Oslavy založení republiky ukázaly, kým jsme, či lépe řečeno kým určitě nejsme. Nejsme jednotným národem. Případný boj za vlast či prosté hájení národních zájmů ztrácí zcela smysl. Žádné společné české národní zájmy totiž nemáme. Nesjednotíme-li se ani na prostých oslavách, kdy v popředí by měly být symboly státnosti a jednoty, jak bychom se mohli sjednotit, kdyby šlo o statky nebo dokonce o holý život? Prozatímní sjednocení je něčím umělým, podpořeným virtuální realitou, fanatismem a hysterií. Nic racionálního, nic rozumného. Hlavní protagonisté nic neoslavují, natož republiku, oslavy se jim stávají jen prostředkem, jak se zviditelnit. To se samozřejmě přenáší i do publika, a tak nic společného neoslavujeme, ale jen se sebeprezentujeme. Stranictví nás rozděluje, protože sami se cítíme příliš slabí a stále potřebujeme mít někoho za zády. My prostě musíme mít mocného spojence, protože 10 milionů lidí daných jako stát je příliš málo na naši ochranu a přátelství. Jsou příliš daleko a my jsme daleko od nich.
Proč se nám nedaří najít společnou řeč
Nemůžeme se sjednotit nad společným zájmem, vyjma soutěže v hokeji a jiných sportech, protože žádný společný zájem nemáme.
Neřekl jsem to já, nýbrž sv. Augustin, filozof a teolog starověku. A všem je zřejmé, že našemu státu zvanému „Česká republika“ spravedlnost dlouhodobě chybí, a to nikoliv vinou nějaké úzké patologické skupině zločinců, ale pro hluboké rozdělení celé společnosti. Neshodneme se prakticky v žádných elementárních otázkách, a tak zbývá ten fotbal nebo hokej. Jedni tvrdí, že životnímu prostředí se můžeme věnovat, až si na to vyděláme, druzí říkají, že nebudeme-li se věnovat ochraně životního prostředí dříve než si vyděláme, zahyneme. Pro jedny je měřítkem všeho člověk, pro jiného národ a pro dalšího Bůh, a pro většinu jsou to prachy, a pro menšinu ty vytunelované.
Z toho „Babylonského zmatení“ bychom snad mohli vyklouznout zásadami jinými, trochu posunutými směrem ke svobodě člověka s přihlédnutím k zájmům společnosti. Právě ten poměr svobody člověka a svobody společenství by mohl být základem pro společnou diskusi. Leč není tomu tak. Základem pro naší diskusi, která je ovšem mnohem více souborem monologů, jsou zájmy nikoliv národní, ale partikulární, tedy výhradně sobecké. Z těchto úzkých zájmů samozřejmě nemůže vyrůst zdravá lidská společnost, byť by to nějaká ideologie tvrdila sebevehementněji, ale jedině smečka vlků peroucí se o kořist. O lidské spravedlnosti tedy nemůže být ani řeči.
Res publica znamená "společná věc", ale tu je třeba trpělivě a v dialogu hledat. Skloňované slovo demokracie, tedy vláda lidu, ztratilo úplně svůj smysl, neboť každý pod tím pojmem rozumí něco jiného. Nikoli pouze hloupý Honza na sociálních dávkách okrádající tak poctivá knížata a další veleduchy této země. Nikoliv. Obsahu demokracie nerozumí ani naše „elity“. Krásně to shrnul Petr Robejšek v níže uvedeném textu. Tento pán jistě není šálkem mé kávy, ale myslím, že skvěle vystihl podstatu našeho vzájemného nedorozumění.
Jak chutná moc
Moc totiž chutnala šlechtě i komunistům, a chutná i pražské kavárně. Pro tuto moc a pro nic jiného otravují český národ svými hrami, kauzami a kampaněmi. Potřebují své lidi prostě všude. Na Hradě chtěli aristokrata – a on je tam plebejec. Ta hrůza! Vítá čínského prezidenta! Nevyvěšuje vlajky Tibetu a nemedituje s dalajlámou! Medituje tedy jistě proti nám, šlechtě skalní. Chce nás prodat Číňanům, zatímco my jsme zaprodáni Američanům! Tak to je skandál. Přece nebude náš národ podroben znovu diktátu Moskvy, když je nyní svobodně řízen z pražského Tržiště! Kdo je tak nenažraný, že mu nestačí skvělé dotace poskytované našimi přáteli prostřednictvím různých nadací? Na takové si posvítíme, zda jejich zdroje nepocházejí z Východu, když, jak známo, čisté peníze pocházejí výhradně ze Západu!
