Zkušenost ukazuje, že běžné internetové diskuse nevedou k praktickým závěrům. Mediální životnost překrývajících se článků, názorů, zkušeností a jejich využití má jen jepičí život. K posunu diskusí o demokracii na úroveň znalostní společnosti je ve druhé části příspěvku navržen nezávislý brainstormingový web. Brainstorming totiž vylučuje jednoznačné odsudky a v první fázi vyžaduje invenční, pro mnohé i naivní návrhy, které by se jinak nikdo ani neodvážil vyslovit. Každý z nich, ať vychází od politiků, odborníků či od veřejnosti, musí ale věcně odpovídat na otázky jak, kdy a s kým. Jejich souhrn, včetně případných pozměňovacích návrhů, se posléze statisticky vyhodnotí. Statisticky zpracované argumenty, získané celospolečenskou diskusí, budou předloženy zákonodárcům jako kvalifikovaný podklad pro optimalizaci jejich rozhodnutí.
Celý příspěvek je nepřímým pokračováním Rešerše „úspěchů“ české privatizace a kapitalismu, zveřejněných v roce 2013 v BL. Je předkládán jako seriál sestávající se z následujících kapitol.
1. Zrcadlo české polistopadové demokracie 2014
2. Alarmující pohled na Ústavu ČR a justici
3. Jak dál s českou demokracií
4. Elektronické volby – cesta k přímé demokracii
1. Zrcadlo české polistopadové demokracie 2014
Četné rešerše a studie dokazují rozsah a hloubku podvodu na občanech ČR. Před rokem 1989 měla republika rozpočet vyvážený, celý svět nám dlužil – arabský svět, Rusko. Disidenti přebrali zemi s hospodářským přebytkem. Paměť veřejnosti je nesmírně krátká. Vzpomene si někdo ještě dnes na to, že jedním z hlavních cílů spojených s tzv. transformací polistopadové společnosti mělo být vytvoření právního a prosperujícího státu?
Je až neuvěřitelné, jakým způsobem po „sametové revoluci“ malá skupina lidí, rozkradla téměř vše, co zde vybudovaly generace našich předků, zadlužila stát a občany a zmocnila se miliardových majetků. Zmizelé národní jmění započaté Klausovou “divokou privatizací” a jehož mizení pokračuje v nejrůznějších formách dodnes. Téměř čtyřnásobně převyšuje hospodářské ztráty ČSR vzniklé ve 2. světové válce (!!). Ve prospěch každého z občanů by tak mohl stát investovat až 350.000 Kč. Ale dnes, když už není z čeho brát, vymáhají vzniklé deficity státního rozpočtu korupční vlády i na těch nejchudších s tím, že podle vyjádření vynálezců pojmů tunelování a odklánění financí už prý vše „prožrali“.
Prostudujte si článek v BL Rešerše „úspěchů“ české privatizace a kapitalismu a potom si všimněte analogie s Jelcinovým Ruskem, aplikujícím bezezbytku „Šokovou doktrínu“ jak ji ve své knize skvěle popisuje Naomi Kleinová... Analýza politologa Oskara Krejčího konstatuje.
Na rozdíl od Ruska kalamitní kapitalismus exportovaný z USA již zcela hospodářsky zničil řadu cíleně rozvrácených zemí, včetně Ukrajiny.
Ekonomika jako organizovaný zločin
Po bleskovém odstranění archivních materiálů o minulosti polistopadových českých politiků následovalo ovládnutí všech vládních pozic. Podle nedávného svědectví exředitele NBÚ Jana Kadlece až do roku 1998 pracovalo jen na jediném odboru ministerstva vnitra 26 příslušníků bývalé StB vyškolených KGB. Ti všichni byli po vstupu ČR do NATO dokonce převeleni do Národního bezpečnostního úřadu vydávajícího desetitisíce dokladů o bezpečnostní způsobilosti! Kromě jiného i pro diplomaty, generály, také lidi, kteří potřebují prověrky do Bruselu. Nezdá se vám, že po 24 letech je dnešní „hon na agenty StB“ poněkud opožděný a má odvrátit pozornost úplně jinam? (Teď by prý mohli čeští experti, podle návrhu velvyslance Počúcha, působícího mj. léta jako vedoucí referátu NATO aplikovat naše cenné zkušenosti i v projektu „Zavedení lustrací pro lidi spojené s bývalým Janukovyčovým režimem“).
