku od 16. století. Levobřežní Ukrajina, jejímž centrem byl Kyjev, povstala v polovině 17. století proti Polsku a dobrovolně se připojila k Rusku, když nebyla Polsku schopna samostatně vzdorovat. Dalších asi 30 let však ještě na Ukrajině zuřila občanská válka mezi příznivci Polska a Ruska, na níž se podílely obě velmoci i Tataři. Pravobřežní Ukrajina byla v 18. století Ruskem postupně dobyta na úkor Polska, s výjimkou její nejzápadnější části. Ve stejné době Rusko dobylo jižní Ukrajinu a Krym ve válkách s Tatary a Osmanskou říší. Tyto části se staly formální součástí Ukrajiny až po bolševické revoluci v roce 1917, Krym dokonce až za Nikity Chruščova v roce 1954, který ho z čistě technických důvodů oddělil od Ruska a přičlenil ke svazové ukrajinské republice (USSR).
Pokud však mám popsat podrobněji, jak já, jako Rus, vnímám tyto věci, musím jít více do hloubky:
Perestrojka a nacionalismus
Dobře si pamatuji ten ohromný entuziasmus, který vládl v Moskvě a dalších velkoměstech v době Gorbačovovy pěrestrojky (v provinciích to bylo spíše jinak, ale moc jsme si toho nevšímali). Věřilo se, že špatný režim skončil (upřímně řečeno, to, že byl špatný, poznala tehdy spousta lidí až z médií) a teď se spojíme ve vzájemné lásce s ostatním civilizovaným (tedy západním) lidstvem. Jediné, co kazilo tento nádherný obraz hned od začátku, byl počínající nacionalismus. Myslelo se totiž a říkalo se, že za všechno může „režim” nebo „komunisti”, ale postupně se jasně ukázalo, že z hlediska všemožných nacionalistů můžou za vše Rusové. Ruští nacionalisté zase tvrdili, že za všechno můžou Židi (nebo nějací tajemní židozednáři), což se ale moc vážně nebralo. A to vše přesto, že pěrestrojka byla evidentně výsledkem činnosti ruské (Gorbačovovy a poté Jelcinovy) vlády a ruské (především moskevské) opozice.
Pro mne, stejně tak jako pro mnoho dalších lidí, s tím bylo spojeno velké rozčílení. Nevím, jak to správně vysvětlit, aby to bylo jasné, ale vysvětlit to musím, protože v Evropě to očividně nechápou. Když tvůj soused (kamarád, kolega, spolužák apod.) najednou zničehonic začne tvrdit: „Vy jste zlí, vy jste nás, kteří jsme tak skvělí, vykořisťovali!” Proboha, kdo je to ten „vy” a kdo jsou to ti „nás”? Já jsem tě přece rozhodně nevykořisťoval! Žijeme vedle sebe, pracujeme spolu, mluvíme stejným jazykem, čteme stejné knihy – a najednou: „My jsme skvělí a vy jste zlí!” Nějaké abstraktní politické teorie se zde staly důvodem skutečné nenávisti mezi reálnými lidmi. Představte si pro srovnání, kdyby se po pádu Třetí říše v Německu začalo mluvit ve smyslu: „Za tohle všechno můžou ti zlí Prušáci, oni nás vždy vykořisťovali, ale my, Vestfálci, jsme mírní jako beránci, my za nic nemůžeme a teď s těmi Prušáky nechceme mít nic společného. Je to úplně to samé, jen s tím rozdílem, že jednotné Německo existuje podstatně méně času než jednotné Rusko.
Největší urážkou se zdál být především nacionalismus ukrajinský a gruzínský. O Pobaltí vždy panovalo přesvědčení, že „jsou cizí a vždy nás nenáviděli”, ztráty muslimské Střední Asie a Azerbajdžánu také nikomu nebylo líto, protože skutečně jsou cizí, v Arménii a Bělorusku byla rusofobie celkem zanedbatelná, a proto se jejich oddělení jevilo být spíše formalitou. Avšak to, že se rusofobie, původně vlastní jen marginální menšině na západní Ukrajině, stala politickou dominantou ukrajinské politiky, bylo pro mě a spoustu dalších Rusů (včetně např. Solženicyna) nepochopitelné a šokující.
V 90. letech jsem hodně jezdil přes Ukrajinu – jak do Česka, tak na dovolenou na Krym. Cestou jsem tyto věci často probíral se spolucestujícími, obvykle východní Ukrajinci. Pokaždé jsem slyšel stejné rozčílení nad umělým rozdělením dvou národů a nepochopení toho, jak se to vůbec mohlo stát. Mým společníkům i mně to připomínalo nějakou černou můru, která musí jednoho dne skončit. Ještě k tomu dodám, že Ukrajinci si dvakrát zvolili údajně proruského prezidenta – Kučmu a Janukovyče – přičemž oba nedodrželi své sliby týkající se především vyhlášení ruštiny jako druhé státního jazyka. Byl z toho velký pocit křivdy a intrik, ignorujících vůli lidu.
Myslím si, že Rusové by se časem smířili se situací, že Ukrajina je jiný stát, kdyby to byl stát přátelský, jako jím je např. Arménie. Rusko (zosobněné prezidentem Jelcinem) konec konců samo umožnilo nezávislost Ukrajiny, tak proč by se na nás měli zlobit? Tomu však překážela agresivní rusofobie jisté části ukrajinského veřejného mínění, která se dostala k moci za prezidenta Juščenka. Projevovala se heroizací válečných zločinců z 2. světové války, důsledným zdůrazňováním všech skutečných i imaginárních rusko-ukrajinských konfliktů v minulosti a hlavně tvrdá neochota dát jakýkoli oficiální prostor ruštině, která je mateřským jazykem přinejmenším třetiny obyvatel Ukrajiny.
