Datum 15. říjen 2011 vešlo do kalendáře jako světový den "rozhořčení". Byl to významný den naplněný touhou proměnit svět, den demokratického protestu a chuti dát o sobě vědět, píše Massimo Ragnedda v italských novinách Megachipdue. Miliony lidí po celé planetě vyšly do ulic protestovat proti destrukci demokratických práv a sociálního státu v důsledku aplikace receptů, podle nichž jednotlivé vlády čelí ekonomické krizi. Krize vypukla ve světě financí a bank, ale platí ji ti nejslabší a nejchudší. Dne 15. října vyšly miliony zejména mladých lidí pokojně protestovat proti politicko-ekonomickému systému, kterému jde očividně více o záchranu bank než občanů.
"Nebudeme platit vaši krizi", byl jeden ze sloganů manifestace, kterou, alespoň v Itálii, zastínily pouliční výtržnosti takzvaných black block, mladých gaunerů bez idejí, jejichž jediným cílem bylo zneužít pokojnou demonstraci k ničení – zapalovat auta, házet dlažební kostky, rozbíjet výlohy obchodů a bank, ale vlastně čehokoliv. Vždyť k úrazu nepřišly jen drahé mercedesy a suv, ale i zdánlivě bezcenná sádrová madona jednoho římského farního kostelíku, která však mnoho znamenala pro tamní křesťanskou komunitu. Zkrátka paralela s neet generation v Londýně se přímo nabízí, viz náš <a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=789">starší článek</a>. "Nezajímá nás budoucnost, vezmeme si přítomnost", vyjádřil se jeden z příslušníků black block. A tak namísto seriózní diskuze o motivech dvousettisícového protestu v Římě patřily první stránky italských novin a televizních zpráv pouličnímu vandalismu a přemítání o posílení represivních složek. Jistě tato zástěrka přišla leckomu nadmíru vhod.
Jaké tedy jsou motivy pokojně protestujících lidí, pro které se vžilo pojmenování “indignados“ – ze španělského “rozhořčení“? Indignados věří, že je stále možné, aby se do centra pozornosti dostala práce, sociální stát, kultura, vzdělání a udržitelný rozvoj. Občané jsou rozhořčeni na politickou třídu inklinující k zájmům bank, lidí z vysokých finančnických kruhů a spekulantů. Jsou rozhořčeni, protože krizi způsobily právě banky a spekulanti, ale zaplatí ji pracující a rodiny. Důvody hněvu těchto lidí lze rozdělit do 4 velkých skupin:
- rozhořčení namířené proti válečným operacím, které stojí nejen peníze, ale i lidské životy;
- rozhořčení proti dogmatu zisku a růstu, proti takto nastavenému finančnímu systému a s ním spojenou existencí tzv. daňových rájů, kde dochází k ukrývání peněz z daňových úniků a k praní špinavých peněz;
- rozhořčení proti politikům, kteří ztratili kontakt s realitou občanů a místo toho naslouchají diktátu bank a privatizují sociální systém.
A konečně rozhořčení proti moci médií, která nedávají dostatečný prostor nesouhlasným názorům a zatajují skutečné kořeny krize. Takové jsou tedy důvody hněvu protestujících lidí, které měly podnítit celonárodní diskuzi. Ale o tomto se v italských médiích nemluvilo, mluvilo se bohužel o něčem jiném.
Indignados protestují proti 1% světové populace, která vlastní kapitál a moc ovlivňovat ekonomické směřování jednotlivých suverénních států. Tato klika bankéřů, finančníků a funkcionářů ratingových agentur a dalších nadnárodních entit není volena občany, ale přitom rozhoduje, skryta za oponou, o politice států. Jeden příklad: dopis, který poslal Trichet italské vládě a žádal v něm, aby byly provedeny škrty v sociální oblasti a aby byla postupně provedena privatizace školství a zdravotnictví. Proč by se mělo privatizovat školství a zdravotnictví? Proč mají banky stále více moci a spekulanti mohou na globální úrovni nerušeně jednat? Proto ono rozhořčení – žádají se oběti na slabých a jsou napadána ta nejzákladnější sociální práva, zatímco politická třída, zvolená k ochraně zájmů nás občanů, není schopna postavit se novým tyranům. Avšak rozhořčení nestačí. Jeden ze sloganů, které hnutí používá na mezinárodní úrovni, praví: "Jsme rozhořčeni, nabídněme alternativu." Prvořadým cílem je nastolení participativní demokracie, která by vrátila důstojnost a hodnotu politice, tak aby byl v centru její pozornosti občan a nikoli ekonomika, uzavírá Massimo Ragnedda.
Alternativu v Itálii se právě v těchto dnech snaží vypracovat katolické shromáždění v Todi, které se koná pod patronací italské biskupské konference za účasti jejího předsedy kardinála Bagnasca. Ten nedávno kritizoval morálku italské vládnoucí garnitury. viz náš <a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=800">nedávný článek</a>. Účastní se ho křesťanské odbory (např.Cisl, Confcooperative, Acli, Azione cattolica) a jiné křesťansko-sociálně orientované skupiny a hnutí (Sant’Egidio, Compagnia delle Opere). Bagnasco mj. zdůraznil, že není třeba se obávat o laickost státu a potvrdil autonomii občanské a politické sféry na sféře náboženské a církevní, nikoli však na sféře morální. Úlohu církve vidí v rovině před-politické, kde je třeba vštěpovat a šířit sociální nauku církve. O té se vyjádřil následovně: “Sociální nauka církve nabízí tu nejvyšší a nejvznešenější vizi státu“. Nicméně z úst laiků – představitelů křesťanských asociací zazněla jasná kritika italské vlády a apel na křesťany, aby se zasadili o změnu. Andrea Oliveiro, předseda křesťanského sdružení pracujích (Acli) pak novinářům potvrdil, že žádá Berlusconiho demisi. Berlusconi v oficiální nótě setkání odsoudil a kritizoval kardinála Bagnasca za snahu svrhnout vládu a nastolit katolickou politiku. Italské noviny Famiglia Cristiana o tom přináší komentář s názvem: "Katolíci, kritika se vám zakazuje!"
V Česku, zdá se, krizi sice vnímáme, ale dokud budou přeplněná parkoviště u hypermarketů, k přemýšlení o demokracii, o podobě státu přátelského k občanům a o lidských právech nás nic nedonutí. Ale u křesťanů, pokud mají být solí země, je to na pováženou!