Po rozdělení Československa nastal spěch s přípravou První Ústavy ČR. Na ní se podíleli pánové Rychetský, Jičínský, Pavlíček a Cepl, jako předseda komise Václav Klaus, místopředseda Jan Kalvoda (bývalý ministr spravedlnosti užívající po léta neoprávněně titul JUDr.), Cyril Svoboda, tehdy s praxí notáře, i Marek Benda, mj. „zásadový“ vykladač Ústavy. Ten přesto, že neměl ještě donedávna řádně dokončené doktorské studium, stál po léta v čele sněmovního ústavně právního výboru a má prý dokonce ambice stát se ústavním soudcem. Ústava má, i podle jejího zesnulého spolutvůrce Cepla v knize „Život právníka ve 20. století“ řadu „zvláštnosti“. Chybí v ní úprava o státním vlastnictví, přírodním bohatství, podnikání a je v ní výslovně uveden hayekovský princip „co není zakázáno, je povoleno“.
Navíc socialistický zákon o rozkrádání národního majetku byl nahrazen novým, stanovujícím, že všechny transakce národního majetku nepodléhají právnímu přezkumu. To spolu s úplnou absencí zodpovědnosti vládních činitelů a s „mantrou Ústavy jako nedotknutelné posvátné krávy“, vytvořilo z ČR ráj tunelářů rekrutujících se především z řad rychle převlečených komunistů a agentů StB řídících „privatizaci“ a neoliberální reformy. Díky tomu jsme i rychle vyklidili trhy a ekonomické aktivity přenechali jiným státům. Tak nám odtéká ročně přes 100 mld. Kč do daňových rájů a jen za minulý rok odplulo na dividendách do zahraničí 230 mld. Kč, s úroky je to dokonce 270 mld. Jiří Paroubek uvádí dokonce 315 miliard a srovnává to s rokem 2005, kdy to za jeho vlády bylo „pouze“ 180 mld Kč.
Všechna tato „opatření“ stála ČR hodně přes zmíněné 4 biliony Kč. Z toho téměř bilion činila suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky. I podle Klause, který to nepochybně ví nejlépe, sametová revoluce nebyla ničím jiným, než vzpourou bankéřů, kteří se co nejrychleji obohatili. Ani to ale nestačilo, a tak členové Bankovní rady ČNB tajně vyměnili zlatý poklad republiky, na který se skládaly generace, za pochybné dluhopisy... A podle této Ústavy bylo možno ještě v letech 2004-2006 beztrestně dokončit divokou „privatizaci OKD a MUS“ a rozkrást tak zbytek nerostného bohatství republiky a přitom úspěšně zametat zahraniční vyšetřování miliardových tunelů.
Rozhodnutí, nad kterými zůstává rozum občana stát
Je typické pro českou justici, že rozhodnutí shodných případů jsou úplně odlišná jen podle toho, kdo je dostane. To není jednoznačný výklad práva, to je chaotický souboj nejrůznějších názorů soudců od nejnižší instance přes Nejvyšší až po Ústavní soud. A veřejnost nechápe ani to, jak mohou být soudci, které nikdo nevolí, jmenováni doživotně. A mnohdy jejich zcela nekompetentní a pro veřejnost i zřetelně korupční rozhodnutí cíleně negují práci poctivých policistů a státních zástupců a připravují tak půdu pro mediální hon na ně.
Občané se nestačí divit také tomu, že přeplněná právní oddělení ministerstev běžně dohazují svým kolegům z branže silně přeplácené tzv. „poradenské služby“. Výsledkem jsou často na desetiletí nevypověditelné smluvní zmetky poškozující stát v řádu desítek miliard. Zavinění a míru škod už nikdo nezkoumá.
