Stvoření, náš svět, je nedokonalé, a tak není divu, že se v něm setkáváme s mnoha nepravostmi. Jednou z nich je, že se rodí lidé velcí i malí, vytvářejí se lidská společenství malá i velká a také státy velké i malé. Další z nedotažeností stvořeného světa je, že co je velké a silné, je pokoušeno vytahovat se na malé a slabé a využívat je ve svůj prospěch.

Aby nedošlo k mýlce, mluvím zde o lidech, nikoliv o zvířatech. Podobnosti mezi lidmi a zvířaty si však nelze nevšimnout, avšak člověk na rozdíl od zvířat je obdařen možností volby. Nemusí podlehnout nutkáním, které na něj doléhají, má možnost pěstovat sebeovládání, může se vymknout pudům, a tím mírnit, ba i zcela odstranit následky svých nedokonalostí. Člověk sice má lecjaké predispozice, ale není předurčen.
Proto vše, co je lidské a velké, nemusí být nepřítelem malého, a naopak. Chce to však pracovat na sobě samém a s tímto vědomím konat každé své dílo.

Úděl malého státu

Také stát je nedokonalým dílem člověka. I když se jeho význam leckdy zpochybňuje a namísto něj se vyzdvihují rozličná integrační uskupení, stát stále trvá. Nepochybně proto, že většina občanů se s ním, na rozdíl od jiných uspořádání, dokáže identifikovat. Všiml jsem si v poslední době, v čase koronaviru, že na stát vůbec nikdo nenadává a nenadává ani na vládu. Občané se ke státu docela přimkli, čímž jaksi beze slov odstavili EU na vedlejší kolej. Ta skutečně selhala na celé čáře, ale po pravdě řečeno, na její pomoc už od začátku nikdo nespoléhal. Vyšlo tak najevo, že EU není organizací vycházející z vnitřních potřeb občanů. Byl to stát, kdo se ukázal jako schopný jednat v zájmu občanů.

Vnímáme-li stát jako konstantu, která se osvědčila, pak má smysl s ohledem na problematiku, která byla nastíněna v úvodu, se ptát, jaká je rozumná velikost státu.

Být státem malým je veliká potíž, a to nejen kvůli ochraně před státy velkými. Tedy pokud tím malým státem není Švýcarsko. Malý stát je skoro vždycky nesoběstačný, neschopný sebeobrany a státy velké nemá čím přimět k tomu, aby jej braly vážně. Malý stát často nemívá ani dostatečnou základnu pro vytvoření schopné politické reprezentace a nezřídka se vžívá – ač často ani nemusí – do role trpitele. A tak malé státy vyhledávají spojence, a to nejen v časech, kdy jim hrozí nebezpečí, ale i v časech pokoje a míru. I tak ale mají poslední slovo státy velké.

O údělu malého státu by po zkušenostech z dvacátého století mohly vyprávět všechny malé evropské státy s nepodstatnou výjimkou již zmíněného Švýcarska a také Švédska. Všechny byly buď spojenci z donucení, bitevními poli cizích armád, dodavateli vojáků, výrobnou zbraní i protektorátem. Ze všech válek horkých i jedné studené a následných mírových a nejnověji ekonomických uspořádání vyšly jako poražené. Což se tedy týká především států východoevropských. Nic na tom, že se skoro pokaždé tvářily jako vítězové. (Na prvním místě se nebojme jmenovat Československo i Česko.)

Separatismus

Uvažovat o malých státech a přitom vynechat separatismus, by bylo jako vychloubat se sponzorskými dary a zamlčovat, jak jsme k nim přišli. Malé a ještě menší státy – což je také případ střední Evropy – totiž vznikly buď jako nežádoucí následek separatismu, anebo jako záměr separatistů.

