Kdysi dávno v jedné zemi se po přestárlém převratu dostala k moci jedna strana a ústy svého vůdce si uvědomila, jak je krásná, staronová a ušlechtilá. Poněvadž byla rozumná, pochopila, že se její lid obejde bez těchto netržních vlastností s lehkým srdcem; i přemýšlela, jak navzdory opakovaným volbám trvale zůstat na výsluní moci a obdivu. Dumala hlavou svého vrchního, jemuž takto pojatá odpovědnost za národ a stranu nedávala spát. Vůdce nepatřil k oněm nechutným bláhovcům, kteří se dříve nechali zavírat pro jakési vzdušné zámky. V oněch dobách, pevně usazen v bankéřském křesle, viděl svět skrze oběživo, jež nekladlo odpor a na slovo poslouchalo svého dočasně ustaveného pána. I neshledal důvodu, proč po mocitřesení měnit své staré názory, nyní zvěstované pro obecný lid pod patinou vládních mudrosloví. Lidé, nyní nazývaní voliči, promítali do veřejného života půl století své zmrzačené zkušenosti s věcmi obecními, čímž byli duševně spřízněni se svým oblíbeným kormidelníkem. Opřen o slepou vůli národa, přezdívanou lidovláda, jejímž vytouženým cílem bylo vlastnit co nejrychleji vozidla svých západních sousedů, hlavní představitel se zamyslel za sebe, jménem přifařené strany i lidu. Začal jednat.

Pro svůj záměr musel nejprve hledat spojence. Nebyl natolik prostoduchý, aby se plně důvěřoval vlastní straně, vykazující v jeho očích jen maličko chápavosti a ještě méně spolehlivosti. Kraloval však nad vládními služebníky, jež ustanovil ve své moudrosti pro věci veřejné. Ti poslouchali mnohem ochotněji a spolehlivěji než jeho vlastní straníci. Byli mu zavázáni za svůj vzestup do služebného stavu. Mnozí navíc sloužili ještě starým pořádkům, jenže méně obratněji než jejich nový pán. Ani vlastní strana mu nečinila mnoho potíží. O její prozíravosti a moudrosti už byla řeč. Soukmenovcům vládnutí zachutnalo stejnou měrou jako vůdci. Navíc se rozešli se svým bývalým řemeslem a trpce nesli pohled na apolitické rodáky, dychtivě chvátající na cestě podnikání za lesklým kovem. Potrefení si museli pomoci jinak a staronové strany s uznávanými vůdci jim nabídly mnohé, o čem dříve jen nesouhlasně špitali. Nenechali se tedy dvakrát pobízet a pevně se chopili správcovy otevřené dlaně, se strachem, zda se jednoho dne nesevře v pěst. Bez něj zatím nemohli na obecním přežít. Leč byly i jiné strany, menší a méně vlivné, jež jakousi slepou náhodou vybrala lidovláda za vůdcovy mrzuté průvodce. Ne že by činily mnoho potíží: jejich smýšlení se nijak nelišilo od vládnoucího spolku, ba občas z nich vytrysklo mnohem dychtivěji. Byly menší, méně známé, méně svorné, budoucnost se na ně šklebila o něco hrozivěji a musely se chopit obecního o to rozhodněji. Nemohly nepřijmout nabízený plán, jehož konce dohlédaly mlhavě, zato souhlasně. Pochopily, že bez jejich účasti není proveditelný. I ony představovaly lidovládu. Kladly si proto různé podmínky, občas se zarputilostí mláďat, předstírajících boj v útulném pelíšku. Lid, pozorující zdálky ono předstírané zápolení, jej čas od času mylně považoval za skutečný svár. Povzbuzen dojmem, že jedna vládnoucí strana hlídá druhou a všechny společně lidovládu, o to soustředěněji chvátal za bohatstvím.

