Po Jaroslavovi Šabatovi (2012) a Ladislavu Hejdánkovi (2020) odešla na věčnost další důležitá postava, která utvářela smysl českých dějin během Husákovy normalizace. Tyto tři osobnosti zmiňuji proto, že jsem je osobně znal a tvořili jsme součást větší neformální skupiny zaměřené nekonformně filosoficky (Hejdánek), disidentsky křesťansky (Lízna) a prorocky politicky (Šabata). O Šabatovi jsem psal málo, o Hejdánkovi skoro vůbec. Ale jejich odkaz je třeba naplnit činem na poli filosofickém a občanském, jinak jde o prázdné žvanění. O Líznovi je třeba napsat, ale bez žvanění, protože jde o další sekvenci již hodně dlouhého a možná i nekonečného seriálu zvaného "Zpráva o pohřbívání v Čechách". Dramaturg František Pavlíček tak nazval divadelní hru o Boženě Němcové, která po svém prožívala pohřeb Karla Havlíčka Borovského. Divadelníci byli během normalizace vyhozeni a hra se hrála v bytech. Slavnou inscenaci vytvořila herečka Vlasta Chramostová ve vlastním bytě, který nahrazoval Vinohradské divadlo.

Kdybys mlčel, zůstal bys filosofem

Lízna měl pohřeb 12. března v jezuitském kostele v Brně a provinciál mne před obřadem požádal, abych na konci něco řekl. Vysvětlil jsem mu, že jsou pohřby darebáků, na kterých se musí lhát, protože o mrtvých jen dobré. Pak jsou pohřby normálních lidí, kde je povolena zdvořilostní lež, ale lidé ví, že je to vlastně pravda, protože umřel vcelku dobrý člověk. No a pak jsou pohřby, na kterých se lhát nesmí, jinak bychom byli užitečnými idioty v anti-divadle zvaném normalizační pohřbívání v Čechách. Tak jsem nic neřekl a obřad proběhl důstojně, tak jak měl. Pohřeb vedl kardinál Duka ve svižném stylu funerálního profesionála. Jeho kázání se neslo ve stylu klasické církevní mytologie o antikomunistickém odboji a hrdinné církvi, k níž jsme my, vyvolení, tak nějak patřili. Ani jeden z přítomných prelátů nezmínil, že Lízna podepsal prakticky v první várce Chartu 77.

A nyní k podstatnému, protože ve stejném zdůvodnění, proč nechci mluvit, jsem provinciálovi řekl, že Duka ve skutečnosti pochovával sám sebe. To bych musel nějak říci nahlas, což by jistě pokazilo celý výtečně inscenovaný pohřeb: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží." (Lk 9:60) Takže kdo koho pochovával a proč? Lízna odešel na věčnost podle boží vůle, pohřeb byl věcí slušnosti ze strany živých. Ale normalizační pohřeb mrtvých, kteří pochovávají své mrtvé neoliberální ideologie, mytopoetiku antikomunismu, zpackanou církevní politiku s majetky a křesťanský debakl naší polistopadové generace - to byl a je skutečný pohřeb, který mi běžel před očima během obřadu. Vedle mne byl kameraman ČT v pilné práci a hezky dotvářel působivou kulisu. Normalizační pohřby organizované prorežimní a poslušnou církví jsou ve věku církevní kolaborace s neoliberalismem opět připuštěny do salónu mediálních manipulací.

Od jedničky k nule

Církevní dění jsem příležitostně komentoval zhruba od roku 2011, kdy bylo jasné, že jde o tragický proces, který bude mít zásadní dopad. Články tehdy vyšly na webu umlaufoviny.com (2003-2016), který přestal fungovat, protože k němu byly námitky hierarchie a také jej bohužel nemohly převzít autorky, které v něm aktivně publikovaly. Tehdy měly ekonomické a rodinné starosti, takže web neměl redakci a zanikl. Proto se nedivte, že uvedené odkazy na články v umlaufovinách už nefungují a mají špatné kódování češtiny pro internet. Finální stav webu vytvořený veřejným zálohováním najdete na adrese:
https://wayback.webarchiv.cz/wayback/20160421150902/https://www.umlaufoviny.com/index.php
Klíčové články jsou následující.


Výsledkem byl stručný článek Slohové cvičení CBK k volbám (PDF), který shrnul můj otevřený dopis tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL (ZDE), jeho odpověď a moji iniciativu směrem na biskupy. Tolik k první části pro mne velmi důležitého roku 2012, kdy církev otevřeně začala táhnout káru neoliberalismu a nezasáhla do tehdy probíhají privatizace zdravotnictví. Zato se aktivně starala o restituce a k nim jsme vydali redakční analýzu.


Komentář k návrhu restitučního zákona vyšel během jeho přípravy a neřešil situaci po schválených restitucích. Rád bych citoval závěr, který je důležitý vzhledem k pohřbívání církve v neoliberálních Čechách.

Je třeba si uvědomit jednu základní věc: demokracie je mnohem víc, než navrácení církevního majetku. Pokud o demokracii přijdeme, tak církev bude znovu zotročena jako za komunistů, a může přitom mít majetku, kolik chce. A navíc může být zotročena i skrytým způsobem, tj. právě přes majetek. A to bychom měli mít na paměti v každém případě.


