Leden 27, 2012


Velmi brzy po americké hypoteční krizi se objevily debaty na téma, zda to může znamenat konec současné fáze kapitalizmu. Jaroslav Ungerman nedávno pro jeden deník naznačil, že tři roky krize stačily, abychom se mohli domnívat, že může. Objevují se i názory, že jde o typickou cyklickou krizi, která přejde a globální kapitál z ní vyjde vítězně a vývoj půjde dál. Bude tomu tak skutečně?


Jaký vývoj prognózujete?


Názorů, že nejde jen o jednoduchou cyklickou krizi, v poslední době přibývá. Shodují se, že nevidí příliš velké perspektivy pro to, aby současný systém mohl dále v nezměněné podobě pokračovat. Nikdo není schopen říci, že k podstatné změně systému dojde v příštím roce (někteří si přitom vybaví proroctví mayského kalendáře končícího v roce 2012) nebo až za pět let. Troufám si však tvrdit, že v průběhu příštích deseti let k takové výraznější změně bude muset již dojít.


Pokud budeme hovořit o specifice současné krize kapitalizmu, pak hlavní problém spatřuji v tom, že stejně jako v minulosti zasahuje vyspělé země (Evropu a Severní Ameriku), ale současně – oproti minulosti – se přitom těžiště světové ekonomiky v daleko větší míře posunulo mimo tyto země. Existují seriózní odhady, že již na konci této dekády bude čínská ekonomika větší než americká.


Přitom ve vyspělém světě je soustředěna většina finančních institucí a také všech světových finančních toků a „dluhů“. Odtud pocházejí hlavní emitenti dluhových instrumentů, jako jsou státní obligace atd. Ovšem těžiště světové výroby – reálné ekonomiky – se přesouvá mimo tyto země.


Náš „vyspělý“ svět začal v uplynulých dvou třech desetiletích žít z toho, že výrobu řady produktů předal do nových zemí, kde jejich montáž byla daleko lacinější než „u nás“. Naši zaměstnanci, kteří ztratili práci, přešli do služeb. A také všechny nastupující zaměstnance jsme začali vzdělávat – polovina populace na vysoké školy! – bez toho, že by toto vzdělání mohli v praxi použít.


Na spotřebě širokých vrstev se nižší kupní síla neprojevovala výrazně, protože spotřební zboží vyráběné mimo nás bylo levnější, když se vyrábělo za nižších nákladů. Vystačili jsme proto i s nižšími mzdami, resp. s jejich pomalejším růstem. A pak jsme začali doplňovat chybějící kupní sílu úvěry. Tato snaha pak vedla k „inovacím“ úvěrů… Za dvacet třicet let takového vývoje se najednou ukazuje, že objem úvěrů je natolik vysoký, že je nezvládnutelný, že všechny zisky, které si tak finanční instituce zapisovaly do svého účetnictví, nejsou jenom zisky, ale jsou také z velké části ztrátami a začíná krize. A ztráty finančních institucí se začnou řešit tak, že se jim půjčuje ze státních rozpočtů. Tedy ztráty soukromého kapitálu hradí daňoví poplatníci.

Domnívám se proto, že cesta z této krize se bude hledat velmi dlouho.

Pokud se nepodaří zásadně regulovat finanční trhy a zejména vyřešit ty stávající a stále rostoucí dluhy, pak očekávám, že krize propukne znovu a s daleko větší silou.


Takže kapitalismus se chytil do vlastní pasti a kapitál už není kapitálem, ale úvěrem úvěrů? Je příčina krize v podstatě kapitalismu, nebo v nenasytnosti jeho protagonistů?


Především bychom si měli uvědomit, že kapitalismus ve svém vývoji za poslední zhruba dvě století prošel několika fázemi, každá z nich začala jako reakce na velkou krizi. Krize jako taková je kapitalismu vlastní. Je však nutno rozlišovat krize velké, které nakonec vedou ke kvalitativní proměně systému, a krize dílčí, vyplývající z krátkodobého cyklu výroby.


Právě dosavadní historie dokazuje, že kapitalismus jako soudobý systém existence tržní ekonomiky je schopen proměn a že narazí-li v určité etapě na hranice svého růstu, resp. rozvoje, pak se hledají cesty, jak lze pokračovat v jiných podmínkách.


Proto i tentokrát půjde o nalezení modifikací, které stávající kapitalizmus, žijící stále více na dluh, promění do nějaké jiné formy…


Mluvíme-li o hromadění bohatství, chcete-li o nenasytnosti, pak i to je kapitalismu vlastní. Snaha realizovat zisk a především udržet si tento zisk pohání tuto ekonomiku – to je přece podstata tržní ekonomiky. Jiná věc je, jak je tento zisk ve společnosti rozdělován, a zda skutečně má docházet k tomu, že se vytváří dříve nevídaná koncentrace bohatství a bídy.


