Jsem dost starý na to, abych si pamatoval, že teror z obrny byl ukončen vládou iniciovaným a financovaným projektem, jenž nakonec vedl k Salkově vakcíně, která byla zdarma, žádná práva duševního vlastnictví.

Noam Chomsky

“Kdo vlastní patent na tuto vakcínu?„
Dr. Jonas Salk: „Řekl bych, že lidé. Neexistuje žádný patent. To je... mohli byste si patentovat slunce?“

Na území pozdější České Republiky se koncem 18. století šířila epidemie pravých neštovic. V Praze měla údajně za následek přes 100 tisíc mrtvých. Díky tomu, že po dvou tisíciletích k nám došel z Číny návod, jak předejít této nemoci, vakcíny z boláků nemocných lidí byly použity pro celou populaci. Očkovat se začalo od roku 1791, a to v Telči. O několik desítek kilometrů dále, v Brně, byl roku 1796 založen variolační ústav.

Vakcínu museli platit jen pacienti, kteří byli zámožní, čímž bylo zajištěno, že se nemoc nešířila vrstvou chudých občanů. Kromě variolace se prováděla i jiná opatření, jakými byla karanténa, pálení předmětů nakaženého jedince, včasné hlášení nákazy atd. Tři roky po prvním českém očkování vydala lékařská komise zprávu o průběhu očkování. Vzhledem k tomu, že mu někteří lidé nevěřili a neúčastnili se této prevence, od roku 1812 bylo na našem území povinné. Plošné povinné očkování jako první země na světě zavedlo Španělsko. Možná po letech katolické inkvizice to bylo jednodušší. Prostě nařízeno, hotovo, tečka.

Když v roce 1879 Louis Pasteur vyrobil první laboratorní vakcínu, spustil tím lavinu dalších vakcín a pokrok v novém směru lékařské péče. Samozřejmě také průmyslovou výrobu vakcín. I když je nemocí pořád více než vakcín, máme jich k dispozici přehršel. Musíte či můžete se nechat očkovat proti černému kašli, chřipce, dětské obrně, hemofilickým bakteriózám, meningokokovým onemocněním, papilomavirům, pásovému oparu, planým neštovicím, pneumokokům, příušnícím, rotavirům, spalničkám, tetanu, tuberkulóze, zarděnkám, záškrtu, žloutence...

Těch vakcín je tolik, že mixované dávky právě narozeným dětem vzbuzují více než rozpaky a zdá se, že chybí skutečně prokázaná studie na nezávadné užití. Ale to není jediný důvod, proč se rozpaky mění na odmítání vakcín. Je to nedostatek či nebraní v potaz možných následků mikroplastů v lidském organismu a následky jiných látek potenciálně ovlivňujících zdravý vývoj jedince. A také je to následek vnímání lékařské péče jako nedílné součásti tržního hospodářství. Všichni mohou vidět na vlastní oči přímou souvislost například mezi výškami komerčních budov a úspěšnosti podnikání.


Kolaz



Zatímco církev na nás kouká ze 111 metrů, banka již z 200 metrů a sídlo MPS (Medical protection Society) má kanceláře mezi takovými jako Al Jazeera Media Network nebo Kraft Heinz ve výši přes 300 metrů. Také počet lékáren na jakékoliv hlavní ulici se výrazně zvýšil a ukazuje nám, že prodej léků je výborný byznys. Nedůvěra vzniká tam, kde lidé cítí, že jejich zdraví je vnímáno především jako komerční záležitost.

Přitom existují dva nesporné úspěchy očkování. Jedním z nich jsou neštovice. Po vzniku Československé republiky se stal ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy Vavro Šrobár a pracovalo se ve 12 státních bakteriologicko-diagnostických stanicích. Zdá se, že Šrobár a později Vilém Škovránek byli jedni z mála, kterým bylo umožněno postavit zdravotnictví na „zdravý základ“ nikoliv politických názorů, ale zásadní péče o zdraví všech občanů republiky. Zásadní celosvětové řešení neštovic nastalo pod taktovkou MUDr. Karla Rašky. Jeho program globálního vymýcení pravých neštovic, který byl v roce 1967 schválen WHO, byl v následujících letech také úspěšně realizován. Jednalo se o úspěch mezinárodní úrovně. Dalším skvělým výsledkem bylo vytvoření koncepce epidemiologické bdělosti, kterou WHO přijala v roce 1968. Při svém působení Raška nezapomínal ani na propagaci české vědy. Prosadil např. výběr Ústavu epidemiologie a mikrobiologie jako Referenční laboratoře WHO pro streptokoky se světovou platností. Bohužel, jak dokumentuje Vendula Pudivítrová, v praxi plíživé Husákovy normalizace se skrývalo vyřizování osobních sporů také v akademickém světě. Karel Raška, DrSc., byl pro nesouhlas s ruskou okupací odvolán ze svého místa a penzionován v roce 1972.