V soukromém rozhovoru jedné skupiny, kterou Duka pozval před restitucemi do arcibiskupského paláce, byly proti restitucím jen dva hlasy. Já jsem byl zásadně proti s tím, že se zloději a lháři není možné jednat o restitucích, protože se biskupové zkompromitují a celé to dopadne špatně. Zloději prostě lžou a kradou a není důvod se s nimi spolčovat. Jiný účastník schůzky vyslovil zásadní námitky proti postupu diecézí, které de facto invalidovalo ideologicky hlásaný smysl restitucí. Tím mé angažmá v této věci skončilo a od roku 2013 jsem byl jen nezaujatým divákem církevní cesty ke Stalingradu.

Mcdonaldizace katolické církve

S Líznou odešla na věčnost generace disidentských chartistů a kněží, kteří měli prorocký charakter a prorocké působení. Všichni tito aktivisté byli do jisté míry disidenti i po roce 1990 a skončili na okraji normalizované církve. A nebylo to jen proto, že byli staří a nemocní. Ježíš říká, že máme správně číst znamení doby, protože jinak nepoznáme příchod božího království. Problém je ovšem prorok Ezechiel, který viděl, jak boží sláva emigrovala z Jeruzalémského chrámu zprofanovaného zlodějinami a odešla do exilu. Chrám nemohl jít kvůli masivní konstituci do babylonského a pak římského exilu, proto byl dvakrát zničen. Dnes jsou z něj jen ruiny korunované druhou nejdůležitější islámskou mešitou. Takže je dobré se podívat, jak probíhala mcdonaldizace katolické církve po roce 1990 podle těchto subjektivně vyložených znamení.

Normalizace mocenské struktury a mytologizace komunistické minulosti
V církvi kolaborovalo zhruba stejné procento lidí jako v celém státě, ale tlak StB na získávání informantů v neoficiálních strukturách byl mnohem větší. Tam byla promořenost hodně vysoká, což znám z vlastní zkušenosti, když jsem dělal samizdat a seděl v redakcích ilegálních časopisů. Po revoluci se za minulostí zatáhla opona. Padouch nebo hrdina, všichni jsme jedna šťastná hierarchická rodina. Přitom došlo k normalizaci rakousko-uherského modelu neoliberálního trůnu a biskupského oltáře a jedinečná zkušenost dělnické tajné církve skončila v učebnicích dějepisu. Hierarchie normalizovala vlastní řady a zavedla první formu mcdonaldizace danou směrem dovnitř. Noví biskupové byli jmenováni z konformní části předlistopadové církve, Chartě 77 a dalším aktivitám opozice nerozuměli, s prvním předvolebním OF aktivně nespolupracovali a po volbách pluli díky lacinému antikomunismu na jedné rétorické vlně mafiánů a politických zlodějů kolem Klause a spol. Biskupové udělali ideologii ze své ignorance aktivistů a církevního elitismu, dublovanému nepochopením občanské společnosti. Hierarchové fungují v novém systému neoliberálního útlaku jako užiteční idioti. Proto ta provládní televize a oficiální katolické sloní tance s klakou současných mocipánů a mediálních manipulátorů.

Odstranění aktivních laiků z církevních struktur
Znal jsem osobně prakticky všechny zakládající ředitele první vlny církevních gymnázií, protože to byli věřící, kteří předtím byli aktivní v podzemní církvi. Všichni po konfliktech s biskupy vyletěli a dnes většina z nich už ani neučí. Jistě bylo možné namítnout, že po fázi partyzánštiny byla nutná profesionalizace a že tito lidé nezvládli druhou fázi. Jenže způsob, jak se s některými z nich zametlo, ukázal, že velkopanská normalizace stala interní církevní normou. Tito aktivisté byli osobnosti, prorocky jednali v čase kairos, nikomu na biskupství nelezli do zadku a velmi rychle si znepřátelili novou elitu na konzistořích. Ta zasedla ke smetaně stejně jako jiní privatizátoři a začala žít se svými rodinami z církve, místo aby žila pro církev. To druhé během pronásledování tato parta rozhodně nedělala. Nebyl důvod, aby své konformní občanské postoje měnili v době, kdy se církev začala promenovat na veřejnosti jako nahý císař v Andersenově pohádce. Jak postupně mizeli z církevních fleků tito výtečníci, tak s nimi mizely miliónové fary prodané za hubičku, vykradené lesy a jiný majetek. První fáze mcdonaldizace vytvořila začarovaný kruh destrukce uvnitř církve. Kritické a svobodné osobnosti byly vytlačeny, což ukázaly manipulace pracovních skupin během přípravné fáze Plenárního sněmu Katolické církve v ČR (1997–2005). Z hochů, co spolu mluví, se stala nabubřelá církevní monokultura, která ztratila kontakt s reálným světem, žije si ve svých sídlech a nechá se oslavovat bezpáteřními kývači a oportunisty, kteří jí za tento výkon ještě okrádají, kde jen můžou.