Z půjček a jejich vymáhání se stal v Česku lichvářský velkoprůmysl, který nemá v Evropě obdobu. Vznikly důmyslné sítě lichvářů a právníků. Stáhla se k nám i spousta "investorů" ze zahraničí, které v jejich zemích svazují zákony proti lichvě a nemravným ziskům. Inkaso pohledávek může u nás dělat kdokoliv. Vymáhače nelze mnohdy ani kontaktovat, jsou registrovaní kdesi v zahraničí a zde je zastupuje najatý advokát. Pracují-li pro exekutora, mají statut exekutorského soudního vykonavatele. Pak si dělají, co chtějí. Od roku 2001 bylo provedeno 5 700 000 exekucí na majetek u více než 2 milionů lidí. Jen u domácností se zadluženost u bank blíží k hodnotě 1,5 bilionu Kč. Podle organizace Člověk v tísni musejí každý rok lidé jen za vymáhání zaplatit 40-60 miliard korun. Švýcarský expert vůbec nevěří, že je něco takového v Evropě možné. Zákon umožňuje přivést ty, kteří se ještě drží nad vodou, zcela na mizinu a udělat z nich bezdomovce a sebevrahy. A nenasytní exekutoři budou prý kasírovat dokonce i věřitele, na čemž by chtěli vydělat další miliardy.
Tažme se - co vede několik právníků z Ústavního soudu ignorujících nadřazenost principu dobrých mravů k rozhodnutím, nad nimiž zůstává občanům tvořícím hodnoty rozum stát? Vzpomeňme zákaz použití důkazů proti ekonomickým zločincům, zabavených prý nezákonně na příkaz státních žalobců, nad kterým tuneláři zajásali! Nebo na případ, kdy 15 soudců ÚS zkoumalo půl roku stížnost senátorů na zákon o vyrovnání s církvemi, přičemž tento ÚS odmítl vyslechnout svědky k dokumentování naprosto nečitelného stanovení náhrad. Poté ze zákona vyškrtl tvrzení, že vyrovnání je "spravedlivé“. Následně, tedy nespravedlivě a proti vůli 90 % občanů, odsoudil minimální většinou každého z 10 milionů lidí (včetně těch ještě nenarozených) ke splácení "dědičného" dluhu církvím ve výši 17 tis.Kč.
A na prezidentské amnestii, která omilostnila zbytek zločinů, je vidět, že Ústava nepočítá s tím, že by se zákonodárce i prezident mohl mýlit, nebo že by cíleně a vědomě, či z hlouposti, napomáhal organizovanému zločinu, nebo i jinak způsobil bezpráví. V Ústavě totiž chybí jakákoli možnost nápravy špatného rozhodnutí! Ze zákona nezodpovědný prezident přece jednal správně, tvrdí „renomovaní“ právníci, přestože o důvodech takovéhoto komplotu, utajovaného i před vládou, má zdrcující většina lidí jasno.
Klausova amnestie zastavila mj. i tunelářské a pyramidové kauzy H-SYSTÉM, Delta, Kotva, dokonce i kauzu bývalých příslušníků StB (pověřených v osmdesátých letech mj. stíháním disentu), spojených s firmou Progres Invest. To jen v těchto případech připravilo nejméně 88000 klientů o miliardy Kč.
V případě konkurzní mafie, složené z policistů, soudců a konkurzních správců, vznikla deseti firmám, které soudce Berka na základě zfalšovaných dokumentů poslal do konkurzu, další škoda ve výši 264 mil. Kč. A hlava občana už nebere, že Ústava prý, podle advokátů amnestovaných, umožňuje vymáhat na státu desítky milionů Kč odškodného za stíhání, Berku vrátit do funkce a dokonce mu zpětně vyplatit nevyplacenou soudcovskou mzdu.
