Nočník V - Vzdělávání

Se souhlasem autorky, mladé lékařky, která si přeje zůstat v anonymitě, publikuji její postřehy a úvahy o lékařské praxi (viz <a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=689">Nočník IV</a>).
__

Poté, co se akce Děkujeme-odcházíme zvrhla v nenávistnou kampaň proti lékařům, kteří by chtěli jenom peníze (a to vlastně za nic), zamýšlím se nad bodem, který se v médiích již tolik neprobíral, a to vzdělávání.

Jak tak sleduji dění v českém zdravotnictví, nabývám dojmu, že šest let pro studium medicíny je doba naprosto nedostačující. No jen si to spočítejte – šest let možná stačilo dříve, kdy úkolem, nebo lépe řečeno posláním lékaře (vykonávaném s láskou, za minimální mzdu a v jakýchkoliv podmínkách), bylo „pouze“ léčit. Vyjadřování vlastního úsudku ve věcech nemedicínských bylo nežádoucí, neřku-li přímo zakázané. Vyjadřování úsudku ve věcech medicínských bylo - často také nežádoucí.
Dnes je ovšem situace zcela jiná. Za šest let se nastávající lékař nestačí naučit vůbec nic. Medicína navíc značně pokročila, čili po šesti letech má jakési základy. Ještěže následuje dvouleté kolečkování (šťasten ten, kdo se na kolečko dostane a může se nechat celé dva roky ponižovat na oddělení, kde se nutně cítí jako nezvaný, ovšem nutný pro zabezpečení provozu a vyvolání pocitu jistoty u pacientů – budiž mu to útěchou), aby se chudák absolvent alespoň rozkoukal v nemocnici a viděl obory, které sice viděl už rok předtím, ale to byl v situaci, kdy (narozdíl od jiných studentů) studoval za peníze daňových poplatníků a jistě si svého výsadního postavení dostatečně nevážil. No a tím se nám zvolna vzdělávání vrací k původní délce, čili k tomu, že ke vzdělání v oboru stačí 2-3 roky (jak tomu bývalo dříve), v některých méně lukrativních oborech roky 4, což je ale ministerstvem považováno za neevropské, proto jsme si vzdělávání přeci prodloužili, nabulíkovali veřejnosti, že medici sedí nad knihami a pacienty ještě nikdy neviděli a proto se potřebují ještě 2 roky potulovat po nemocnicích, nejlépe fakultních, kde na ně sice nedohlíží nikdo, v lepším případě svého vedoucího vidí jednou denně ale mohou ho samozřejmě kdykoliv obtěžovat v ambulanci mezi jeho 30 pacienty, což je nejvhodnější doba pro výuku, nicméně stáž je to velmi dobře placená. Ze strany lékaře ovšem. Nebo nemocnice, která ho na stáž vysílá. Jestli se při takové stáži naučí něco více než na svém domovském pracovišti ponechávám nezodpovězené, ale v rámci přesunů peněz ve zdravotnictví je to nemalá řeka. (Napadlo by vás někdy platit 1000 korun denně za to, že můžete jít do práce?) Následují ony tři roky v oboru, probíhající v podobném duchu, neboť střední generace lékařů víceméně chybí a kde se jí náhodou ještě dostává, nestačí dělat vlastní práci plus práci za onu chybějící část střední generace. Učit se tedy může mladý lékař od stejně postižených kolegů, neboť každý už za své dva roky kolečkování nasbíral „dostatek“ zkušeností. Tím nám dozrává lékař samouk k atestaci a plné zodpovědnosti. Prakticky se atestací nemění nic, stejně už pracoval samostatně, včetně nočních služeb případně práce na JIP (pacienti, neděste se, takový aktivní mladý lékař samouk je v mnohém lepší než unavený vyhořelý a nevrlý starší kolega. Když nic jiného, bude se na vás přes svou nejistotu alespoň usmívat).
Tak to bychom měli vzdělání medicínské. Sice jistě nedostačující, neb medicína vyžaduje vzdělání celoživotní, pro které každý nadšený lékař rád obětuje několik hodin denně ze svého osobního života.
Samozřejmě kromě medicínských znalostí předpokládá se umění komunikace. Kromě nezbytného zastírání nejistoty a pochybností o tom, co vlastně dělá, musí se lékař stále usmívat. Ve dne i v noci může se empaticky věnovat pacientovi, ať už jsou jeho potíže jakékoliv, možná i menší než lékařovy vlastní, poskytne pacientovi neomezený prostor, neboť on na to má nárok, nenechá se ovlivňovat nervozitou a obavami, kolik dalších pacientů sedí za dveřmi a jejichž narůstající agresivitu bude muset empaticky vyslechnout, s úsměvem si nechat vynadat, nastavit druhou tvář, vyslechnout, že onen pacient si platí zdravotní pojištění a proto má nárok být ošetřen nejlépe a hned a proto ho po vyslechnutí všech stížností ošetřit (protože lékař nemá žádné pocity, už vůbec ne negativní, a proto si klidně nechá vynadat a následně zcela profesionálně netřesoucí se rukou pacienta ošetří).
Do studia by se dnes ale měly zařadit i další obory. Předně administrativa – psaní na stroji všemi deseti by mělo být nezbytnou výbavou pro povolání lékaře, nebude-li se vyučovat rovnou na základní škole, neb hoditi se bude ve více oborech lidské činnosti (i o kydání hnoje se dají sepisovat podrobné zprávy). Základy ekonomie a účetnictví – pro soukromé lékaře naprostá nezbytnost, pro ostatní se bude ale též hodit, vezmeme-li v úvahu, že lékař by měl být vynikajícím managerem, který rozumí systému zdravotnictví a jeho neprůhlednému financování, toku peněz od daňových poplatníku do zdravotních pojišťoven a odtud do černých děr v kapsách úředníků a politiků. Na základě svého kriminalistického vzdělání je potom lékař schopen snadno dopátrat, kam se peníze ztrácí, jeho povinností je samozřejmě sehnat potřebné důkazy k usvědčení malých i velkých zlodějů a navrhnout nápravná opatření, které již naštěstí nemusí sám realizovat změnou zákonů a vyhlášek, ačkoliv snad by po vynaložené námaze byl v realizování nápravných opatření o něco důslednější než nezasloužený politik, který tu a tam opomene nějaký ten paragraf ve svůj prospěch.
Vezmeme-li v úvahu, že umírat je dnes v podstatě zakázáno, bude se každému lékaři hodit i vzdělání právní, nepodaří-li se mu snad zachránit všechny pacienty (nebo zachrání-li je jinak než podle jejich představ). Při možnostech dnešní medicíny a široké škále možností léčby, najde se vždy jiný, neméně správný postup, při němž by „náš devadesátiletý dědeček určitě zůstal naživu a mohl tady s námi ještě aspoň deset let pobývat ve zdraví“.
Je snad jasné, že takto vzdělaný lékař vyčerpal svým studiem (které je ze zákona povinné) z peněz daňových poplatníků tolik, že si nezaslouží již ani minimální mzdu a do smrti bude pracovat nezištně pro blaho svých bližních a splácet tak své dluhy. Kdyby snad zemřel nečekaně brzy, přejdou dluhy automaticky na jeho rodinu. Nemá-li rodinu, přejdou dluhy automaticky na lékaře, který ho nezachránil pro další splácení.
Chybí nám snad již jen vzdělání teologické – abychom se dokázali modlit za zdraví svých pacientů/lékařů a zdravý rozum národa českého.