Článek Plíživá destrukce demokracie a nástup korporátního fašismu se začíná pomalu číst. Na spřáteleném webu Nová republika se po jeho otištění rozběhla zajímavá debata, kterou najdete zde. Polemickou část s mým článkem obsahuje tato teze, kterou cituji.
Běžně mi v diskuzích nadávají za to, že jsem jezuita a že mne má platit Vatikán, což je ve skutečnosti naopak, ale to nechme stranou. Na příspěvku se mi líbí, že "ďábelská logika" není "jezuitská logika", což se autor okamžitě snažil obratně vysvětlit, aby se taktně vyhnul mé temné a pochybné "jezuitské" existenci. Kritika začarovaného kruhu či autodestrukce liberální demokracie definuje systémové selhání liberální demokracie, která má v sobě zabudovaný mechanismus vlastní destrukce. Takže to shrňme další citací.
Nemám problém s tím, abych se distancoval od presstitutů placených v našich korporátkách, kteří tlačí káru korporátního fašismu. Také nemám přinejmenším teoretický problém s tím, abych se oddělil od dnes už vcelku bezzubých liberálních ideologů jako je Jiří Pehe. Tato parta vesele tancuje na palubě US-EU-Titaniku, kde jim k tomu hraje Sorošova neoliberální globalistická kapela. A protože jsem patřil ke kritikům prezidentské politiky Havla už za jeho prezidentování, odlišil jsem jasně různé etapy v životě tohoto politického vězně, disidenta a prezidenta (Tři profily Václava Havla). Tolik k těm dalším bodům v diskuzi, které nejsou důležité a nechal jsem je stranou. Otázka zní jasně: Jaké mám pojetí liberální demokracie, když ji bráním? Je jasné, že to nemůže být ani neoliberální blábol dnešních klausovců s jejich převlečenými kabáty nošenými v institutu spojeném s Klausovou amnestií a také s historií špinavých peněz nakradených z privatizačních tunelů. A také to nemůže být bezzubé plácání o nadčasových hodnotách západní liberální demokracie placené korporátními fašisty z vrstvy jednoho procenta, kteří si za pomoci módních ideologů oblékli císařovy nové šaty. A zatím jim skrze placenou klaku liberálů všichni říkají, jak jim ty nové šaty fantasticky sluší.
Negativní demokracie
Latinské slovo liber má dva základní kořeny. Jednak má původ v kultech božských sil plodnosti a zemědělství (Liber, Ceres, Bakchus) a jednak v touze dané pojmy libido a libatio z řeckého loibén, což byla známá úlitba bohům na štěstí a za úrodu a jiné dary. Z ekonomie plodivých darů vázané na pojem religio se v dnešním náboženství ekonomického neoliberalismu staly mediální bakchanálie, což je jedna z možných perverzí prodejného liberalismu. A další úplně zcestná možnost je, že se tento typ zcela výjimečné existence naroubuje na demokracii Agrofertu nebo Soroše. Tato úchylka představuje vládu dnešního spotřebního populismu a ukájení jakýchkoliv vášní a pudových chtíčů. Koncem tohoto liberalismu obhajovaného ideologicky zblbnutou levicí a tunelující pravicí bude ona třetí varianta "liberální demokracie" ve fašistickém režimu korporátní robotizace a umělé inteligence, o které jsem psal v daném článku.
Jen zcela mimochodem, o tom ten článek doopravdy byl. Ale už jsem si zvykl, že články ani v nezávislém tisku nikdo doopravdy nečte, jen v nich každý hledá své vlastní myšlenky, popřípadě škodlivé nepřátele. Takže se vraťme k problému liberalismu a demokracie. Z definice jasné, že liberální demokracie je protimluv. Citujme Cicerovo pojetí liberální svobody, kterou dnes karikovaně praktikujeme: Quid est enim libertas? Potestas vivendi ut velis. Svoboda je prý možnost žít podle našich tužeb a podle naší politicky a lidsky svobodné vůle. Ale to v korporátním fašismu bude přece možné, viz ona fašistická a populistická varianta "liberální demokracie" pod vládou jednoho procenta, pro kterou bude hlasovat zbylých 99 %.