Na separatismu nic moc dobrého není. Vynecháme-li onen případ, kdy „se to už dál vydržet nedá“, tedy stav trvalé a dlouhotrvající diskriminace bez vyhlídky na změnu, lze považovat separatismus za zlo. Pokaždé za ním totiž stojí separatisty nikdy nepřiznaný záměr, že „když už nemohu být pánem v celé pískovně, tak alespoň na svém pískovišti. A kdyby se náhodou našel někdo, kdo by si chtěl z mého pískoviště odříznout nějaké to pískovišťátko, tak ho označíme za separatistu a vezmeme na něj klacek.“

Za separatismem stojí nafoukaná lidská pýcha, která nechce řešit vyvstalý problém v rámci celku a na vnitřní záležitosti se nechce dívat pohledem zvenčí. Separatismu nejde o uvedení neuspořádanosti do uspořádanosti, ale o využití neshod k uzurpování si moci alespoň nad částí celku, když nelze ovládnout celek.

Nechci zde znovu poukazovat na osudy státečků, které vznikly rozbitím Rakousko-Uherska - psal jsem o tom v článku „Rakouské elegie“ – ale zkusme si představit, kam by se propadlo takové Katalánsko, které před nedávnem zcela vážně usilovalo o odtržení od Španělska. I když je údajně Katalánsko hospodářsky bohaté (co to ale znamená „hospodářsky bohaté“, když dnes – kam oko dohlédne – významná hospodářská aktiva patří nadnárodnímu kapitálu, na něhož se žádné hranice nevztahují), žije v něm pouhých 14% španělského obyvatelstva a jeho území tvoří 6% rozlohy Španělska? Z významné části významného státu by se stal bezvýznamný státeček uvnitř Evropy. Dopadlo by úplně stejně jako jiné evropské státy, které vznikly separatismem a dnes, po peripetiích mezi dvěma světovými válkami, jednou studenou a pádem železné opony, jim nezbývá, než vzít za vděk postavením kolonie. Jako vsuvku dodávám – přičemž některé svým patolízalstvím dokážou překvapit i samotné kolonizátory…

Jak velký stát?

Odpověď na otázku po smysluplné velikosti státu bychom po všech tragediích minulého století během něhož jsme u nás stačili vytvořit čtyři státní útvary (Československo s Podkarpatskou Rusí, Protektorát Čechy a Morava, Československo bez Podkarpatské Rusi a Česká republika), není třeba dlouho hledat. Dovolím si ji vyslovit, byť její přijetí ve větším měřítku nečekám: „Stát malý, resp. společenství malé, které by teoreticky stát vytvořit mohlo, avšak po praktické stránce by takový stát byl neživotaschopný, má svoji budoucnost jedině v rámci státu většího, resp. velkého, jehož významnou část bude tvořit.“

Poměrně velkou naději, že malé státy budou zahrnuty do velkého celku, v němž budou hrát důstojnou a pro celek nepostradatelnou roli, přinesla Evropská unie. Nevím, jak se v EU cítí lidé z Dánska, Beneluxu, Finska apod., ale unijní státy někdejšího sovětského bloku k pocitu významné části významného celku mají hodně daleko a nezdá se, že by se ona pomyslná vzdálenost s časem zkracovala. Podivného na tom není ovšem nic, neboť jsou všechny v postavení kolonie, což se od nich – jak jinak - čeká. Levná práce, levné pozemky, ohebné právní prostředí, nakloněný státní aparát, minimum omezení a pak hlavně - za peníze je ke koupi úplně všechno a všichni. Myšleno za peníze levné, jak to v koloniích ani jinak být nemůže.

S unií se nijak neztotožňují ale ani Rakušané, kteří si potrpí na to, pro co čeština má poněkud zastaralý výraz, ale v němčině ten výraz voní vším, jen ne naleštěnými paláci plnými kanceláří: domovina. A tou může být Rakušanům jenom milované a bohatstvím přírodních krás obdařené Rakousko.