Lidovládci zaměřili svou pozornost nejprve na veřejný prostor. Živořilo v něm totiž ještě několik nezávislých uskupení, které po převratu získaly jakous takous samostatnost díky hrstce nadšených, a hlavně nestranických úředníků. Ti museli zmizet, nahrazeni ve jménu novodobé bdělosti lidmi o něco neschopnějšími, o to však závislejšími na nových chlebodárcích. Národ bez reptání přijal nabízené vysvětlení o výměnách, jež se kroutilo podle okolností: od spolupráce s bývalým nepřítelem, přes neschopnost až po zkaženost postavením. Nebylo to pro něj nic nového, vždyť předešlá správa obecného smrděla úplatností, neschopností a předjatostmi všeho druhu. Povzbuzeni úspěchem, rozčlenili si straničtí spiklenci obecní prostor téměř beze zbytku. Vždyť voliči je k tomu zdánlivě pověřili, alespoň v běžném pojetí lidovlády, znetvořené ve stranická hájemství. V jejich revírech probíhalo navenek usilovné čistění a honba na škodnou, ve skutečnosti poklidné vykolíkovávání osobních pravomocí. Příležitostí nechybělo, každý vyšší soudruh ze čtyřspřeží si přišel na své. Vypelichaný sen o zářných, nyní západně spotřebitelských zítřcích počal nabývat tvaru.

Zbývala ještě opozice, odstrčená od provedené dělby obecního a halasně se domáhající svého podílu. Se stranickým záborem moci samozřejmě souhlasila, jen jí vadilo, že je z něj přechodně vyňata. Její nesvornost byla o to větší, oč méně skutečné vlády vlastnila; spojovaly ji pouze mlhavé stranické pomysly a hmatatelná touha po moci, jež nemohly soutěžit s protilehlou urputností podržet si stůj co stůj zajistěné mocenské výdobytky. Navíc v ní opakovaně vypukaly hádky i o onu drobnou hrstku stranické držby, což v lidech nevyvolávalo dobrý dojem. V malém se hned všechno vidí. Přesto je první straník nijak nepodceňoval; jeho ústa byla pravá, skutky často levé a tak dobře viděl číhající nebezpečí mocenské zálohy, která představovala lid měrou podobně důstojnou jako on sám. Čertovo kopýtko nebylo těžké uhodnout. Všeobecná honba zlatého prasátka totiž vyžadovala hospodářskou přeměnu společnosti, kterou cudně vydával za svou. Jeho osudové souznění s lidem zajišťovala společná vidina veřejného zájmu, jenž se kryl se stoupajícím osobním blahobytem, překřtěným na hospodářský růst. Byl drahý všem, včetně předáka a jeho přičinlivé manželky. Leč dělný lid vyráběl z nezanedbatelné části v ohromných shlucích a na jednom místě, dříve označeným červenou hvězdou. Předešlí mocipáni si tak usnadňovali hospodářské řízení. Znehybnění těchto pracujících, kteří vyráběli spíše symbolické hodnoty, o to více však stáli o skutečné, by nahnalo opozičním stranám houfy nezaměstnaných, znechucených novými pořádky. A znovu by se roztočila dělba veřejné moci, nyní s očividnou námahou utříděné, zajištěné a vzkvétající. Noví mocní, nemocní jiného řešení, upřely zraky na svého prvního předsedu. Nestál věru před lehkým úkolem: jak převést majetek státu do soukromého vlastnictví a mít jej stále pod dozorem? Jak hlásat svobodný trh a přitom do něj zasahovat podle svých představ? Jak učinit modlu z hospodářského růstu a přitom jej libovolně zrychlovat nebo zpomalovat, samozřejmě v zájmu všeho lidu? I nezbývalo než budovat kapitalismus s vrchnostenskou tváří, jenž se ovšem bude tvářit zcela jinak, staronově, jak tomu chtěla doba i jeho straničtí spojenci.

