Světlana Aleksijevičová se narodila na Ukrajině v roce 1948. Její otec byl Bělorus, matka Ukrajinka. Po demobilizaci otce se přestěhovali do Běloruska, kde oba její rodiče pracovali jako venkovští učitelé. V roce 1972 absolvovala fakultu žurnalistiky a začala pracovat jako novinářka v běloruských regionálních novinách. V roce 1983 byla přijata do svazu spisovatelů SSSR. Po roce 2000 žila v Itálii, Francii, Německu. Od roku 2013 žije v Bělorusku. V roce 2015 získala Nobelovu cenu za literaturu. Je držitelkou několika dalších běloruských a evropských literárních cen.
V Bělorusku, Rusku i ostatních postsovětských zemích panují na její tvorbu protichůdné názory. Někteří kritici ji oceňují jako "brilantního mistra uměleckého dokumentu", jiní její tvorbu charakterizují jako "spekulativní a neobjektivní žurnalistiku". Světlana Aleksijevičová patří k ostrým kritikům běloruského autokrata Lukašenka i politiky ruského prezidenta Putina. V Bělorusku její knihy nepublikují a nezvou ji do mediálních debat.
České překlady:
- 1986 – Válka nemá ženskou tvář, Progress
- 2002 – Modlitba za Černobyl, Doplněk, ISBN 80-7239-082-1
- 2015 – Doba z druhé ruky, Pistorius & Olšanská, ISBN 978-80-87855-16-4
Autorka publikovala Modlitbu za Černobyl (Černobylskaja molitva) v roce 1997 jako svoji pátou knihu. Je napsána "žánrem lidských hlasů". O své umělecké metodě na obálce knihy napsala toto.
Aleksijevičová se v knize nezabývá technickými podrobnostmi, příčinami katastrofy, ani hledáním viníků, ale pouze a jenom, bez jakéhokoli vlastního komentáře zveřejňuje do umělecké formy převedené výpovědi přímých účastníků. Byl Černobyl jenom další technologickou katastrofou, jakých bylo v historii už několik? Odpovědi přímých účastníků, přes všechnu jejich různorodost vypovídají, že nikoliv. Po Černobylu žijeme v jiném světě, v němž vědci a technici ztratili téměř veškerou svoji důvěryhodnost a v němž lidé přestali důvěřovat jaderným expertům a politikům hájícím zájmy korporátních lobbistů. Černobyl byl z tohoto pohledu začátkem konce éry bezbřehé technokracie.
Modlitba pro Černobyl je ale také uměleckým dokumentem o nesmírné statečnosti, hluboké lásce a nezdolnosti "obyčejného ruského člověka".
Svědkové Černobylu v pojetí Aleksijevičové obviňují z havárie a všeho špatného, co se stalo po ní, dožívající sovětský společenský systém. "Sovětští hrdinové" hovoří se smutkem a závistí o německých technicích, kteří dali přednost osobní bezpečnosti před sebeobětováním a dokázali se vzepřít bezcitné smrtící byrokracii. Po necelých 25 letech přišlo tsunami z 11. března 2011 a havárie ve Fukušimě. A všechny smrtící vzorce chování - utajování, lži, byrokracie, pohrdání lidskými životy - se opakovaly v jedné z nejrozvinutějších a nejkulturnějších zemí světa, demokratickém kapitalistickém Japonsku.
Modlitbu pro Černobyl jsem přečetl jedním dechem. Je to kniha, která by se měla stát povinným očkováním proti technokratickém myšlení, jež i po třech velkých jaderných haváriích v posledních třiceti letech stále ovládá český veřejný diskurz.
ALEKSIJEVIČOVÁ, Světlana Aleksandrovna. Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2002, 229 s. Sociálně-ekologická edice. ISBN 80-7239-082-1.
Knihu vydalo nakladatelství Doplněk můžete si ji koupit například zde
Webové stránky autorky: http://alexievich.info/
Ruský originál knihy: http://alexievich.info/knigi/ChernobylskayaMolitva.pdf
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!