Dlužno ale vzpomenout, že prvním zneužitím amnestie byl v roce 1990 podvod Václava Havla spočívající v tom, že 23 tisíc propuštěných kriminálníků bylo prohlášeno za nespravedlivě odsouzené politické vězně, jak tvrdí disident a Havlův spoluvězeň Wolf: "V tu dobu, když byla amnestie vyhlášena, bylo propuštěno dohromady asi 16 politických vězňů a dva nebo tři tam zůstali, které jsme ještě my dohledávali a propouštěli. Tím se Havel ve světě neskutečně zviditelnil jako hrdina a osvoboditel, který nejen že dal svobodu národu, ale i politickým vězňům dal svobodu“. Důsledkem byl ohromný nárůst kriminality a řada těžkých zločinů a vražd.
Jedním z „politických vězňů“ byl i vyučený prodavač Ivo Rittig odsouzený už v roce 1985 za obří manko na 9 let. Dnes vlastník nebo spoluvlastník 31 firem je vyšetřován v řadě korupčních jednání, sahajících až do zákulisí Nečasovy vlády. Komické a přitom k pláči je, že za téměř 2 mil. Kč vytvořil Etický kodex státního podniku Lesů ČR, nebo že za měsíční plat 150 000 Kč radil nemocnici Na Homolce. Čeho se rady týkaly, neví nikdo dodnes.
Jak vidno, zločin se v Česku zatraceně vyplácí. Stal se z něj zvláštní druh podnikání, podle odhadu se zisky od sta do dvou set miliard korun. A vězte, že v našich věznicích se žádní opravdu úspěšní zločinci nenacházejí. Neměl je totiž dlouho ani kdo stíhat. A když se situace počala pomalu měnit, tehdejší ministr vnitra „Íčko“ Langer k 1. 1. 2007 rozpustil finanční policii. Nicméně rozprášení útvarů, které ekonomické zločiny opravdu začaly vyšetřovt, se v Česku stalo běžnou praxí. Lze vůbec ještě mluvit v ČR o demokracii, když je zřejmé, jak a s jakým cílem byla legislativa, k níž se občané neměli vůbec příležitost vyjádřit, vytvořena? A je tragedií této země, že občané, včetně níže jmenovaných kritiků, to vše přijímají apaticky a jako neměnnou realitu.
Česko, výkladní skříň neoliberalismu
Volný trh je u nás chápán jako „objektivní realita“, proti níž se nedá nic dělat, ona prostě „je“. V ČR je tak možné si koupit cokoliv: lukrativní státní zakázky a násobně si upravovat jejich ceny, koupit si média, řidičák, vysokoškolský titul, za zlomky skutečných cen si v privatizaci koupit doly, hutě, banky, levně svoje dluhy, dotace z fondu EU na cokoliv. Anebo může ministr získat výnosné místo v jím „vstřícně“ privatizované společnosti.
Česko bylo také 23 let rájem podvodníků s palivy. K tomu byla tehdejším ministerstvem financí upravena i legislativa. Podle svědků bylo až 96 % motorové nafty nezdaněno jen proto, že se jí říkalo LTO. Ty putují, jak zjistíte, třeba z Čech na Slovensko, Polsko a zase zpět do Čech. Samozřejmě zboží nikam nejezdí, pouze fiktivně. Kauza s 30 nevyšetřenými vraždami ohrozila i bezpečnost všech, kdo ji vyšetřovali, nebo o ní jen mluvili. Přes řadu podání to tak nezabránilo po 22 let okrádat stát na zdanění pohonných hmot o stovky miliard, jak to popisuje ve své knize Krvavé oleje: Můj přítel vrah dnešní senátorka Jana Lorencová. Podle současného šéfa Čepra podvody pokračují a černého benzinu je ještě dnes až 15%. Poradce vlády v této oblasti byl totiž donedávna odborník na slovo vzatý – Ivan Kočárník, ministr financí z 90. let. Při zmínce o něm si vždy vzpomenu na jeho předvolební slogan, že neplacení daní se musí stát největším zločinem hned po vraždě!
