Rok se s rokem sešel, jsem konečně sám a s ruksakem opět v Alpách, v poklidu sedím na chatě Po několika dnech prožitých o samotě a ve výškách pozoruji rozdováděné lidi. Je odpoledne, turisté odešli, zůstal zajímavý jedinec, kterého jsem okamžitě pokřtil soukromou přezdívkou „klaun“. Jeho výstroj připomínala kombinaci dědy Mráze a lidových kreseb českého Honzy, jenž se v dobré víře chystá do světa, aby jej vytuneloval. Klaun nahlas vzdychal, něco si pro sebe mumlal, zajisté se chystal na nějaký velký horský výboj. Lidé jsou různí, konec konců já ktéto sortě patřím. Zaplatil jsem, usmál se na příjemného chataře, který mi zadarmo věnoval frťana, opustil chatu do nastupujícího deště a divného muže jsem pustil z hlavy.
Za dva dny se potkáváme znovu. Vychutnávám si slézání ledovce Riffkar po návratu z vrcholu Glockturm a koho nevidím: zničeného klauna přešlapujícího u mého stanu a marně hledajícího neexistující značení na strmé ledové ploše poseté padajícími balvany. Vysvětluji mu kompetentní němčinou, že je šest hodin večer a po této době leze na ledovec jen blázen. Pohlédl na mne nechápavým pohledem, myslel jsem si, že mi snad nerozuměl. Pak mi slušně vysvětlil, že mne zcela chápe, ale on musí na druhou stranu, a to hned. Život jej prý nemrzí, to ne, on jen cítí to nutkání přelézt Riffkar a sestoupit do chaty v protějším údolí. Ne, stan či bivak nemá, spacák taky ne. A co když bude pršet? Na to prý pamatoval, ale raději bych mu měl ukázat cestu, aby nemusel sestupovat ze tří tisíc až někdy v noci. Protože ho nechci mít na svědomí, znovu s ním navečer vylézám ledovec. Nejprve jej učím vázat jeho staré mačky na řemínky (také jsem s nimi začínal) a vedu jej mimo trhliny. Ukáži mu, kudy lézt po skále na vrcholové sedlo, odkud mi zamával, že prý konečně našel značenou cestu. Ale to už rychle mažu dolů a vklouznu do spacáku. Začíná noc, déšť, po ledovci se valí první kameny uvolněné rozdílem denních a nočních teplot. Klaun bez stanu a bez spacáku se krčí někde v noci kolem 3000m na druhé straně sedla, v dešti, zimě a temnotě. Co se s ním dále stalo, to nevím.
Po cestě nahoru došla řeč na smrt, celkem logicky, a na jeho motivaci ke krkolomným výletům. Vykládal mi v přestávkách na vydechnutí, že si zničil život, manželství, práci a studium, pak uvěřil v Boží přítomnost a začal před šesti lety dělat hory. A protože byl čistý evangelikál, tak skálopevně věřil, že ho Bůh ochrání. Při zastávkách ohnivě kázal o víře v kritických situacích, citoval různá místa Bible, kterou tahá s sebou. Já jsem se ironicky dovolával zdravého rozumu. Nakonec jsem mu musel říci, ať si šetří dech na výstup. Jsem katolický kněz a řečním tak často, že žádné cizí kázání už stejně neposlouchám. Bibli do hor tak jako tak nenosím, je moc těžká. Jako jezuita a filosof navíc trpím ironií až cynismem, zvlášť na ledovci v sedm večer. To jen povzbudilo jeho výřečnost, zastavovali jsme stále častěji a rudý sluneční kotouč přecházel čáru obzoru. Ukázal jsem mu běžící čas. Pochopil, že zde a nyní s ním musí být jedině stejný cvok jako on, i když jiného formátu.
On si dokazoval Boží existenci tím, že ji vyzýval skrze svou pošetilost, dřinu a odvahu. Podobní lidé jsou mi zásadně sympatičtí, i když jen do jisté míry. Cestou dolů a ve stanu jsem o klaunovi přemýšlel při rachotu kamenů valících se po ledovci doprovázených bubnováním deště na stanovou plachtu. Potřebuji si lidi zařadit a nějak vysvětlit: co jejich existenci vtiskuje rozhodující tvar a proč. Nakonec jsem pochopil, že mám před sebou moderní verzi poustevníka. Ti se jak známo usídlovali v naprosto nehostinných pustinách, kde bojovali s ďábly a tím kultivovali zemi, duchovně i fyzicky. Klaun aneb poustevník na částečný úvazek dělal totéž: vystupoval vysoko do hor s nedostatečnou výzbrojí a pokoušel Prozřetelnost. Svou aktivitou nutil Boha, aby se staral. Snad vyhrál svůj zápas i tentokrát, i když jeho angelos neboli Osudem dohozený průvodce byl cynický filosof. Snad mu štěstí vydrží i příští rok, a naučí se lépe vázat mačky. Bez takových lidí by hory utrpěly těžkou újmu, staly by se pouhou přírodou.