...docházím k závěru, že hlubokou krisi dneška nelze překonat těmi či oněmi dílčími úpravami a opravami: je třeba základního obratu, který by nově definoval vztah člověka k tomu, co jest – k přírodě, dějinám, času, ale také k sobě samému. Velcí myslitelé 20. století, Martin Heidegger, Emmanuel Lévinas a ve své poslední knize také Jacques Derrida varují před smrtelným nebezpečím, které celému lidstvu hrozí, jestliže se člověk neoprostí od agresivního a exploatátorského přístupu ke skutečnosti.

Karel Kosík

Existuje téma označené jako „klima“, v němž politici diskutují o klimatické krizi. Existuje rámeček s názvem „biodiverzita“, ve kterém diskutují o krizi biologické rozmanitosti. V oddělení ztrát a nálezů naší planety existují další krabice, jako jsou znečištění, odlesňování, nadměrný rybolov a ztráta půdy, shromažďování prachu. Všechny však obsahují aspekty jedné jediné krize, kterou jsme si rozdělili, aby nám byla srozumitelná. Kategorie, které lidský mozek vytváří, aby dával smysl svému okolí, nejsou, jak poznamenal Immanuel Kant, „věc sama o sobě“. Popisují spíše artefakty našeho vnímání než svět. Příroda žádná taková rozdělení nerozpoznává. Protože jsou systémy Země napadány vším najednou, stres každé kategorie se spojuje se stresy ostatních systémů/kategorií.

Podívejme se na některé dílčí katastrofy, třeba situaci Velryby černé (Eubalaena glacialis). Populace této velryby se po mírném zlepšení opět rychle zmenšuje. Bezprostředními důvody tohoto poklesu jsou většinou úmrtí a zranění způsobená zásahem velryb lodí nebo zamotáním do rybářského vybavení. Ovšem je to proto, že velryby sledovaly svoji hlavní kořist, malého korýše, do rušných vod východního pobřeží Severní Ameriky. Protože se moře ohřívá, korýš se pohybuje na sever rychlostí 8 km za rok. Současně se vyvinulo odvětví komerčního rybářského průmyslu, jež loví tohoto korýše (Calanus finmarchicus) pro pilulky rybího tuku. Většina z nás nejstarších dostávala od rodičů lžičku rybího tuku, spousta rodičů dnes dává svým dětem po kapsulce rybího tuku v úhledném balení od Big Pharmy. Přitom nemáme skutečně studii o prospěšnosti rybího tuku, předpokládáme, že jíst ryby je zdravé, ale jestli polykat pilulky místo ryb, to je velká otázka. Nemáme samozřejmě studii o dopadu rybolovu tohoto korýše, jehož jediné průmyslové využití je na pilulky.

Zjistili jsme, že se stoupající úmrtností severoatlantických velryb zároveň klesá jejich porodnost. Proč? Možná proto, že se v jejich tělech hromadí škodliviny, z nichž některé pravděpodobně snižují plodnost. Koresponduje s tím tvrzení, že v placentách žen je více než 50 různých, nikde neregistrovaných chemikálií vzniklých pravděpodobně rozkladem PFAS. Plodnost velryb se může také snižovat kvůli hluku z lodních motorů, sonarů a průzkumu ropy a plynu, které je mohou stresovat a narušovat jejich komunikaci pod hladinou oceánu. Úpadek velryby severoatlantické byste tedy mohli nazvat krizí lodní dopravy či krizí rybolovu, krizí klimatu nebo krizí okyselování, krizí znečištění či krizí hluku. Ve skutečnosti jsou však všechny tyto krize dohromady projevem obecné krize způsobené lidskou činností.

Dalším příkladem jsou můry ve Velké Británii. Víme, že jim škodí pesticidy. Ale dopad těchto toxinů na můry byl zkoumán pouze jednotlivě. Studie včel ukazují, že účinky pesticidů jsou synergické: Jinými slovy, poškození, která působí každý z nich, se nesčítají, ale násobí. Současně housenky můr přicházejí o své rostliny kvůli hnojivům a ničení jejich přirozených stanovišť. Klimatický chaos také narušil synchronizaci jejich reprodukčního cyklu s otevíráním květů, na kterých jsou závislí dospělci. Nyní zjišťujeme, že devastující účinky na jejich reprodukci má i světelné znečištění. Přechod z oranžových sodíkových pouličních světel na bílé LED zdroje sice šetří energii, ale jejich širší barevné spektrum dopadá pro hmyz katastrofálně. Světelné znečištění se rychle šíří, a to i kolem chráněných oblastí, čímž negativně ovlivňuje zvířata téměř všude.

Kombinace různých dopadů zvyšuje celkovou zátěž na živé systémy. Poté, co jsou korálové útesy oslabeny rybářským průmyslem, znečištěním a vybělením způsobeným globálním oteplováním, jsou méně odolné vůči extrémním klimatickým událostem, jako jsou tropické cyklóny, které také zesílily naše emise fosilních paliv. Jestliže jsou souvislé plochy deštných pralesů rozkouskovány těžbou dřeva a chovem dobytka a zpustošeny importovanými chorobami stromů, stávají se zranitelnějšími vůči suchu a požárům způsobeným změnou klimatu.