Podobně byly léta tolerovány i podvody s alkoholem a až teprve jako reakce na 50 mrtvých otrávených metanolem, se začínají odhalovat podobné podvody s nezdaněným alkoholem trvající minimálně 14 let. Ty připravily stát na daních nejméně o 3,5 miliardy. Policie sice mnohokrát šetřila, ale sotva se blížila cíli, byl vyšetřovací tým jako obvykle rozprášen. Nicméně i nedávno si renomovaný manažer v průmyslu s destiláty posteskl, že sice se dříve odhadovalo, že na trhu je 25 % nelegálního alkoholu a nyní po metylalkoholové aféře je to „jen“ 15 %. A to nebyly zmíněny podvody v oblasti hazardu, na němž ukončilo své životy ještě mnohem více nešťastníků.
Z takových a podobných zisků je pak možné si po dlouhé roky platit celníky, koupit si i poslance, ministerské úředníky, exekutory, státní zástupce, úpravu zákonů a legislativy, odborné posudky čehokoliv přikrývající zločin, funkci v dozorčí radě státního podniku, místo velvyslance, policejní vyšetřování, soudní rozhodnutí v jakékoliv úrovni, hlasování v parlamentu, prezidentskou milost i amnestii, pod maskou ideologie třeba i několik „nadějných“ politických stran současně.
Ti někdejší privatizátoři, jejichž dluhy všichni platíme (a budeme platit i nadále), jsou dnes vážení miliardáři, kteří nám tady skutečně vládnou. A politici byli dosud jen dobře placení vykonavatelé jejich vůle! Třeba, jak píší LN, ostravský kmotr Dědic (tč. na kauci 15 milionů propuštěný z vazby), přivedl propojení politiků s šedou zónou téměř k dokonalosti. S hejtmanem Moravskoslezského kraje Novákem si vyměnil jen za posledních 16 měsíců přes 5000 hovorů! Tedy deset hovorů denně, včetně víkendů.
Jak to funguje v těch nejvyšších patrech naší politiky, to popisuje Martin Ulčák, poslední předseda SSM. Dnešní multimiliardář a jedna ze šedých eminencí politiky, si pochvaluje konexe z minulého režimu. Vzpomíná třeba, jak se Šloufem spolupracovali na privatizaci České spořitelny, Komerční banky, Českého Telecomu, České pojišťovny, ČEZ, uhelných dolů. Pochvaluje si i svůj podíl na vzniku opoziční smlouvy.
„Rozhodující jsou informace a já jsem je byl schopen získat, analyzovat a vytvořit z nich nové“, říká. Odhaduje, že takových lidí jako on je v Česku kolem dvaceti. I dnes ho můžeme nalézt v pozadí mnoha politických událostí. Např. pro svého koně ve funkci šéfa protikorupční policie chtěli spolu s Janouškem zajistit politické krytí, a plánovali komunikovat i s ČSSD. LN píší, že k Sobotkovi vybrali cestu přes jeho dobrého známého, právníka Radka Pokorného, připravujícího „deprivatizaci“ OKD.
Vláda prý rozhoduje, ale je jen průsečíkem vlivových sfér. Kolem ministerstev se ustálily lobbistické a mocenské struktury, takže ve chvíli, kdy jste chtěl cokoliv prosadit, neexistovala jiná cesta než určitou branou. Mimochodem, ceník byl za Zemana za různé tyto služby směšně nízký oproti tomu, jaký je dnes. Tehdy jsme se pohybovali ve statisících a milionech, dnes je to v desítkách a stovkách milionů. Kolem každého nového člověka se pak pohybuje třeba pět Dalíků. Ulčák i vzpomíná, jak propojil některé lidi, výsledkem jejichž práce byli přeběhlíci. Možná, že nějaké peníze byly slibované, ale nemá prý přesné informace.
Jak se ukazuje, také v té nejaktuálnější kauze Nagyová nešlo o jednotlivé činy, ale o rozsáhlou klientelistickou síť. Žalobce Bajer mluví dokonce o úmyslu mimoústavního ovládnutí významných pozic ve státě. A to zejména na ministerstvech spravedlnosti a vnitra, v soustavě státního zastupitelství, na vedoucích pozicích v policii a případně v dalších institucích.