Tudy cesta nevede, protože každému alespoň trochu svobodnému demokratovi je jasné, že nemůže být intelektuální šašek pro zábavná korporátní média jednoho procenta, kde má tlačit korporátní káru zvanou "simulákrum demokracie". A už vůbec není svobodný s věrnostní kartou v supermarketu, ať už v komerčním nebo v politickém chlévě. Obojí varianta liberalismu znamená ztrátu svobody. Takže na stole zůstala nezodpovězená otázka, jak být občansky produktivní a svobodný, protože to znamená latinské slovo "liberální".
Negativní liberalismus
Patočkův rozbor figury Sokrata v 70. letech byl ukončen ve stati "Negativní platonismus", kde pochopil rozdíl mezi svobodným milovníkem pravdy a ideologií "platonismu". Tato Platonova ideologie či přesněji řečeno akademická filosofie redukovala Sokratovu jedinečnou a neopakovatelnou osobní svobodu ducha, myšlení a činu a pojmově ji kodifikovala jako závaznou nauku pro západní myšlení. Takže máme svobodného Sokrata a jeho akademický platonský lži-klon, který se musí dřít studenti filosofie a humanitních věd, aby udělali zkoušky. S liberalismem a demokracií je to hodně podobné, což ještě dobře viděl Marx, když poprvé definoval termín "ideologie" odstupem od německého filosofického idealismu. Máme výjimečné lidi, kteří chtějí být svobodní a jsou svobodní. Někdy je za to v daných režimech zabijí, jindy jen zavřou. Dnes, v době kosmické žvanírny a postmoderních polo-lží (tzv. post-truths) už není možné rozeznat, co je pravda, co je lež; kdo je svobodný a kdo si jen hraje na svobodného, a přitom je na korporátním obojku. A komu je to všechno už úplně ukradené, protože má věrnostní kartu u korporátek, v politické partaji, nebo v zahraničním globálním supermarketu.
Politická postmoderna se osvobodila i od hledání pravdy a zná jen ten či onen zájem. Proto je současná epocha úplně nejlepší systém praktikovaného politického liberalismu. Všichni něco svobodně hledáme a všichni nějak svobodně žvaníme, takže pak nemusíte nikoho zavírat. Kde mluví všichni a on-line, tam přece nemůže nikdo poslouchat, natož aby našel někoho svobodného a rozumného. Za Chovancovy či Sorošovy peníze jen regulujete systém "falešných zpráv" a bráníte "autentické hodnoty západní civilizace" a "západní liberální demokracii" proti tzv. "extrémistům". A protože bůh dal úřad cenzora i liberála, dá dotyčnému liberálovi také ideologický rozum, to je přece jasné.
Takže klíčový koncept negativní svobody rozlišuje (viz řecké slovo krineín) mezi jednotlivými způsoby, jak být politicky svobodný. Základní kritérium pro definici liberální demokracie musí být realizovaná existenciální touha člověka chtít být svobodný, viz výše citovanou Cicerovu definici. Aténskou demokracii známe hlavně podle Sokrata, kterého bohužel popravili tehdejší liberálové a političtí populisté. Aténští liberálové byli vskutku idioti podle řeckého slova idiotés. Starali se jen o vlastní zájmy a vládu a politickou moc měli hlavně k tomu, aby si namastili kapsu. Jeden svobodný člověk jim tehdy tu správnou demokracii kazil. Tak mu nabídli odchod ze země, což odmítl. Proto Sokrata tamější liberálové demokraticky a legálně odsoudili k smrti a popravili. Liberální demokracii v populistických Aténách zastupoval Sokrates, který byl asi jediný svobodný člověk té chvíle a té doby. To dokazuje jeho obrana na soudě, protože za ni dostal trest smrti, viz dialog Obrana Sokratova.
