Opravdová nezávislá média jsou zajímavá tím, že se stávají spojující platformou pro velmi různorodé názorové skupiny, od rodu věrných katolíků až po pravověrné komunisty. Nedalo mi to a požádal jsem o anonymní rozhovor jednu známou ve středním věku, která se nedávno stala členkou KSČ. To dnes není běžné, proto dostala tři zvědavé otázky ohledně svého rozhodnutí. Rozhovor byl pochopitelně bez nadpisu, tak jsem zvolil známý citát Egona Bondyho.


Proč ses rozhodla vstoupit do KSČ v dnešní ideologicky zblbnuté době, kdy se to rovná občanské a politické sebevraždě?

Rozhodnutí pro vstup do KSČM dozrávalo poměrně dlouho. S myšlenkami radikální levice jsem se ztotožňovala již od mládí, byla jsem členkou několika levicových uskupení, nicméně žádné z nich nemělo odvahu formulovat skutečnou alternativu k současnému systému. Pak do strany vstoupil jeden můj ideově velmi blízký kamarád. Tehdy mi došlo, že se pravděpodobně jedná o jediný politický subjekt, který má potenciál formulovat politiku mimo paradigma současné neoliberální ideologie.

Je fakt, že primitivní antikomunismus současného veřejného prostoru stigmatizuje sociální zřízení před rokem 1989 jako totalitní a zločinné. Ve skutečnosti se jednalo v mnoha ohledech o funkční alternativu ke kapitalismu západního světa. I přes mnohé chyby a omyly byl minulý režim schopen zajistit lidem důstojný život prostřednictvím propracovaného systému sociálního zabezpečení, dostupné kvalitní lékařské péče a relativně férové redistribuce bohatství. Mimo jiné i proto má Česká republika i v současnosti jeden z nejnižších koeficientů nerovnosti. A tento koeficient může být zároveň v nepřímé úměře ukazatelem subjektivního hodnocení kvality života. Odmítání sociální nerovnosti je pozitivním dědictvím socialismu a tvořilo základ sociální politiky tehdejší KSČ.

Současná KSČM má podle mého názoru ideový potenciál tyto politiky dále rozvíjet: programově stojí na straně rostoucí skupiny neprivilegovaných, pracujících lidí, kteří čelí sílící exploataci ze strany korporátního kapitálu. Bohužel, KSČM jako parlamentní strana tyto postoje až příliš často zrazovala. Ale možná i paradoxně, je to jeden z důvodů mého vstupu do strany. Je třeba ji oživit, obrátit k původním komunistickým myšlenkám rovnosti a bratrství. Ve jménu těchto idejí je třeba se pokusit o obnovení naší dávno ztracené národní suverenity. To jde udělat i bez toho, aby to bylo v rozporu s myšlenkami internacionalismu: bratrství, rovnosti a vzájemné pomoci mezi národy.

Má vůbec smysl levice v dnešním Česku vedeném neoliberálním miliardářem a ideologicky pomatenou pětikolkou?

Levice musí hájit zájmy práce proti zájmům kapitálu. Hlavním problémem současné české levice je její roztříštěnost a neschopnost odlišit to, co filosof Michael Hauser nazývá "kulturními válkami", od reálných potřeb pracujících lidí. Liberální levice se tak paradoxně stala nástrojem současného neoliberálního kapitalismu. Tomuto systému dělá „užitečného idiota“ jednostranným důrazem na politiku identit a na práva nejrůznějších minorit. Jenže tím zastírá skutečné strukturální rozpory a predátorské praktiky neoliberalismu. Dnes jsme se dostali do paradoxní situace. Představitelé středostavovské liberální levice ostentativně pohrdají těmi, jejichž zájmy by měli hájit. Například občané protestující proti neoliberální Fialově vládě jsou nálepkováni širokým spektrem označení, od fašistů po „sráče“.

Levice si musí uvědomit, že destrukce národní suverenity slouží pouze zájmům nadnárodního kapitálu. Takovému molochu nelze čelit v rámci nadnárodních struktur, které ovládá, ale především v rámci politicky suverénního státu. Levice by z tohoto základního levicového důvodu měla usilovat o obnovení národní suverenity. To je možné pouze prostřednictvím zajištění potravinové, energetické a farmaceutické soběstačnosti. Z hlediska levicového světonázoru je také nutné převést klíčová průmyslová odvětví do rukou státu, který tím bude schopen zajistit lidem důstojný život prostřednictvím férové redistribuce bohatství. To není fašismus, ale autenticky levicová agenda a úkol skutečné levice pro příští roky.

Nějaký Lenin napsal roku 1901 dílo s názvem "Co dělat?". Tak co dělat v dnešním Česku?

Pokusím se nastínit pozitivní a negativní scénář. V tom horším případě se v ČR u moci udrží stávající politická garnitura pětidemolice. Asi to bude s nějakými partajními a personálními obměnami, ale se stejnou lokajskou politikou vůči Západu. ČR bude prohlubovat své postavení kolonie, posouvající se na stále blíže k tomu, co Wallerstein nazval "periferií". Je málo pravděpodobné, že dojde k nějaké změně v rámci politik EU. Pak se ČR v důsledku přerušení dodávek levných energií z Ruska ekonomicky potopí spolu s Německem, protože jsme jeho montovnou. V důsledku toho se razantně propadne životní úroveň většiny obyvatel ČR a zasaženy budou i dosud relativně jistě se cítící zbytky střední třídy. Dojde k definitivnímu rozpadu sociálního smíru. Bohužel, zbylé elitě dosud privilegovaných a majetných se bude prostřednictvím jejich médií ještě dlouho dařit přesvědčovat zchudlé lidi, že za jejich propad mohou „socky a parazité“, případně vlastní neschopnost dostatečně tvrdě pracovat nebo adekvátně šetřit.

V tom lepším případě padne vláda a dojde ke změně v politické orientaci ČR. Noví představitelé doufám pochopí, že cílem politik EU už dávno není ekonomický rozkvět a vzájemná tvůrčí spolupráce evropských zemí. Agenda je nastavená jako prosazování zájmů ekonomicky nejsilnějších členů unie a upadajícího hegemona za oceánem. V tomto scénáři by se ČR měla postavit v první řadě za zájmy vlastních obyvatel. Malá země musí přece pochopit, že je třeba udržovat pragmatická, vzájemně výhodná multipolární spojenectví. Jedině tak se můžeme vymanit z postavení kolonie a postupně obnovit funkční sociální stát. Ten by zase hájil zájmy lidí, nikoliv zahraničního kapitálu.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů ve straně, kde zítra kdysi znamenalo včera. Jenže dnes je to (zatím) naopak.