Skutečně je nutné, aby ve společnosti byly tak výrazné rozdíly ve mzdách, jako je tomu např. v některých zemích mezi generálním ředitelem a zaměstnancem? Podle údajů z USA tam byl před dvaceti lety poměr mezi platem dělníka a generálního ředitele 1:40, před pár lety to již bylo 1:400. A poslední údaj – v devadesátých letech vzrostl plat vedoucích pracovníků v americkém průmyslu šestinásobně, plat průměrného průmyslového dělníka pouze o 40 %. Skutečně je to tak, že produktivita mezi těmito zaměstnanci je natolik rozdílná? Ne, pouze příjmová úroveň velké části společnosti neroste a zvyšuje se jen u těch bohatších.


Hlavně jde však o něco jiného. Nevytváří právě tak rozdílná úroveň platů zárodky budoucího společenského napětí? Nevede k narušení toho, co se nazývá kohezí, tedy soudržností? Ten problém je ještě hlubší, protože má další ekonomické dopady. Zaměstnanec, který má tak relativně nízkou mzdu, pak nevyhnutelně řeší její nedostatek úvěrem – a následně je svírán úvěrovým břemenem. Přitom manažer s vyšší mzdou také potřebuje, aby spotřeba jeho výrobků pokračovala, a má tedy zájem na poskytování takového úvěru…


Takový systém může fungovat jen potud, pokud v něm nedojde k poruše. Já se domnívám, že onou poruchou je právě narůstající nerovnost v příjmech, která nevyhnutelně vede k tomu, že schopnost dále se zadlužovat narazila na své hranice. Zadlužování bylo v kapitalismu i dříve, ale dluhy se vždycky anulovaly jednoduše – v 1. světové válce inflací, stejně jako ve 20. letech v Německu, a nakonec 2. světová válka přinesla měnové reformy.


Je v silách EU adekvátně na krizi reagovat? Kdo v Evropě a ČR rozhoduje a tahá za nitky – řádně zvolení poslanci a vláda, nebo vlivná finanční lobby?


Obávám se, že schopnost EU reagovat na krizi je omezena. Především proto, že zatím neexistuje jednotná EU, ale pouze společenství jednotlivých států. Právě příklad řešení řeckých dluhů ukazuje, jak rozdílně jednotlivé státy reagují – přesně podle toho, jak jsou angažovány v řeckých úvěrech, kdy se snaží zachránit co nejvíce pro sebe.


Myslím, že europoslanci o řešení krize nerozhodují. Rozhodují především zájmy jednotlivých států a s nimi propojených mocných finančních skupin. Nakonec není žádné tajemství, že i v Bruselu sedí mnoho lobbistů, kteří umějí hájit zájmy svých klientů.
__

Jak do toho zapadají snahy vlády o protisociální reformy? Může být za současného stavu strašákem vnitřní dluh na úrovni České republiky?__


Český státní dluh by nebyl problémem, kdybychom měli souhrnnou daňovou kvótu (vč. pojištění) na úrovni vyspělé Evropy. Deficit státního rozpočtu, který je kolem 3–4 % HDP, by nevznikal, protože naše souhrnná daňová kvóta je zhruba o 4–5 % pod průměrem vyspělých evropských států.


Podstata útoku současné vlády na celý sociální systém by si vyžadovala podrobnější vysvětlení. Proto ve stručnosti zdůrazním, že vládní koalici jde především o důslednou privatizaci rozsáhlých systémů – školství, zdravotnictví, sociální zabezpečení, případně i další činnosti dosud zajišťované státem – kudy ročně protékají stovky miliard korun. Jde minimálně o pětinu až čtvrtinu HDP. A to už stojí za námahu… V tomto smyslu je to stále pokračování dosavadní politiky dominance finančního kapitálu a tedy té politiky, která dovedla ekonomiku vyspělých zemí do této krize.


Vždyť si to představme jednoduše na příkladu penzijního systému. Onen druhý pilíř, o který tak bojují finanční instituce na našem trhu, předpokládá, že peníze zde odložené občany budou investovány do obligací a akcií. A některé z nich i do zahraničních obligací. Jak asi tak mohou dopadnout tyto investice – nikoli za rok, ale za dvacet let, když se na světě roztáčí tato spirála dluhů, které někdy budou muset být splaceny anebo anulovány, tedy nezaplaceny…? Jaký pak bude důchod budoucího důchodce?


To, co se odehrává v české ekonomice, není překvapením. Nastoupila zde pravicová vláda, která má spolehlivou parlamentní většinu, a tak je tu šance prosadit tyto asociální reformy. Nakonec i pro světové finanční instituce je to zajímavé – na trhu přibudou další peníze. A o ty jde především… O lidi a jejich osudy přece nejde.


Zdroj: eSondy

Převzato z Outsidermedia