A teď, když žně privatizace už pomalu končí, je v kurzu parazitování na státních zakázkách plnící stranické kasy a účty spřátelených firem. A náš stát se tak nemůže chlubit ani tržním hospodářstvím, protože nemalá část „tržních“ subjektů podniká s parazitováním na státu, tedy za nerovných podmínek, jak to komentuje politolog Jiří Pehe.
Kam se poděl onen "český hospodářský zázrak"
Čeští komunisté zdevastovali výrobní základnu zděděnou z minulosti, ale v zahraničí se nezadlužili, protože věděli, že by peníze neuměli efektivně utratit. Pragmaticky se proto zaměřovali na racionalizaci hospodářského systému, jehož meze tušili, říká jeden ze spolutvůrců „reforem“ Tomáš Ježek. Hospodářství i podle něho nebylo po revoluci odevzdáno v rozvráceném stavu a privatizace tedy mohla v roce 1991 začít v relativně stabilním makroekonomickém prostředí. Ptejme se tedy: Nebyly tehdejší podniky vlastněné státem zralé jen na reformu a obnovu, tak jako většina podniků kdekoli jinde čas od času potřebuje? Až groteskně působí Ježkovo sebevědomé prohlášení z roku 1992.
Jak povrchní chápání Samuelsona, Hayeka a zejména Miltona Friedmana ovlivnila tržního bolševika Klause a jeho boys, lze dokumentovat na ještě nedávno vyřčené radě Řecku. Jeden z nejbližších Klausových spolupracovníků, agent StB, symbol české „šokové doktríny“ a neoliberální chamtivosti Dušan Tříska doporučuje.
Úžasné! Kde ale že ten slibovaný hospodářský zázrak dneska je? Um a znalosti lidí se rychle vytrácejí a je jasné, že vzhledem ke struktuře naší ekonomiky životní úrovně Německa nikdy nedosáhneme. Nicméně, po aplikaci těchto poznatků, hlava všem „privatizátorům“ zůstala, nakradený majetek také. Ale podle Třísky je pro statisíce našich nezaměstnaných, sociálně deprivovaného, neproduktivního či dokonce vyloučeného obyvatelstva třeba zvážit i princip všeobecného a rovného volebního práva, díky kterému je politické rozhodování ovlivňováno. Dotace a sociální podpory totiž jen zhoršují sociální mobilitu.
To není žert, to je třeba uvést, aby bylo jasno z jakých hlav privatizace a reformy vyšly. V převažující míře se ani nejednalo o žádnou privatizaci, ale o rozdání národního majetku do rukou cizích vlastníků za jidášské provize (vč. našeho tradičního know-how, patentů a značek). Ti toho využili jen k likvidaci nepříjemné konkurence. Z vysoce průmyslové a ve světě respektované země, vyvážející investiční celky se stala montovna pro cizí vlastníky, odkud zisky a obchodní marže tečou do zahraničí a v českých zemích zůstává jen podhodnocená mzda pro pracovní sílu. Dividendy a zisky plynou do zahraničí (hodně přes 200 mld. Kč ročně), protože drtivá většina ekonomiky je v rukou cizího kapitálu.
Nedostatky polistopadového vývoje byly vládami vykreslovány jako důsledek socialistického sytému. S touto primitivní propagandou operují převlečení postkomunisté dodnes. Ale pamětníci s nostalgií vzpomínají: Zmizely velké průmyslové celky jako ČKD či ŠKODA, na které byly hrdé generace Čechoslováků. Nikde se už dnes nedozvíte nezveřejňované skutečnosti, že jen prostřednictvím PZ Škoda-export dodala formou generální dodávky včetně servisu v letech 1954-92 až 154 elektrárenských bloků o výkonu 30-1000 MW do Indie, SSSR, Bulharska, Rumunska, Jugoslávie, Číny, Vietnamu, Bangladéše, Kuby, Íránu, Pákistánu, Maroka, Abú Dhabí, Sýrie, Egypta, Turecka, Albánie, Bulharska, Rumunska, Dánska, Finska, Švédska, Německa, Argentiny, Brazílie a dalších zemí. To je také jediné, nač se naši politici při výjezdech do světa mohou odvolávat. Vypočítávat takto produkci a devastované tradice dalších oblastí celého hospodářství by zabralo obsáhlou knihu. Dá to ještě někdo někdy vůbec dohromady?