Zcela na chvostě srdečného vztahu k unii budou Řekové patrně poté, co jim EU coby součást Trojky naordinovala namísto solidarity bídu a sociální škrty. Přitom měla EU vzhledem k zavírání očí před pochybnými investicemi řecké vlády, neřku-li jejich podporou, nespočet důvodů k solidaritě s postiženým Řeckem. Ba co více, měla i bezpočet důvodů k vykydání Augiášových chlévů u sebe doma.
Nad budoucností EU, jak asi značná část občanů členských zemí cítí v kostech, visí po řecké krizi, odchodu Velké Británie a naprostém selhání při epidemii koronaviru řada docela vážných otazníků. Pokud si je v dnešní situaci beze všech příkras zodpovíme, dojdeme k závěru, že EU je výhradně nástrojem velkého byznysu a nadnárodního kapitálu. Nezmění-li sama EU toto své poslání, těžko může být projektem pro malé státy.

Spojenectví

Sbírkou bolestných zkušeností malých států jsou jejich spojenectví se státy velkými. Základním problémem takového spojenectví, který od počátku ten malý nechce vidět a ten velký dělá, že jej nevidí, je nesouměřitelnost. Projevuje se na mnoho způsobů, ale tím nejbolestnějším je vědomí, že malý velkého potřebuje a velký ví, že malého nepotřebuje. Pro důkaz nemusíme chodit daleko, ba ani z Prahy ven. Výčet spojenectví, jež vlády Československa a posléze Česka uzavíraly, je seznamem přešlapů a katastrof.

S Francií, naším spojencem číslo jedna z dob první republiky, jsme kromě Masarykova a Benešova osnování rozbití Rakousko-Uherska za 1. světové války neměli společného vůbec nic. Ani hranici. Že takový spojenec nedostojí svým závazkům, bylo jasné už po konferenci v Locarnu 1925, kde Německo garantovalo svoji hranici s Francií, z čehož plyne, že ostatní hranice negarantovalo, což Francii nevadilo.

Spojenectví se Sovětským svazem si pamatuje ještě dost našich občanů. Nešlo o spojenectví, ale o područí. Měl-li v této věci v prvních dvaceti letech trvání Československo - sovětského spojenectví někdo nejasno, po 21. srpnu 1968 měl jistotu. Od začátku se odehrávalo podle železného pravidla později známého jako Brežněvova doktrína: „Buď budete poslouchat, nebo vás přijedeme přátelsky navštívit v tancích.“

A co naše aktuální spojenectví s USA? Neukázaly se po sovětské éře znovu bolesti i hříchy malého státu, který nedokáže být sám sebou a bojí se, či dokonce ani nechce, rozhodovat sám o sobě? Nic naplat, znovu jsme se přimkli tam, odkud žádnou vzájemnost čekat nemůžeme. Náš malý stát je opět bezvýznamnou částí velkého celku, v němž plní roli lokajskou, pro niž má – jak se co chvíli přesvědčujeme – nekonečný rezervoár patolízalstvím nadaných herců.

Spojenectví malých s velkými má kromě rizik vycházejících z principu „jeden to má a druhý to potřebuje“ ještě jedno vážné riziko. Řečeno slovy klasika: „Spolu přistiženi, spolu oběšeni.“ Jestliže naši předchozí spojenci po nás nechtěli, abychom za ně válčili a nasazovali krky v jejich válečných dobrodružstvích, resp. nebylo to ani třeba, naše dnešní členství v NATO nás k bojování za zájmy našeho spojence – nikoliv za zájmy naše! – doslova zavazuje. A to je situace pohříchu prekérní.

