V poslední době se čím dál častěji objevuje v diskusích pod články na různých nezávislých serverech otázka: Jaké nabízíte řešení? Internet je plný analýz, diskusí a různých názorů. Nabízených řešení je však, jak se zdá, jako šafránu. Je tomu tak ale opravdu, nejsou před námi zjevná řešení?
Domnívám se, že za otázkou „Co máme dělat?“, se skrývá omyl, že někde existuje řešení, které nás všechny ihned katapultuje do ráje či země zaslíbené. Jenže ono tomu tak není. I dítě, než začne běhat, musí se naučit chodit, a než začne chodit, musí se naučit stát. Podobně my všichni jako společnost, chceme-li pokročit, musíme nejprve vykročit. To konkrétně znamená, že musíme udělat první krok.
Neshodneme se na řešení uprchlické krize, na počtu uprchlíků, které jsme ochotni přijmout, na výši minimální mzdy či výši a skladbě daní. Přesto jsou věci, na kterých bychom se shodnout mohli. Jedním takovým případem jsou války, které pomáháme rozpoutat a vést ve všech koutech světa. Pokud s tím totiž něco neuděláme, přijde brzy válka i k nám domů. Nedělejme si iluze, že z toho vyklouzneme, svět je příliš propojen. Dnes tu máme uprchlíky, zítra možná dorazí teroristé ze zemí, kde jsme je tajně podporovali, a s nimi i antrax nebo radioaktivní spad. Militaristé všech dob milují heslo: „Chceš-li mír, připravuj válku“. Jenže kdo připravuje válku, ten připravuje vraždění, a ne mír. Kam jsme to s takovým myšlením dotáhli, vidíme každou chvíli, a kam to dotáhneme, to asi ještě uvidíme. Orwellův newspeak je v plném proudu. Naše „novořeč“ mate dokonale pojmy tak, abychom si už vůbec nerozuměli a hlavně abychom přestali vidět realitu, jaká doopravdy je kolem nás.
Dejme tedy pro začátek slovům jejich pravý obsah. Naše „mise“ v Afghánistánu a dalších místech Země jsou prachobyčejným vedením války proti lidu země, který nám nic neudělal. Většina z nás totiž žádného Afghánce v životě ani neviděla. Podílíme se tedy nikoliv na obranné spravedlivé válce, ale na loupežné výpravě někde na druhém konci světa. Můžeme si jen přát, aby nám nebylo oplaceno a vyměřeno stejnou měrou a abychom nebyli podobně brutálně napadeni. Stát se to může celkem snadno. Jen neviditelné bombardéry a robotické drony nahradí bakterie, viry či chemické látky. My se pak pozdě budeme ptát: „Co máme dělat, proč nás napadají?“ Dnes máme ještě čas pokusit se zvrátit světový vývoj na cestu pokoje a míru. Zítra už možná prostor pro takové řešení nebude.
Mezinárodní právo je v rozvalinách, důvěra mezi státy se blíží nule, vítězí jako již tolikrát primitivní zákon džungle. Je to snad v zájmu většiny lidí? Cestou přece není oslabování role OSN a posilování dominantních predátorských států. V zájmu většiny lidstva je pravý opak. Respekt před právy slabších. Nepotřebujeme svět kovbojů a Rambů, kteří vidí svět očima operátora dronu nebo pilota bombardéru. Potřebujeme posilovat kolektivní bezpečnost a vzájemnou důvěru. Tu můžeme posilovat právě důsledným zastáváním a rozvíjením mezinárodního práva a dohod. Kovboje a desperáty všeho druhu je potřeba vystavit izolaci mezinárodního společenství. Nemůžeme dávat žádné bianco šeky ani našim spojencům, ani žádným institucím.
Neztratili jsme ještě natolik historickou paměť, abychom nevěděli, že zatímco v roce 1945 byli právem sovětští vojáci v naší zemi vítáni jako osvoboditelé, po pár letech byli jejich synové proklínáni jako okupanti. V roce 1989 jsme se i s pomocí našich amerických přátel osvobodili a sesadili loutkovou vládu. To bylo pochopitelně umožněno proto, že její loutkovodič v Kremlu ji pustil z ruky. Dnes se ukazuje, že včerejší spojenec a osvoboditel je opět zároveň i loutkovodičem. Nemáme samostatnost, jsme v mnoha ohledech znovu protektorátem. Chybí nám odvaha i vůle. Byli jsme řízeni z Berlína i Moskvy, a dnes jsme ovládáni z Washingtonu. Účastnili jsme se napadení několika suverénních zemí, a to bez hlasování RB OSN. Zjevně tedy nestojíme na správné straně barikády, na straně člověka a lidskosti. Za posledních 25 let byly s naší podporou připraveny o život sta tisíce nevinných lidí a miliony jsou na útěku.
Co máme tedy dělat? Jaké je řešení? Udělat první krok. Vystoupit z vojenské organizace, kterou Marek Obrtel i v tomto článku nazývá zločineckou organizací a bez níž by takové bezpráví nebylo myslitelné. Změňme svět, vystupme z NATO. Dne 28. září v 10:00 hod. se v Praze koná demonstrace proti setrvání České republiky v „North Atlantic Terrorist Organization“.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!