Dnes lze za symbol „úspěchů“ českého kapitalismu považovat od 2.světové války největší evropský odstřel šesti šestipatrových budov OP Prostějov, podniku, který před rokem 1990 zaměstnával kolem 10 000 lidí. A např. dokument ČT z 25. 6. 2014 Námořníci bez lodí popisuje „privatizaci“ Československé námořní plavby, generující státu miliardové zisky, mezinárodně stíhaným podvodníkem a Klausovým „poradcem“ Viktorem Koženým. Tento „kapitán českého průmyslu“, jak jej Klaus nazýval, obratem a hluboko pod cenou prodal všech 20 jejich zaoceánských lodí. Při sledování tohoto dokumentu pocítíte spolu s jejich námořníky, kteří přišli ze dne na den o práci, jen bezmoc a vztek! Připomínám Klausovu slavnou otázku: "My jsme měli nějaké lodě?"
Zmizely malé fabričky v pohraničí, ale i rozsáhlá družstevní velkovýroba, která ještě v roce 1990 produkovala značnou nadvýrobu. Dnes se oblíbené české produkty vyrábějí v zahraničí. Naše původní výroba se přesouvá na východ, přibývá nezaměstnaných, bezdomovců. Mzdy jsou na čtvrtině mezd západních zemí, kriminalita a sebevraždy závratně stoupají (dnes již 1600 ročně). Stále zřetelněji se mísí moc kapitálu s mocí kriminální.
Zbyly jen oči pro pláč
Majetek země byl cílevědomě rozkraden a zlikvidována byla větší část tuzemské výroby a zemědělství, zpracovatelského průmyslu a maloobchodních řetězců. Následovalo odčerpávání úspor občanů, devizových rezerv, důchodových fondů a národního pokladu. Vše prohlubuje inflace, která jen v letech 2000 až 2012 dosáhla úrovně 40 %. Ve zdravotnictví ještě mnohem výše. Od roku 1993 stoupl státní dluh zhruba desetkrát na současných 1,7 bilionu Kč. Na každého občana včetně nemluvňat tak, jak to v červnu 2014 upřesnil ministr financí, připadá jen odtud dluh ve výši asi 160 tisíc korun. Výdaje jsou stále ještě znárodňovány, ale zisky privatizovány. Na programu jsou nyní přírodní zdroje, půda a lesy, památky a chráněné oblasti.
České úspory byly prodány do zahraničí a ani jediná banka není plně v českých rukou. Podobně tomu je v pojišťovnictví, strojírenství, automobilovém a leteckém průmyslu, stavebnictví, v maloobchodě, cukrovarnictví, ve vlastnictví vodních zdrojů… O soukromých investicích v ČR rozhodují až ze 60 % vlastníci se sídlem v zahraničí, v drtivé většině odvádějící plný zisk mateřské společnosti. Příkladem jsou dcery zahraničních bank, sponzorující z lichvářských úroků a z poplatků našich občanů (nejčastěji za fingované IT služby), propad svých matek.
Naši podnikatelé se tak dnes stávají hračkou v rukou nadnárodního kapitálu, exekutorských mafií, redukují výrobu a mnozí krachují, aby ji téměř zadarmo získali tzv. strategičtí investoři. Do majetku zahraničních vlastníků přecházejí ve velkém i nemovitosti; cizincům patří polovina Václaváku, část Karlových Var. Do vlastnictví církví, především té katolické (tudíž především Vatikánu), která již přišla o poslední zbytky respektu většiny obyvatelstva, se přesune 261 633 ha půdy a lesů i tisíce budov i uměleckých děl.. Pulty obchodů sice přetékají zbožím, to je však z 80 % případů zbožím cizím, a zisky tak odtékají do zahraničí.
