Deklarované cíle tzv. církevních restitucí

Takzvané církevní restituce jsou přetřásány ze všech možných úhlů pohledu. Mocným impulsem pro celonárodní diskusi byla například žaloba Lenky Procházkové, parlamentní rozpravy a následné senátní zamítnutí vládního návrhu zákona, ale třeba i výrok kardinála Miloslava Vlka, že ČSSD kráčí ve šlépějích nacistů. Objevují se nové a stále emotivnější projevy nesouhlasu s postupem vlády. Většina spoluobčanů je, zdá se, s kroky vlády a parlamentu nespokojena. Ve snaze orientovat se v dané problematice byla v krátké době publikována řada článků a nejrůznějších pojednání a rozborů, argumentujících pro, či proti vracení církevního majetku. Zdá se však, že obecně převládá souhlas s vydáním nemovitostí, snad i s vyplacením finančních prostředků, avšak v jiném rozsahu a odlišné výši. Je nepochybné, že registrované církve a náboženské společnosti musí mít dostatek prostředků, aby se mohly nerušeně věnovat svému poslání, ale...

Vláda hodlá jedinou právní normou vyřešit vydání nemovitostí, které církve a náboženské společnosti v minulosti „vlastnily“, vydat movitý majetek v nespecifikovaném rozsahu, vyplatit náhrady za nevydaný majetek a současně zahájit proces odluky státu a registrovaných církví a náboženských společností.

Je pravdou, že k tomuto kroku bylo přistoupeno až poté, co uběhlo dvacet let od změny režimu, to však nic nemění na tom, že se jedná o jeden z největších transferů státního majetku v historii ČR a vyplacení finanční částky, která zatíží budoucí generaci. Spěch tedy není na místě, neboť pokud se záměr vlády zrealizuje, nastolí se stav nevratný. Tlak, který je vyvíjen na vládu a parlament, ničemu nepomáhá.

Právní úprava vlastnictví církevního majetku

Řada textů pojednávajících o vládním návrhu se vrací do doby vlády Josefa II. a popisují chod dějin do současné doby. Je to logické, neboť v minulosti bylo nutno odpovědět na obdobné otázky, jaká je nastolena dnes. Totiž zda státem uznané církve a náboženské společnosti opravdu potřebují být pro výkon svého poslání majoritním pozemkovým vlastníkem a zda je opravdu nutné vyplacení mnohamiliardových náhrad. Odpověď je nutno hledat v době vzniku československého státu, tedy v roce 1918, kdy největšími držiteli půdy byli šlechta, majitelé velkostatků a Římskokatolická církev.

Aby se tento stav změnil, byly vydány následující zákony:

Zákon č. 32/1918 Sb., o obstavení velkostatků;

Zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon);

Zákon č. 330/1919 Sb., o Pozemkovém úřadu;

Zákon č. 81/1920 Sb., přídělový zákon;

Zákon č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek (náhradový zákon).
V dobových materiálech se uvádí, že v roce 1918 státem uznané církve (jednalo se v v prvé řadě o církev římskokatolickou) a náboženské společnosti (dále jen církve; společnosti ) vlastnily 234.119 ha půdy (103.895 ha v Čechách, 130.824 ha na Moravě a ve Slezsku). Pozemkový majetek církví a společností v roce 1930, kdy byla první pozemková reforma ukončena, činil (včetně půdy dotčené záborem) 67.629 ha.Po skončení druhé světové války se přednostně řešil majetek Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců a restituce majetků dotčených válečnými poměry, například Zákonem č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.

Protože první pozemková reforma zůstala nedokončena, byla snaha dokončit zábory a následné příděly půdy a pro tento účel byl vydán Zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, účinný dnem 12. 8. 1947. Byla stanovena povinnost provedení soupisů pozemkového vlastnictví (ust. § 3 odst. 1) s tím, že soupisem se zjistí jednak stav pozemkového majetku, který je předmětem revize ( jednalo se zejména o pozemkový majetek, který byl, či měl být předmětem první pozemkové reformy), jednak jeho stav ke dni soupisu (§ 3 odst. 2). Blízkost data 25. února 1948 nic nemění na skutečnosti, že se jednalo o zákon přijatý dosud demokratickým státem a k jeho vypracování bylo nepochybně přistoupeno v době, kdy blížící se převrat nikdo nepředpokládal.

Aby bylo možno přikročit k úvahám, jak velký pozemkový majetek má být dnes registrovaným církvím a náboženským společnostem vydán, musí být najisto postaveno, zda registrované (původně státem uznané) církve a náboženské společnosti majetek vlastnily nebo jej užívaly na základě jiných právních skutečností.

Zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého pozemkového majetku (dále jen záborový zákon), v ustanovení § 1 uvádí: „Aby byla provedena úprava pozemkového vlastnictví zabírá se státem velký majetek pozemkový (§ 2), ležící v území Československé republiky, v to čítajíc velký majetek vázaný, a zřizuje se úřad pozemkový.“

Za velký pozemkový majetek byly označeny (§ 2) soubory nemovitostí s právy, která jsou spojena s jejich držením, jestliže výměra náležející v území Československé republiky vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům je větší než 150 ha půdy zemědělské (rolí, luk, zahrad, vinic,chmelnic), nebo 250 ha půdy vůbec. Ustanovení § 3. záborového zákona určuje osoby vyloučené, přičemž ani církve ani společnosti se ve výčtu nenacházejí. Z toho vyplývá, že na pozemkový majetek církví a společností se záborový zákon vztahoval.

Obecnou normou, upravující práva vlastnická, byl Obecný zákoník občanský (dále jen o.z.o.), který byl recepční normou převzat Československým státem v roce 1918. Hlava druhá, ustanovení § 353 a násl. o.z.o. upravovala práva vlastnická. Práva vlastníkova jsou upravena v § 362 o.z.o.

V obsáhlém komentáři k tomuto ustanovení je, mimo jiné i odkaz na Nařízení Ministerstva kultu z 20. června 1886 ř. z. o zcizení (například prodej domu apod.; často se zaměňuje zcizení a odcizení - krádež), a zavazení (dnešním jazykem zatížení, například hypotéka, apod.) katolických kostelů, obročí a duchovních ústavů.

Pokud chtěla církev získat souhlas státu, například s prodejem pozemku, musela vypracovat žádost, doložit příslušné dokumenty, včetně vyjádření biskupa a vše bylo sděleno (dnešním jazykem odesláno) příslušnému zemskému politickému úřadu. Jaký úřad rozhodoval, to záviselo od hodnoty předmětné nemovitosti. Do 100 zl.r.m. (rakouské měny) nebyl vyžadován souhlas státu. 1 Do 8.000 zl.r.m. byla další hranice a jednalo-li se o hodnotu věci převyšující 20.000 zl.r.m., nebo pokud biskup nesouhlasil s prodejem, pak rozhodovalo ministestvo kultu. Jak z řečeného vyplývá, církevní majetek byl po staletí pod přísnou kontrolou státu.

Otázku vlastnictví lze uzavřít konstatováním, že Římskokatolická církev (včetně dalších státem uznaných církví a náboženských společností, s drobnými odchylkami, například pro evangelické církevní jmění), majetek vlastnila, avšak práva dispoziční byla natolik omezena, že bez souhlasu státu nemohla s majetkem přesahujícím hodnotu 100 zl. volně disponovat.

Velikost církevního vlastnictví

Cílem, respektive obsahem úpravy byla, jak uvedeno v záhlaví zákona č. 215/1919 Sb., nacionalizace půdy a pozemková reforma.

Pokud bylo vysloveno, že církve a náboženské společnosti majetek vlastnily, pak je nutno říci, jak velké bylo jejich pozemkové vlastnictví. Profesor Pavlíček v článku “Církevní restituce nebo další destrukce suverenity státu” uvádí: ”…podle “aproximativního odhadu” arcibiskupa Berana z února 1948,….pozemkové reformě podléhalo cca 200.000 ha.” Prof. Jiří Rajmund Tretera, OP ve svých pracech uvádí, že výměra pozemků přihlášených k revizi první pozemkové reformy činila 177.673 ha. Po její realizaci mělo církvím a společnostem zůstat cca 5.203 ha. 2

Odůvodnění vládního návrhu pracuje s výměrou drobně přesahující 200.000 ha. Ve smyslu blokačního paragrafu č. 29, Zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákon o půdě), spravuje Pozemkový fond ČR ke dni 1. května 2011 celkem 48.412 ha (z toho 12.784 ha u nichž se neví, o jaký druh pozemku se jedná) a podnik Lesy ČR cca 151.810 ha pozemků. Na ostatní církve připadá 5 ha.