Papežštější než papež
Čínského prezidenta přijímá americký prezident se všemi poctami, anglická královna jej vozí ve zlatém kočáře, ale když totéž dělá český prezident Zeman, pasujeme jej do role čínsko-ruského agenta. Jak je to možné? Americký prezident sleduje americké zájmy, a v nich je obchod a nezatížené vztahy s Čínou. Podobně činí i jiné velmoci. V jejich zájmu je prostě prosperita jejich lidu, či jejich elit, nikoliv naše. My nového amerického prezidenta volit nebudeme. Podíváme-li se na letošní výběr, můžeme říci "naštěstí nebudeme". V zájmu "spřátelených" velmocí je, abychom byli závislí na nich a ne na Číně či Rusku, proto také tibetské vlajky vlají spíše v Praze než ve Washingtonu a Londýně.
Jsme mopslíky z rozhodnutí našich elit. Tytéž elity spouštějí různé zpravodajské a mediální hry, neboť souboj o vliv v zemi pojímají jako souboj v peletonu. Zdánlivě jsou pro všechny šance rovné, ve skutečnosti však vítězí týmová práce v terénu, podpořená financemi v zákulisí. Kdo se rozhodne "jet" proti Zemanovi, je vítán. Horáček, Pospíšil či Drahoš. Nejrůznější aféry spouštěné pražskou kavárnou nejsou motivovány touhou po spravedlnosti, pravdě a lásce, ale prostou touhou po vítězství. Novodobý český národní hrdina Jiří Brady mohl být jistě dávno vyznamenán ikonou a modlou pražské kavárny Václavem Havlem, leč čekalo se na Zemana. Nebo možná ani ne tak na Zemana, jako na Hermana. Až se synovec stane ministrem a navrhne strejčka na vyznamenání. Ano, je to skandál, prezident vyznamenává i své známé - a odmítne vyznamenat příbuzného pana ministra!
Nevkusné? Kdeže. Mediální kýč tak pěkně svlečený do naha v komedii "Vrtěti psem" vítězí i v České republice.
Permanentní revoluce
Komunistickou doktrínu „permanentní revoluce“ Lva Trockého ukradli naši stavitelé Mostů, tedy Kocáb s Horáčkem. Žhavý kandidát na budoucího prezidenta Michal Horáček, zbohatnuvší na hazardu poctivou prací, vystoupil i při letošních pseudo-oslavách vzniku republiky. Podle svých slov ovšem nikoliv jako Michal Horáček – kandidát na prezidenta. Prý naopak. Vystoupil a spoluorganizoval shromáždění na Staroměstském náměstí jenom jako Michal Horáček. To si prosím zapamatujme, kdy Horáček mluví jako Horáček, a kdy Horáček mluví jako někdo jiný. Každopádně, ať tak nebo tak, revoluce jsou důležité, protože mávači s tibetskými či duhovými vlajkami nebo inovativně s červenými kartami z nich mají dobrý pocit a organizátoři získávají či upevňují svou moc. Všichni jsou tedy spokojeni, a tak to má být.
Stateční bojovníci za svobodu
Mám tu smůlu, že znám některé bojovníky a permanentní revolucionáře osobně, včetně některých odmítačů vyznamenání z rukou „toho monstra na Hradě“, Zemana. Jsou upřímně přesvědčení o své statečnosti, a rovné páteři, přestože neriskují zhola nic. Podobají se tak komunistickým českým bojovníkům proti imperialismu v osmdesátých letech minulého století. Bojovníkům s tuzexovými konty a privilegovaným postavením. Ti i oni bojovali za mír a spravedlnost – jenže jaksi jen tu svojí, pro ty nahoře, ke kterým se „skromně“ počítali, a nikoliv pro ty dole, jimiž opovrhovali.
Naše kulturně mediální fronta ve své většině vždy stála za svými mecenáši. Jak také jinak. Stejně tak po boku státu, po boku prezidenta, stojí církev katolická. Arcibiskup pražský Dominik Duka vedle prezidenta Miloše Zemana. To se mnohým katolíkům nelíbí. Milují stále „aristokratického“ Schwarzenberga, a nemohou zapomenout jeho porážku „plebejským“ Zemanem.