Co bychom viděli, kdybychom zbořili naše koncepční bariéry? Viděli bychom širokospektrální frontální útok na živý svět. Není místa, které by před tímto útokem bylo v bezpečí. Nedávno natočený dokument odhaduje, že nyní můžeme považovat za „ekologicky neporušená“ pouhá tři procenta zemského povrchu. Frontální útok je důsledkem ekonomické aktivity ve skutečně globálním měřítku. Skoro všeho děláme příliš mnoho a živé systémy světa to neunesou. Naše neschopnost vidět svět jako celek způsobuje, že se nám nedaří tuto krizi řešit systémově a efektivně. Úsilí o vyřešení jednoho aspektu krize zhoršuje a vyvolává aspekty jiné. Pokud bychom například postavili účinné stroje pro přímé zachycování CO2 ze vzduchu, které by zásadním způsobem ovlivnily koncentraci uhlíku v atmosféře, vyžadovalo by to masivní novou vlnu od těžby nerostů až po provoz takové mašinérie. Nebo se podívejte na materiály potřebné pro elektronickou revoluci, která nás má zachránit před zhroucením klimatu. Jenom těžba a zpracování nerostů potřebných pro magnety a baterie způsobuje nové krize a zdroje znečištění ze skladování odpadů.

To samo o sobě není argumentem proti strojům pro přímé zachycování CO2 ze vzduchu nebo jiným „zeleným“ technologiím. Pokud ale budou muset držet krok se stále rostoucím objemem ekonomické aktivity a pokud bude růst této činnosti odůvodněn existencí těchto strojů, bude čistý výsledek pro živý svět stále větší škodou. Vlády se všude snaží zvýšit ekonomickou zátěž, mluví o „uvolnění našeho potenciálu“ a „nastartování naší ekonomiky“. Boris Johnson trvá na tom, že „globální zotavení z pandemie musí mít kořeny v zeleném růstu“. Ale nic takového jako zelený růst neexistuje. Růst stírá ze Země zelenou. Tak jako zbrojení, války a hospodářsko-politické soupeření velmocí.

Nemáme naději, že se dostaneme z této krize celého spektra, pokud dramaticky neomezíme ekonomickou aktivitu. Bohatství musí být nejen distribuováno, ale musí být také omezeno. Udržet naše systémy podpory života znamená, že téměř všeho a všude musíme dělat méně.

Dopad našeho vztahu k životu můžeme pozorovat v přímém přenosu a jako pod mikroskopem na malém kusu bývalého ráje na zemi, na ostrově v Tichém oceáně jménem Nauru.


Nauru.mapa


Nauru je příkladem našeho destruktivního přístupu k přírodě a tedy k sobě samým a ukazuje následky drancování ekosystému do žalostného konce. Koloniální nadvlády Britů, Němců, Novozélanďanů a Australanů těžily fosfáty pro zahrádky a zemědělce svých států se slibem, že krajinu ostrova obnoví a plně odstraní škody způsobené zničením místního ekosystému. V době získání nezávislosti v roce 1968 zbývalo ještě dost fosfátu, aby se 12 000 obyvatel této země stalo druhými nejbohatšími lidmi na Zemi, takže těžba fosfátu pokračovala na plné pecky. Jelikož ceny fosfátů v 70. letech stouply z 10 USD/t na více než 65 USD/t, hrubý domácí produkt na obyvatele překonal 50 000 USD, což bylo na světě druhé místo za Saúdskou Arábií. Ale během dalších dvou desetiletí byl tento zdroj prakticky vyčerpán a zanechal vnitrozemí ostrova jako špičaté ostrůvky skal a ekonomiku v troskách. Restituční fondy měly rekultivovat více než 400 hektarů, ale za posledních 25 let fondy zmizely (čti byly rozkradeny) a obnoveno bylo sotva šest hektarů.

Série zkorumpovaných a nekompetentních vlád našla extravagantní a velkolepé způsoby, jak přijít o bohatství země, včetně notoricky známého financování katastrofického muzikálu West End založeného na životě Leonarda da Vinciho. Obyvatelé Nauru strávili roky v zoufalé bídě, když v zemi došly peníze. Centrální banka Nauru se zhroutila, zabaveny byly vládní nemovitosti a letadla v zámoří. Jakmile finanční krize zachvátila ostrov, začal ztrácet suverenitu. Následovalo období pokusů obnovit příjem přeměnou ostrova v daňový ráj, takže v průběhu devadesátých let se proměnil v pračku špinavých peněz prodávající bankovní licence a pasy, včetně diplomatických pasů, jež poskytují imunitu. Mezi zákazníky patřila ruská mafie i al-Kájda. Jen v roce 1998 prošlo bankami Nauru odhadem 70 miliard dolarů od ruských mafiánů. Americká vláda v roce 2002 zařadila Nauru na seznam států, které perou černé peníze a uvalila na ně tvrdé sankce. Poté se z Nauru z finančních důvodů stala přestupní stanice a detenční tábor pro uprchlíky směřující do Austrálie.


Nauru2mining


Ovšem nejlepší je poslední hit, nápad použít ostrov jako základnu pro hlubinné těžení nerostů. Hlubinný těžební podnik vede kanadská společnost DeepGreen, kterou provozuje australský podnikatel Gerard Barron, za níž stojí těžební gigant Glencore a přepravní společnost Maersk. Je ve fázi průzkumu, ale výsledky jsou pro ně slibné a doufají , že těžbu zahájí už v roce 2025. Pro Nauru to má být právě včas. Možná. Jaké to bude pro náš svět jako celek? Nevíme. Ale co můžeme předpokládat, bude to spíše katastrofa monumentálního rozměru, podíváme-li se na katastrofy jiných hlubinných těžení a přičteme-li k tomu naprostou neznalost života a jeho procesů na dně Tichého oceánu.

K tématu:


Zdroje:

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!