Druhým nesporným úspěchem očkování je očkování proti obrně. Po sérii epidemií obrny ve Švédsku zveřejnil Ivar Wickman dvě důležitá zjištění. Zaprvé prohlásil, že obrna je nakažlivá nemoc, kterou lze šířit z člověka na člověka. Zadruhé, že obrnu mohou mít i lidé, u nichž se nezdálo, že by měli závažnou formu onemocnění. Když v roce 1921 onemocněl na obrnu Franklin Delano Roosevelt (1882-1945), stal se po léčení ve Warm Springs (Georgia) v roce 1938 hlavním zakladatelem Národní nadace pro dětskou obrnu, a dary pro tuto nadaci umožnily výzkum nemoci, zdravotní výchovu a financování péče o postižené. Později v kampani Pochod měďáků, která vyzývala obyvatele k zaslání měďáku (10 centů), bylo do roku 1962 pro nadaci nasbíráno 630 milionů dolarů. Obrna byla považována za jeden z nejzávažnějších problémů veřejného zdraví na světě a epidemie v poválečných Spojených státech byly stále ničivější. Epidemie USA v roce 1952, při níž zemřelo 3 145 lidí a 21 269 lidí zůstalo s nějakou formou paralýzy, byla nejhorším výskytem obrny v historii národa. Většinu jejích obětí tvořily děti. Naštěstí v nadaci pracoval také virolog Jonas Edward Salk, hlavní aktér vývoje první vakcíny. Polní pokus připravený k testování vakcíny Salk byl podle O'Neilla „nejpropracovanějším programem svého druhu v historii, který zahrnoval 20 000 lékařů a zdravotníků, 64 000 zaměstnanců školy a 220 000 dobrovolníků“. Procesu se zúčastnilo více než 1,8 milionu školáků. Salkova vakcína byla brzy nahrazena variantou vyvinutou Albertem Sabinem.

Americký pediatr, polský rodák Albert Sabin (1906-1993) se svými spolupracovníky (hlavně Polákem Hilary Koprowskym 1916-2013 a Rusem Michailem P. Čumakovem) použili odlišný způsob očkování. Sabin připravil vakcínu k orální aplikaci z oslabeného viru všech tří typů (trivalentní). Očkoval členy vlastní rodiny, vězně, následovalo velkoplošné očkování několika milionů lidí v Sovětském svazu a dalších zemích východní Evropy. Očkování v tehdejším Československu bylo zahájeno inaktivovanou vakcínou, která byla dovezena v roce 1957 z Kanady. Třetí dávka byla již připravena u nás v Ústavu sér a očkovacích látek (resp. tehdejším Výzkumném ústavu imunologickém). Z českých vědců měli zásluhu na řešení problémů s očkováním proti poliomyelitidě přinejmenším epidemiolog Vilém Škovránek a virologové Karel Žáček, Dimitrij Slonim, Ervín Adam, Vlasta Adamová, J. Červenka a Vladimír Vonka.

Co nám sděluje poslední jmenovaný v době coronaviru? Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc. říká: „Současná roztříštěnost různých typů výzkumných prací, které prozatím probíhají nezávisle na sobě, a absence centrální problémové komise s rozsáhlými řídicími pravomocemi, jsou nešťastné a škodící jevy v našem boji s covidem-19. Bez jednotného vedení na republikové úrovni se nemůžeme dobrat ani rozsáhlejší mezinárodní spolupráce.“ (Vesmír č. 2020/7)

To je výborné podání jinak stručnějšího hesla: Myslet globálně, jednat lokálně. Globální je sdílení poznatků, koordinace výzkumu a slušné mezinárodní dohody. Když teče do bot, je lpění na patentech a utajování výzkumu je podporou genocidy. Je jednoduché si stěžovat na WHO, EU a další světové organizace, ale musíme mít na vědomí, že zamést si musíme nejdříve na svém prahu. Zejména v době tak převratných a rychlých změn.

Mlékárna, kam jsem chodil pro mléko do hliníkové bandasky a krájené máslo na potravinové lístky se stala agitačním střediskem v dobách, kdy se mléko prodávalo v modrobílých igelitových sáčcích. Teď je mléko v tetrapaku a místo mlékárny je lékárna.

Doporučená četba:

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!