K tomu podotkněme, že náš spojenec, USA, se v dobré kondici nenachází. O světovou hegemonii, z níž po řadu desetiletí těžil, s nástupem Číny, ale i se vzpamatováním se Ruska, pomalu přichází. Někdejším sympatiím, které mají původ v romantizujícím nekritickém obdivu a siláckých postojích vůči Rusku a dnes i Číně, se těší snad už jenom u party budovatelů amerických vojenských základen na vlastním, neamerickém území. Když ke zhoršující pověsti USA přidáme ojedinělé pravomoci amerického prezidenta, jehož úřad, jak se zdá, může vykonávat osoba schopná všeho, začíná to vypadat na pěknou kaši, do níž jsme se po boku našeho spojence dostali.

Nebylo by nám bývalo lépe, kdybychom do žádného NATO nevstupovali? Jistojistě bylo, ale to bychom museli být natolik sví, abychom se tehdejšího iracionálního strachu z Ruska (při našem vstupu do NATO se psal už rok 1999, nikoliv 1989!), uměli zbavit.

Bohužel, právě na strašení předchozím spojencem Ruskem a záměrně pěstovaném nepřátelství vůči němu se pozná, jak mizivě jsme se ze škodlivosti našich předchozích spojenectví poučili. Poučíme se ze spojenectví současného?

Závěr

Malé státy mají vlastně jenom dvě možnosti, jak obstát mezi velkými. Buď si počkat, až jako lidstvo zmoudříme a jednou provždy se vzdáme práva silnějšího, anebo se stát významnou částí významného státního celku. To prvé bude asi na hodně dlouho a na to druhé to po poněkud upadajícím projektu EU, který si federalizaci za dlouhodobý cíl ani neklade, na kratší čas také nevypadá.

Úvaha o velikosti státu by nebyla úplná, kdyby na závěr nezaznělo něco, co do této chvíle mohlo promlouvat mezi řádky. Pro někoho nostalgie a pro jiného poznání, že takový stát, který měl svoji váhu a naši předkové v něm v minulosti žili, tu byl. Rakousko-Uhersko byl stát dost velký na to, aby jej ostatní velké evropské státy jako Itálie, Francie, Německo, Velká Británie a Rusko musely respektovat a s ním respektovat i územní celky v něm začleněné.

Uvnitř tohoto státu měli naši předkové své pevné místo, své zemské zastoupení i zastoupení v celostátním říšském sněmu. Měli své politické strany i všeobecné volební právo. Byl to stát pokojný, nevýbojný, a nebýt 1. světové války a českých nacionalistů, kteří během války usilovali o jeho rozbití, byl by tu dodnes. Prostor, ve kterém žijeme a říkáme mu Česká republika, by dnes byl jeho přirozenou součástí, která by jej, mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko, utvářela stejně jako jeho ostatní územní části. Takové dnešní Rakousko-Uhersko by bylo rovnocenným partnerem všem ostatním velkým státům Evropy a nepochybně by nepotřebovalo nad sebou ochranný deštník jakékoliv světové velmoci ba ani globální trhy.

Čeští nacionalisté, na prvním místě Masaryk s Benešem, nás odsoudili bez našeho vědomí (běžní občané neměli za 1. světové války potuchy o tom, co se na ně po skončení války chystá) do role malého státu, který není významnou částí vůbec ničeho. Klopýtáme tak dějinami od jednoho spojence k druhému, občas změníme hranice, přičemž se jenom zmenšujeme. K tomu si pokaždé pochvalujeme svobodu a nezávislost sloužíce přitom cizím velmocem coby užiteční idioti.

Rakousko-Uhersko se už nikdy neobnoví a jiný státní útvar, jehož bychom byli přirozenou součástí, v dohledných desetiletích nevznikne. Pusťme se tedy do smazávání rozdílů mezi velkým a malým, slabým a silným a přitom si opakujme slova apoštola Pavla: „Vždyť právě když jsem slabý, jsem silný.“ Doopravdy velký je totiž jenom ten, kdo si vlastní slabosti i malosti uvědomuje a podle toho jedná. Velkým je v milosti, odpouštění a službě druhým a malým před Bohem.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!