Nejprve bylo nutno zmnožit lidový podíl na veřejném vlastnictví, ovšem tak, aby se soukromý vlk nažral a aby ze státní kozy zbyl alespoň nervový systém. Lidu se obecní majetek nabídl prostřednictvím ústřižků, které bezradní nabyvatelé valnou většinou ihned prodali hrstce šikovných čachrářů, obtěžkaných červenou minulostí. Ti se stali správci nebo majiteli bývalých státních podniků ne jako dřív, tajně, nýbrž zákonně. Vůdce a strany s nimi uzavřeli tiché spojenectví o užitečné spolupráci, podpořené neokázalým vstupem novopečených zbohatlíků do vládnoucího čtyřspřeží. V mocenském soukolí se bývalí soudruzi cítili jako ryba ve vodě a přispěli k jeho chodu cennými zkušenostmi. V otázce moci a peněz nebyli žádnými jelimánky. Všichni si s náramnou chutí padli do noty. Noví majitelé se bez rozpaků zbavili nepohodlných zaměstnanců poukazem na soukromé pořádky zavazující k většímu výkonu, k čemuž mocní souhlasně pokyvovali hlavou. Vždyť přechod na soukromou držbu se neobejde bez obětí nás všech. Právoplatně získané výrobny pojistily oddanost růžových vazalů a dodaly jim zdání úctyhodnosti, jež krutě postrádali v minulém zřízení. Vyměnit rudý odznak za kravatu podnikatele jim nedalo mnoho práce. Svět obdivoval hladkou přeměnu obecních prostředků v soukromé, a jen zřídka si položil otázku proč tak podezřele rychle probíhá. Obchodníci z ciziny potkávali své staré známé v nových kancelářích, souznění zájmů a peněženek nebralo konce. Vůdce získal pochvalu na všech stranách. Nebyl však nadarmo čelním vykonavatelem změn. Pohyboval se příliš dlouho mezi bývalými mocnými, než aby si byl jist jejich krátkodechou přízní. V hospodářském kočáru se navíc vezli i řádní podnikatelé, kteří se spoléhali pouze na vlastní schopnosti a pohrdali přízní vládnoucích stran. Potřebovali však do svých podniků vklady od peněžních ústavů, spravovaných státem. Nejvyšší správce ani tentokrát nepropásl svou příležitost. Vždyť peněžnictví rozuměl a nikdo mu nemusel dvakrát říkat, že správa veřejných věcí měšcem prochází. Začal jmenováním sobě oddaného správce státní pokladny a pokračoval předsedy hlavních kampeliček. Penězovládci, skrytě pracující za omytým mramorem bankovních průčelí, nejprve zakázali zahraničním peněžníkům rozsáhlejší podnikání v zemi a zlikvidovali vzmáhající se domácí ústavy soukromého charakteru. Ani druhý úkol nebyl obtížný, díky vysoké úrokové míře a nízkému základnímu vkladu, který nutil soukromé bankéře při půjčování hodně riskovat. Státní obchodní kampelička je bez velkých řečí pohltila a veřejnosti se představila jako národní zachránkyně. Navíc se začala chovat zpupně a podle vůči drobným střadatelům, protože si byla jista ochranou shůry. Vysoký úrok vyhnal hotové peníze z trhu do bank a podnikatelé se vzájemně vydírali a zabíjeli kvůli nezaplaceným pohledávkám. Bezcharakterní neplatiči dohnali mnohé ke krachu, protože spravedlnosti soudů se v rozumné lhůtě nikdo nedovolal. Mocní blahovolně poklepávali na rameno podnikatelským a peněžním nadutcům, ochotně nabízejících úplatky za stranickou přízeň a ochranu. Na trhu zavládly mravy divokého západu. Penězovládci, zdánlivě nezávislí na stranovládcích, začali podle úmluvy tiše podporovat bývalé státní podniky a hlavně jejich staronové vedení. Podhodnocená měna umožňovala vývoz i omšelého zboží, se získanou západní měnou se nemohlo ve státě svobodně podnikat, aby se neohrozil monopol státní pokladny. Skrytý přebytek v rozpočtu se tiše přesouval do ohroženého hospodářského prostoru, kde bývalí straníci, nyní vážení zbohatlíci, plýtvali se státními prostředky jako dříve, teď ovšem na svém a pod novými hesly. Vlastně je řídily oba státní peněžní domy, a nechávaly jim štědré kapesné. Důvěra za důvěru. Propletenec penězovládců a stranovládců začal vydávat své plody. Za průčelím svobodného podnikání, tolik nutného pro veřejnost doma i v cizině, vládly nenápadné pokyny straníků, peněžníků a průmyslníků, sdělované po spojovacím drátě. Úředníci ve státní správě rychle pochopili daný stav. Vždyť jej tak důvěrně znali z dřívějška! A kradou-li veřejní činitelé, proč si také krapet nepřilepšit? Nad spojenectví v nepoctivosti není nic pevnějšího a navíc velké přehmaty úředníků musí vládní služebníci ututlat ve vlastním zájmu. Velká pohoršení prostě nebyla, odstranila se narychlo vydanými zákony. Co by si o nás svět a zlovolný tisk pomyslel!  A všichni byli v tom státě spokojeni a pokud nezbohatli, žijí tam až dodnes.
Psáno v Paříži, roku 1994