Problémy po restitucích aneb od prodané k prodejné církvi
Církev za restituce prodala svou pozemskou duši, alias prorockou identitu a kritický hlas ve společnosti. To je možná dobrý kšeft v současné české Realpolitik zlodějů a lhářů. Ale Ježíš tuto transakci úplně neschvaluje (Lk 12:20) a za prodanou duši prý není restituční náhrada. Začarovaný kruh destrukce je dvojí: směrem dovnitř a směrem navenek. Restituce byla kšeft se zloději, kterým se církev zavázala politickou podporou režimu jednoho procenta. Neřešme fakt, že tento režim je demokraticky volen, ale řešme jeho skutečnou legitimitu a morální kredit. Ten je nulový, přičemž biskupská konference měla a má v otázce neoliberalismu stát na straně současného papeže. Restituční držhubné bohužel funguje, což výmluvně ukázaly poslední roky kolaborace s mocnými a epidemie covidu. Koupená církev musí mlčet, protože táhne prorežimní káru. Tím nese přímou vinu na stále se zhoršujícím stavu společnosti. Politickou kolaborací v rámci restitucí je dán přechod od prodané k prodejné církvi.

Další normalizace proběhla po získání majetku směrem dovnitř. Majetky jsou neúplné, rozkradené, zničené a biskupové monopolizovali do centrální správy majetek, který dříve tvořil ekonomickou podstatu farností, a ne biskupa. Ke klasické feudálně strukturované moci biskupa ještě přibyla neoliberální moc peněz, které v mafiánském Česku vášnivě milují jen vybrané jedince. Paradoxně vznikla situace dvojího monopolu biskupské moci, který nikdy předtím nebyl, dokonce ani ne za Rakouska-Uherska. Faráři měli často definitivu na svých farách a ty měly vlastní zcela nezávislé majetky, které se nyní zprivatizovaly v rámci diecézí. Takovému ekonomicky nezávislému faráři bylo hej a občas řekl nahlas, co si myslel. Jinak bychom tu neměli národní obrození a další vymoženosti, dnes opěvované antiklerikálními nacionalisty. Nyní je tlak na konformitu uvnitř církve dvojí a to rozhodně neprospívá vztahům v této zvláštní instituci. V restitučně prodané a neoliberálně prodejné církvi se skrytý útlak prakticky projevuje tak, že místo kolegiality zavládlo v řadách kněžských proletářů ponuré mlčení a vyčítavé pohledy směrem k tomu či onomu biskupskému paláci. Ten funguje málem jak dnešní neoliberální koncern. Bohumilý boss v biskupském paláci a jeho zaměstnanci s kolárkem na farách tvoří dva opoziční světy. Ale dnešní proletáři nesmí číst Marxovy poučky o třídním boji, aby nedej bože znovu nevybudovali nějakou formu kapitalistického socialismu, jako v západním Německu 70. let. Církevní proletáři zase nesmí doopravdy chtít kolegialitu a biskupské synody laiků. Někteří mladí kněží jsou už natolik realisté, že si rychle dodělávají speciální pedagogiku nebo něco podobného, aby na stará kolena měli alespoň nějaký důchod.

Od tragikomedie k reálu

Viditelný pohřeb Lízny byl důstojná událost, zatímco neviditelný pohřeb neoliberálně prodejné a prodané církve už tak důstojný není. Naše generace je opravdu hloupá, protože patřím k aktivistům, kteří pomohli svrhnout normalizační režim a současně jsme byli natolik pitomí, že jsme vlastní blbostí pomohli postavit jeho novou formu. Proto nezávidím další generaci, které jsme předali toto podivuhodně zmaštěné dědictví. Totéž platí i pro církev, která ale měla na rozdíl od většinově kolaborující a politicky nemyslící české společnosti mnohem lepší základ pro hlubší reformu. Naše generace křesťanů tuto šanci promarnila, ale paradoxně je na tom budoucí církev lépe, než bude celá společnost. Česko 99 procent bude chudé a zotročené, zatímco nová církev v této chudé a zotročené společnosti bude o to více svobodná, čím více zchudne ze své vlastní iniciativy.

Bůh má rád kvalitní tragikomedii a já také. Po prodeji podzemní dělnické církve došlo ke kolaboraci s režimem a k restituci majetku za výše uvedenou cenu ztráty duše. Tento majetek se nyní vesele plundruje a pokud ne, tak stejně vynáší jen velmi málo. Stát už nic platit nebude a z kněží se opět stanou dělničtí kněží s nově získanou ekonomickou svobodou. Kostely buď spadnou, nebo přejdou na majetek obcí. Kněžím bude stačit normální nájem nebo podnájem, jako nám všem, kteří normálně pracujeme. Aleluja, tak přece to evangelium nějak funguje. Neoliberalismus a neoliberální biskupové jistě zařídí to zchudnutí. Pak se nemusíme bát o budoucnost, protože budeme v církvi svobodní a stejně chudí jako 99 procent, kterému můžeme vesele hlásat boží království. Dokud nás mocní tohoto světa nečapnou za límec za hlásání revolučních myšlenek nějakého komunistického fanatika jménem Jošua z Nazareta.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!