Moje filosofická a občanská definice liberální demokracie odkazuje na jedinečný a dějinně podmíněný způsob, jak být svobodný v dnešní liberální demokracii amerického, evropského a českého typu, která se stala karikaturou svobody. Je karikaturou proto, že intelektuální prodejní žvanilové typu aténských sofistů a prodejní manipulátoři médií typu žalobců Sokrata prodávají na tržišti zvaném "veřejné mínění" své prefabrikáty, simulákra, sofismata a v případě placených presstitutů i naprosto vědomě šířené lži. Za tento cirkus v moderním veřejném domě (anglicky bordello) je platí jedno procento, které si zprivatizovalo stát pro své idiotské, tedy doslova pro čistě soukromé zájmy. Stát a liberální demokracie se staly veřejným bordelem proto, že obojí bylo neoliberálně zprivatizováno pro soukromé potřeby. Ve veřejném domě dnešní západní liberální demokracie pod vládou jednoho procenta už nelze jasně rozlišit, co je privátní a co je soukromé. A to je politicky viděno opravdu hodně velký bordel, kterému říkám "korporátní fašismus". Tento malebný veřejný dům nabitý globálním liberalismem různých sorošovců a klausovců je navíc udržován v provozu skrze kvalifikované sofisty s akademickým titulem.
Liberální demokracie je podnik svobodných elitářů
Mediálně-ideologičtí vůdci lidu (řecky: demagogoi) se nestarají o kritické a svobodné hledání pravdy dané v řeckém termínu scholé. Liberální demokrat typu Sokrata je naprostý elitář, který vede v dnešní nesvobodné době svobodný způsob existence a scholasticky myslí na způsob Sokrata. Jinak řečeno, hledá ve společnosti a v dějinách to, co je podstatně a skutečně pravdivé. Pak až následující generace ocení toho či onoho občana či občanku, že opravdu byl/a svobodný/á a kus pravdy pro danou dobu definoval/a a existenčně háji/a. Liberální politická korektnost kazí esejistický styl, ale toto zlo patří k těm malým zločinům globalizace a uniformity myšlení. Takže "liberální demokracie" je ve skutečnosti skrytá či napůl odkrytá činnost politicky svobodných občanů, viz skutečně nezávislé občanské weby. Tuto komunitu politických liberálů výborně definovala Hana Arendtová. Ale to by už byla odborná debata, která beztak není moc důležitá, protože to není scholastika pro občany, ale akademická učenost pro sofisty.
Takže to shrňme. Liberální demokracie není systém moci a vlády, ale pravdivé vidění světa ve svobodné existenci. Svobodní lidé jsou schopni v kritickém odstupu od dané doby - od vládnoucích mínění a ideologií, mediálních lží a sofistických žvástů - vidět pravdivé dění a umí ho veřejně artikulovat a obhajovat. To slovo "veřejné" má zásadní charakter, protože určuje politickou existenci občana vedenou před zraky druhých lidí na agoře, čili ve veřejném prostoru. Tento prostor je oddělen od privátních zájmů obživy řízené pudem sebezáchovy, kde člověk není občan, protože je neoliberální lidský zdroj, otrocká pracovní síla, ideologicky manipulovatelný volební lístek. Liberál prodejný i skutečný dobře ví, že pokud je otrok spokojený a také tak hlasuje ve volbách, nikdo jej nedonutí stát se svobodným občanem.
Svobodných politických liberálů je a bude jen pár, ale jsou nepostradatelní. Tito demokraté jsou svobodní sami pro sebe a kvůli sobě. Bez Sokrata bychom nevěděli, co je filosofie, protože on byl první milovník politicky hájené moudrosti, tedy filosofos. A proti němu stáli tehdejší akademičtí intelektuálové, tedy sofisté. Ti byli pochopitelně "moudří", protože na to měli tehdejší diplom a brali za veřejné mudrování nemalé peníze. A právě proto, že liberální demokraté netlačí žádnou korporátní káru ani ideologii, tak jsou schopni vidět svět a lidi v něm tak, jak se doopravdy ukazuje a jaký doopravdy je. Demokratický liberál má lidi rád třeba na způsob politického liberála Karla Čapka. Profesionální "liberálové" svět takto vidět nemohou, protože jej vidí skrze své parciální, čili idiotské zájmy, za které jsou placeni korporátními instituty, a/nebo podobně manipulovanými vládami. A o tom to je: Liberální demokrat je svobodný, proto není idiot. Rozlišuje mezi ideologií, živobytím a svobodou.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!