A kolik se jen rozkradlo z Evropských fondů! Přesto nám čistí plátci z Unie zatím ještě poskytují peníze k financování rozvoje. Bez nich by se v ČR ve veřejném sektoru téměř nic neinvestovalo. V letech 2007-13 mohlo Česko získat z EU až 797 mld. Kč. My jsme je nedokázali ani zdaleka využít. To především kvůli jejich rozkrádání, které musel prokazovat Brusel, kde jsme navíc v čerpání dotací nejhorší v Evropě. Místo posilování infrastruktury šlo např. 140 milionů Kč na výstavbu hotelů stranického politika, či 287 milionů do stavby golfových hřišť. A podobně „efektivně“ se přerozdělovaly miliardy, jejichž utajovaní vlastníci se obvykle skrývají za kdesi v zahraničí registrovanými firmami. Tak nám v deficitním státním rozpočtu nezbývá na zdravotnictví, důchodový systém, školství, dopravu, kulturu, sport…
Navzdory hlasitým výkřiků viníků celého popsaného zmaru, svádějících všechny problémy na EU a požadujících vystoupení z ní, je celkem jedno máme-li korunu nebo euro, protože koruna je na euru tak závislá, že pád eura by byl pádem i pro ni. Vždyť 80 % našeho exportu směřuje do zemí osmadvacítky. Namísto rozkradené průmyslové základny vybudované generacemi našich předků nám zbyly bilionové dluhy, 600 000 nezaměstnaných, a co je nejhorší - absolutní ztráta důvěry lidí v budoucnost i v přítomnost.
K tomu vznáší řadu otázek např. Leopold Kyslinger.
Navíc, když začneme hospodářsky „trestat“ Rusko a přestaneme-li obchodovat s dvoumiliardovou „anticivilizací“ muslimského světa. Dokáží-li předložit veřejnosti své přesně definované a propracované návrhy, pak proč neuspořádat referendum o našem setrvání v EU, jak požadují?
Jak to na ministerstvech „fouká“
Dnes lze předpokládat, že i přes parlamentní volby realizované pomocí přežitého volebního systému, k určitému, byť jen dočasnému, zlepšení politického prostředí dojde. Alespoň do doby, než vše znovu plně ovládnou kmotři. To pomocí lobbistů ve funkci poradců či asistentů ministrů či bezradných poslanců narychlo sestaveného parlamentu. Ten čas se ale rychle krátí.
Že to nejsou plané obavy dokládá odchod protikorupční aktivistky, podle vyjádření ministryně Válkové stavící se do pozice Johanky z Arcu, právničky Hany Marvanové z ministerstva spravedlnosti. První, co podle ní na ministerstvu řešila, byl úkol vlády, zabývat se odměnami advokátů v případě vymáhání pohledávek do 10 tisíc Kč a tedy i vysokých nákladů pro dlužníky.
Marvanová mj. upozornila i na problém zanedbávání vyšetřování údajného organizovaného zločinu mezi soudci, což představuje bezpečnostní riziko a ohrožuje právní stát. A přestože i Bezpečnostní informační služba (BIS) nejméně v letech 2009 a 2011 upozorňovala, že na soudech dochází k prorůstání klientelismu a podsvětí, ministři spravedlnosti s tím nic nedělali. Exministři Blažek a Benešová se hájí tím, že k tomu neměli dostatek informací a pravomocí. Dokonce i exministr spravedlnosti Pospíšil, bleskově odvolaný za podivných okolností, potvrzuje, jak to na ministerstvu „fouká“. Závěrem Marvanová konstatuje, že se stejnými problémy se patrně potýkají i ostatní resorty, a proto se paradoxně po volbách nedaří prosadit volební programy. (Více zde)
Další díly:
2. Alarmující pohled na Ústavu ČR a justici
3. Jak dál s českou demokracií?