Krym tedy znovu patří Rusku. Zdejší občané svobodně zvolili ruské platy, ruské důchody, status nezávislého území v rámci Ruské federace a k tomu ruskou ochranu v rámci základen, které představují hlavní a trvalý zdroj obživy v regionu. Na druhé straně je čekala vybrakovaná země na pokraji občanské války a hlavně hrozba pogromů pro tradičně silnou židovskou komunitu v Oděsse a Sevastopolu. Totéž by nakonec platilo dříve nebo později i pro etnické Rusy a Krymské Tatary. Co se děje nyní na Ukrajině z hlediska mediální války, to jsme komentovali v článku Podivuhodná slepota amerického velvyslance na Ukrajině.

Nyní divu, že hlasování dopadlo tak přesvědčivě, že je západní média ve svém propagandistickém tažení ani nezmiňují. Jestliže v tzv. "obsazeném" území je svobodná účast na referendu tak jednoznačná, pak padly veškeré možnosti negativní propagandy. Pro připojení se vyslovilo 1,233.002 hlasujících, účast 83,1 % obyvatel s volebním právem, 96,8 % voličů chce připojení k Rusku a jen 31.997 lidí, tj. 2,5 %, chtělo připojení k Ukrajině. Pokud teze tzv. "západní demokracie" je prosazení požadavků 2 procent voličů proti 98 procentům, tak žijeme na jiné planetě.

Navíc je zásadním a dosud nevyřešeným problémem, zda Janukovyč byl sesazen násilím, tj. přímým nátlakem - jak manipulací hlasování v parlamentu, tak teroristickým pučem, který zahájila střelba do řádně demonstrujících občanů na Majdanu. Pokud se prokáže obojí, nová vláda Ukrajiny není legitimní a každý region má právo postupovat podle svého nejlepšího uvážení, pokud tak budou konat jeho platně zvolené orgány. A to na Krymu bylo, přesně podle demokratických procedur, od začátku až do konce.

A nyní i k novinářské hysterii, české zvláště. Připomeňme stručný průběh kampaně pro druhou, ostudnou válku v Iráku, za níž se slušná média stydí ještě dnes. Česká média nikoliv, protože tato vlastnost u našich třídně uvědomělých novinářů neexistuje od února 1948. K válce v Iráku viz naše tematické číslo Irák: deset let vraždění (2013-09). V dubnu 2007 odstartovalo mediální tažení kozákem Billem Moyersem na PBS. Tento novinář byl jeden z mála čestných, kteří přiznali svůj díl odpovědnosti za dezinformace, které dva roky vysílali do éteru. Proto také Bill Moyers sestavil seznam demagogických novinářů a časovou osu událostí napojených na dezinformace. Nyní mnozí z nich soukromě přiznávají, že se nechali zblbnout vojáky a politiky a že "nehrabali dostatečně hluboko". Viz slova Dan Rathera, bývalé hvězdy z tehdy mocné CNN: "We didn’t dig enough. And we shouldn’t have been fooled in this way.” K těm, kteří dodnes veřejně nepřiznali svou vinu na lžích, patří následující esa: Thomas Friedman, Bill Kristol, Roger Ailes, Charles Krauthammer, Judith Miller, William Safire. Jejich články můžete najít ve světovém tisku. Stud nemají, tím pádem ani svědomí.

Proč se nechala tato mediální esa zblbnout, nic nekontrolovala a vysílala beze všeho propagandistické kecy Pentagonu a vyslovené lži CIA? Ti poctivější z nich přiznávají, že to cítili jako vlastenecký závazek vzhledem k útokům 11. září 2001. Navíc ve funkci vedoucích zpravodajských štábů sami aktivně nařídili redakcím přímou mediální manipulaci reality, viz náš příklad z dnešní Sýrie (Fakta o Sýrii XVIII. a mediální manipulace světových médií) a nakonec i výše citovaný článek z dnešní Ukrajiny. Děsivý byl fakt, že celkem 414 reportáží a zpráv o Iráku vysílaných půl roku před vypuknutím druhé prolhané války na hlavních zpravodajských relacích NBC, ABC a CBS mělo jeden jediný zdroj. Tzv. "fakta" tvořil pouze materiál dodaný z Bílého domu, z Pentagonu a z ministerstva zahraničí. Pro toto selhání novinářské etiky a zdravého rozumu není žádná omluva. A nebude ani v případě Ukrajiny.