Vnímání rusko-evropských poměrů v popřevratovém Rusku
Ukrajinská otázka je těsně spojená s rusko-evropskými vztahy, musím tedy ke vzpomínkám z pěrestrojky přidat ty o ještě jednom rozčílení – o rozčílení z Evropy. Proč se Evropa, která pořád mluví o lidských právech, rovnosti a toleranci, dala v těchto případech na stranu kazatelů nenávisti, diskriminace (mnoho Rusů v Lotyšsku a Estonsku dosud nemá plnoprávné občanství, ale EU na tyto země žádné sankce dosud neuvalila) a občas i přímé genocidy, jak tomu bylo v Čečensku v období jeho faktické nezávislosti? Proč evropským bojovníkům za lidská práva nevadí, že ukrajinští Rusové, kteří tvoří asi třetinu obyvatelstva, nemají právo hovořit rodnou řečí? A nakonec – proč Evropa plete dohromady (ať už omylem nebo schválně) konec sovětského režimu s rozpadem Sovětského svazu jako země o velikosti přibližně odpovídající předrevolučnímu Rusku? První je bezpochyby dobro, kdežto to druhé je velká lidská tragédie – bída, nenávist, kriminalita a války. Proč je k nápravě režimu nutné ničit země? Opravdu je nejlepším prostředkem proti bolesti hlavy gilotina?
Tehdejší ruský ministerský předseda a jeden z lídrů pěrestrojky Jegor Gajdar se kdysi rozčiloval nad tím, že Západ poskytl mnohem méně úvěrů, než se očekávalo – přesvědčovat lidi těžce bojující o přežití o výhodách svobody není totiž příliš efektivní. Ze svého filozofického pohledu to vidím ještě jinak. Tehdy jsem od Evropy chtěl jasně a přesvědčivě slyšet, že jsme bratři, že demokratická Evropa vítá do svého objetí demokratické Rusko, že bývalé rozdělení se mění v jednotu. Místo toho jsem uslyšel chladné a pohrdavé vyučování „morálce”: „Jo, tak už jste slezli ze stromu totality... To je dobře, ale... Kdyby vás ještě umyli, oholili a oblékli do slušných obleků, možná že byste se už tak trochu začali podobat nám, Evropanům.”
Tehdy, v 90. letech, kdy byla Jelcinova vláda ochotna splnit jakékoli podmínky Západu, mělo to být odměněno plnoprávným přijetím Ruska do evropských struktur (EU, NATO, Schengenská dohoda), nebo alespoň závazným slibem přijetí za přesně definovaných podmínek. A teď by nebyl žádný konflikt kolem Ukrajiny, byly by to dva přátelské státy jednotné Evropy, podobně jako Česko a Slovensko. Vždyť přece přesně kvůli tomu se nakonec z pohledu průměrného Rusa dělala pěrestrojka – abychom se stali součástí západního světa. Zjistilo se však, že v Evropě nás moc vidět nechtějí a že Evropa potřebuje spíše slabé než demokratické Rusko. Reakcí na toto nepříjemné zjištění se stal putinismus, jehož podstata se v kontextu tématu článku dá vyjádřit takto: Když nás nemilujete jako pokorné, respektujte nás jako mocné. Evropa v podstatě zopakovala chybu, kterou udělala vůči Německu po 1. světové válce.
Kdyby se Evropa stala alespoň zárukou práv etnických menšin, zejména Rusů, v postsovětském prostoru a především seriózním způsobem požádala Pobaltí o udělení plnoprávného občanství všem svým občanům a zaručila ukrajinským Rusům možnost ochrany vlastního jazyka a kultury (což v jiných případech dělá ráda), tak by tento problém také nevznikl. Neexistovalo by totiž žádné formální odůvodnění pro ruský zásah.
Právo národů na sebeurčení versus národní suverenita
V současnosti mi jediným rozumným řešením situace připadá federalizace Ukrajiny s právem na úřední používání ruštiny v těch oblastech, které se pro to rozhodnou.
Na závěr chci ale říci jednu obecnější věc. Existuje očividný rozpor mezi právem národů na sebeurčení a národní suverenitou. Oba tyto principy jsou přesto chráněny mezinárodním právem, což dává neomezené možnosti demagogie všem skupinám zainteresovaným v každém separatistickém konfliktu. Separatisté a jejich příznivci vášnivě apelují na to první, jejich protějšky stejně vášnivě na to druhé. Pak to celé budí dojem dvojího metru. Situace v Kosovu a Abcházii jsou prakticky identické, přesto v Kosovu Rusko stranilo původnímu státu a Západ separatistům, v Abcházii tomu bylo přesně naopak.
Jsem přesvědčen, že je na čase přesně definovat, který z těchto principů má přednost, nebo alespoň proceduru, kterou se mezi nimi bude volit. Podle mého názoru má přednost právo národů na sebeurčení. Obecně je sice každý separatismus, podobně jako rozvod, hříchem proti lásce. Ale je to menší hřích než přímá nenávist. Takže stejně jako lidé potřebují mít právo na rozvod, národy, které spolu nechtějí žít, potřebují právo na samostatnost.
Samozřejmě, že jsou na místě nějaké podmínky a omezení, ale v zásadě by mělo platit, že když nějaký národ nechce být součástí nějakého státu, nebo chce být součásti nějakého jiného státu, měl by mít právo rozhodnout se o tom v referendu, stejném jako se teď chystá ve Skotsku. A řekněte – čím se teď Krym tak zásadně liší od Skotska?