Právě nám končí velikonoční svátky a je na čase připomenout si jejich význam. Ten, pro mnohé překvapivě, nespočívá v malování vajíček či pletení pomlázek. To jen lidový zvyk přehlušil neporovnatelně závažnější význam největšího svátku křesťanského kulturního okruhu. A vlastně nejen křesťanského, jak můžeme vidět i v encyklice Fratteli tutti papeže Františka z října loňského roku. (Psali jsme o ní ZDE) a jejím tématem je bratrské soužití všech lidí bez rozdílu náboženství, rasy, národa či občanství. Minule jsme se věnovali „vlastnictví“ dnes to bude „násilí“.
Papež František se jednoznačně přihlásil k pacifismu
V encyklice papež posunul učení katolického katechismu „o spravedlivé válce“ na jinou úroveň. Válku nahlíží očima obětí, nikoliv vítězů. Zmrzačených dětí, zmařených a zmrzačených životů. Kdysi se snad mohla jevit některá válka spravedlivou, praxe přinejmenším posledních desetiletí ukazuje na války, po nichž se rozmnožuje jen zlo, nikoliv dobro. Války, které jsou připravovány manipulací a pěstováním nenávisti k jiným národům. Záminky k válkám jsou si po staletí podobné stejně jako jejich příčiny. Jde o mamon. Jde o zboží ateistů tohoto světa, kteří vidí sebe sama a tím i druhé jako pouhé věci či zvířata určená na porážku. Popírají to nejcennější, co v sobě mají. Ducha. Ducha božího, ducha člověka. Co ze žvance utrhnou teď, nikdo jim neodejme. Všeho hodně a pokud možno ještě víc. Hodně jíst, hodně pít a hodně užívat. Hlas ve svém nitru neposlouchat. Pro ně je i tato planeta malá, chtěli by na Mars, aby mohli rozsévat takovou moudrost po celém vesmíru, lépe však i za něj, až za hranice nekonečna. Není pak divu, že lidem s takovým rozhledem hyen a syslů nestačí jejich teritorium. Pěstují nenávist, zkuli své radlice a pořídili sobě meče, připravují válku, smrt je jejich řemeslem. Drancují planetu, ospravedlňují mučení lidí i zvířat a zaštiťují se humanismem, liberalismem a demokracií. Slova v jejich ústech však zcela ztratila smysl.
Tím spíše působí hlas papeže Františka jako hlas volajícího na poušti. Kdo uslyší jeho hlas? Hlas volající k míru, k bratrskému soužití, hlas navazující na Martina Luthera Kinga, Mahátmu Gándhiho a v první řadě na Ježíše Krista, Syna Božího. K nim se hlásí výslovně František, k nim bychom se měli hlásit všichni jako lidé. Lidé, kteří našli perlu na poli života a nevyměnili ji za nic na světě, Tak jako jí našel náš Přemysl Pitter na válečném poli I. světové války, Petr Chelčický ve válkách husitských, Lev Nikolajevič Tolstoj nalezl perlu víry srdcem, zatímco jeho současník Friedrich Nietzsche dobýval svou moudrost kladivem a skončil v ústavu pro choromyslné. K nalezení moudrosti a lidskosti je totiž třeba především pokora. Přečasto cizí to slovo pro člověka 21.století v našem kulturním okruhu. Kdybychom však více pokory měli, nepotřebovali bychom kupovat smrtící vrtulníky a dalekonosná děla, nýbrž bychom větších a dřívějších důchodů užívali. Méně kejklířů a lepších mezd. A kdybychom nejprve břevno z oka svého ráčili vyjmout dříve, než poukazovat na třísku v oku vzdáleného Rusa či Číňana, lépe bychom viděli tento svět. S větší pokorou bychom možná i uslyšeli Jeho hlas a porozuměli Mu.