Co na tom, že „pankáč Karel“ je spíše karikaturou šlechtice, podobně jako jeho restituce karikaturou na právo a spravedlnost. Naši milí katoličtí věřící v čele s Halíkem by rádi restituce, rádi privilegované postavení, rádi podporu státu, rádi zabezpečené postavení garantované převážně ateistickým státem – ale zároveň si chtějí zachovat svobodu na tento stát a jeho představitele kdykoliv plivat. Podobají se bankovním lupičům křičícím „chyťte zloděje“!
Upekli církevní restituce navzdory mínění většiny obyvatel, společníky jim při tom dělali lidé vyšetřovaní pro kriminální činy včetně úplatkářství. Nicméně se domnívají, že už je vše uděláno, vše je hotovo na věčné časy. Tak to je neuklidním. Není to uděláno a není to hotovo a nikdy také nebude. Nalodila-li se církev na jednu loď se státem, může se jedině zase vylodit. Na cestu ovšem při nejlepším dostane pouze záchranou lodičku. Tam se jistě nebude moci tančit a hodovat. Tak si to promyslete, milí katolíci, a neinspirujte se chytrou horákyní, která chodila obutá i neobutá. To je totiž pouhá pohádka a s křesťanstvím nemá nic společného. Nebudete-li to promýšlet, přijde zcela jistě den, kdy někteří skončíte v té loďce a jiní budete ve studeném rozbouřeném moři sloužit za potravu dravých ryb. A paradoxně, přestože s vámi hluboce nesouhlasím, budu se tam topit s vámi.
A závěrem slibovaný Petr Robejšek o demokracii.
Vyznamenaní nedostanou příležitost pronést pár slov. Kdybych takovou možnost měl, tak bych připomenul pár samozřejmostí. Zdá se mi totiž, že se část politické třídy nikdy nesmířila s tím, že prezidentem je Miloš Zeman. To však hraničí s nepochopením podstaty demokracie.
Demokraté se poznají podle toho, že respektují i ta rozhodnutí, která jim nevyhovují. Vědí totiž, že se demokracie nezhroutí, když se neprosadí můj názor. Naopak posílí, když přesto ctím rozhodnutí většiny.
Mnozí na obou stranách barikády ale zřejmě považují demokracii za stroj na „správná“ rozhodnutí. Za „správné“ považují to, co si myslí oni a jejich přátelé. Naše představy o dobru či správnosti jsou však zkreslené. Jednak obecnou lidskou nevědomostí, která se nezastaví ani před profesorem, nebo redaktorem, ale hlavně našimi vlastními zájmy. Bohužel se ale těm, kteří se považují za elitu, mnohdy nedostává toho, co skutečnou elitu vyznačuje, totiž pokory.
Demokracie neprodukuje pravdu, ale „pouze“ většinová rozhodnutí. Jejich první výhodou je to, že se zpětně často ukáží být správnější než rozhodnutí zasvěcené či osvícené menšiny. Ano, i demokratická rozhodnutí můžeme, ba musíme kriticky zkoumat. Ale když je kritika tak zásadní, že se rovná odmítnutí rozhodnutí samotného, tak zpochybňujeme demokracii vůbec. A pak nám zbývá pouze diktatura dobrých ve jménu dobra. Ta se však, jak známo, snadno ve zlé obrátí.
Naproti tomu mají většinová rozhodnutí ještě jednu velmi důležitou výhodu. K tomu, aby naše země vzkvétala, je nezbytné společné úsilí co největšího počtu jejich obyvatel, většiny, která se na základních věcech shodne.
Pan prezident je stejně nedokonalý jako jeho kritici a jako my všichni. A také proto potřebujeme něco, co nás k tomuto společnému úsilí přesto motivuje, něco co je vyšší než osobní nepřátelství, ješitnost, ctižádostivost a politikaření. To něco je český národ, kterému máme sloužit. Tento národ uctíváme oslavou státního svátku. A měli bychom ho slavit společně.
To všechno bych byl rád řekl. Ale vyznamenaným nepřísluší pronášet projevy. Proto se to pokusím říci jedním gestem. A při hymně si položím ruku na srdce.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!