Několik vět na téma násilí z Fratteli tutti:
237. Pětasedmdesát let od založení Organizace spojených národů a zkušenost prvních dvaceti let tohoto tisíciletí ukázaly, že plné uplatňování mezinárodních norem se jeví jako vskutku účinné a že nedbat na ně je zhoubné. Pokud je Charta Spojených národů dodržována a používána transparentně a upřímně, je závazným měřítkem spravedlnosti a nástrojem míru. Zde nemůže být prostor pro zastírání
falešných úmyslů nebo stavění partikulárních zájmů jedné země nebo skupiny zemí nad celosvětové společné dobro. Jsou-li pravidla považována za pouhé prostředky, které se používají, když se to ukáže jako výhodné, ale když to výhodné není, tak se na ně nedbá, pak se rozpoutávají nekontrolovatelné síly, které působí vážné škody společnostem, chudým lidem, bratrským vztahům, životnímu prostředí
a kulturním statkům, s nenapravitelnými ztrátami pro globální komunitu.
238. Je snadné rozhodnout se pro válku – s odvoláním na veškeré možné humanitární, obranné nebo bezpečnostní záminky nebo s využitím zmanipulovaných informací. V posledních desetiletích vlastně každá válka předstírala, že je „spravedlivá“. Katechismus katolické církve mluví o možnosti oprávněné obrany pomocí vojenské síly, která vyžaduje, aby se prokázalo, že nastaly určité „přísné podmínky mravní oprávněnosti“.
239. Je ale možné snadno upadnout do příliš široké interpretace tohoto možného práva. Někteří nepřípustně ospravedlňují i tzv. preventivní útoky nebo válečné akce, které jen stěží zabrání způsobení
mnohem těžšího zla a zmatků, než je zlo, které je třeba odstranit.
240. Je otázkou, zda vývojem jaderných, chemických a biologických zbraní a obrovskými a rostoucími možnostmi, které nabízejí nové technologie, nezískala válka nekontrolovatelnou ničivou moc nad velikým počtem nevinného civilního obyvatelstva. Je pravda, že „nikdy nemělo lidstvo samo nad sebou takovou moc a nic nezaručuje, že ji použije dobře“.
241. Už tedy nemůžeme přemýšlet o válce jako o řešení, protože její nebezpečí bude pravděpodobně vždycky větší než předpokládaný prospěch. Vzhledem k této skutečnosti je dnes velmi nesnadné dovolávat se rozumových kritérií vypracovaných v dřívějších staletích a mluvit o možnosti „spravedlivé války“. Už nikdy válku!
242. Mezinárodní mír a stabilita se nemůže zakládat na falešném pocitu bezpečí, na hrozbě vzájemného zničení nebo úplného vyhlazení či na prostém udržování rovnováhy sil. … V tomto kontextu se poslední cíl úplného odstranění jaderných zbraní stává jak výzvou, tak mravní a humanitární povinností. … Rostoucí vzájemná závislost a globalizace znamená, že jakákoli odpověď na hrozbu jaderných zbraní musí být kolektivní a koordinovaná, založená na vzájemné důvěře. Tato důvěra může být budována jen dialogem, který je čestně zaměřen na společné dobro, a ne na ochranu skrytých nebo partikulárních zájmů. Z peněz vynakládaných na zbraně a jiné vojenské výdaje založme světový fond, který může definitivně odstranit hlad a podporovat rozvoj nejchudších zemí, aby se jejich obyvatelé neuchylovali k násilným či falešným řešením nebo aby nemuseli opouštět svou vlast a hledat důstojnější život. Žádám křesťany, kteří v tomto bodě ještě váhají, a ty, kdo jsou v pokušení podvolit se jakékoli formě násilí, aby si připomněli slova knihy Izaiášovy: „Zkují své meče v radlice“ (Iz 2,4). Pro nás se toto proroctví uskutečnilo v Ježíši Kristu, který když viděl učedníka pokoušeného k násilí, jasně prohlásil: „Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne“ (Mt 26,52). Tato slova jsou ozvěnou starobylého varování: „Budu žádat život člověka od člověka. Kdo prolije lidskou krev, také jeho krev bude prolita člověkem“ (Gn 9,5–6). Ježíšova reakce, která vyšla přímo z jeho srdce, překlenuje staletí a zaznívá jako trvalá výzva i dnes.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!