Z důvodové zprávy (takulky č. 4 a č. 5) vyplývá, že návrh zákona bere za základ stav, který byl zaznamenán při soupisu pozemkového vlastnictví, tedy výměry pohybující se mezi cca 177.000 ha a 200.000 ha půdy. To však neodpovídá stavu pozemkového vlastnictví k roku 1930, kdy pozemkový majetek údajně čítal cca 67.000 ha, včetně pozemků dotčených záborem. Je evidentní, že bez hlubšího šetření nelze zjistit, jaká je skutečná výměra předmětného pozemkového majetku. Rozdíly ve výměrách a konstatování, že u pozemků o rozloze téměř 13.000. ha nelze určit o jaký druh pozemku se jedná, nevzbuzuje důvěru.

Zařadíme-li pozemky například jako ostatní plochu, pro niž je stanovena cena 30,- Kč/m², dospějeme k částce takřka 4 mld. Kč; pokud oceníme pozemky jako půdu zemědělskou za 44,- Kč/m², dostaneme částku přesahující 5,5 mld. Kč. Pokud není známa alespoň přibližná výměra pozemkového majetku a pozemky nejsou řádně zařazeny (pole, louka, les, vinice atd.), nelze ani provést náležité ocenění. Takováto nedůslednost (v horším případě záměr) může vést k jejich zařazení k těm nejdražším nebo naopak k těm, jejichž hodnota je nízká, tedy otevírá se prostor pro libovůli.

Zákon číslo 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, v § 1 konstatuje, že úprava pozemkového vlastnictví, provedená podle záborového zákona a předpisů prováděcích se podrobuje revizi. Konkrétně šlo o dokončení záboru velkých pozemkových celků. Pro tento účel byl nařízen soupis pozemkového majetku (§ 3). Oproti záborovému zákonu byla snížena výměra pro ponechání vlastníkovi pouze do 50 ha a nadále bylo počítáno s náhradami za zabrané a vyvlastněné pozemky. Současně probíhala přídělová řízení a po únoru 1948 se již místy započalo se scelováním pozemků a zakládáním JZD.

Český úřad zeměměřičský a katastrální, v článku „Stručná historie katastru nemovitostí“ popisuje situaci po skončení II. světové války takto, cit.:“ ...Byl prolomen intabulační princip, ... právo přecházelo na přídělce dnem převzetí držby. Vznikal zcela nový právní stav. ... Během několika let vznikl neutěšený stav, který nebyl dodnes napraven.“

Je otázkou, zda je účelné, hospodárné a smysluplné trápit se výrobou nejrůznějších výpočtů, pořizovat expertízy a rozbory, což stojí nemalé finanční prostředky, když po přečtení návrhu zákona a jeho důvodové části je jasné, že se jedná o materiál pochybných kvalit.
Pochybná ustanovení restitučního zákona

Provést rozbor celého vládního návrhu přesahuje možnosti i účel této práce. Jako příklad budou tedy zmíněna některá sporná ustanovení:

§ 7, odst. 1 vládního návrhu (dále jen návrh), cit.: “Povinná osoba ...vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5...“

V důvodové zprávě k § 7, se mimo jiné uvádí: “Hodnotu majetku vydávaného podle § 7 je velmi obtížné až nemožné vyčíslit, neboť tento majetek nebyl v evidencích samotných registrovaných církví a náboženských společností a dnes ho nelze identifikovat ...Při vyčíslení celkové hodnoty majetku... se s tímto majetkem počítá jako s kompenzací za určiré rovněž přesně nevyčíslitelné ztráty, které při vydávání majetku nastanou." Dále se v odůvodnění návrhz upozorňuje na to, že Pozemkový fond ČR blokuje například parcelu o výměře 2.000 m², ale vydáno bude jen 100 m². Nabízí se otázka, proč je blokována výměra několika tisíc m², když je známo, že církvím a společnostem má být vydáno pouhých 100 m². Kolik pozemků je blokováno zbytečně?

Ustanovení § 9 upravuje postup při vydávání zemědělské nemovitosti.

Důvodová zpráva upozorňuje na to, že pro vydávání zemědělských nemovitostí vymezených v § 2 písm. b) návrhu, byl zvolen jiný postup než u ostatních nemovitých věcí. Cituji: “... nelze vyloučit, že nároky budou uplatňovány nikoli na jednotlivé zemědělské nemovitosti označené parcelním číslem či popisným číslem v případě budov, ale na celý soubor nemovitostí tvořících majetkovou podstatu církevního velkostatku..."

Nabízí se otázka: Byl velkostatek zabrán v roce 1919 nebo až v roce 1947?

Postup při vydávání jiné věci než zemědělské nemovitosti ( § 10), odst. 1, upravuje vydání věci movité a ukládá oprávněné osobě povinnost označit věc a uvést právní důvod nároku na její vydání: “... k určení věci postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy. Dále oprávněná osoba připojí listinu nebo uvede důvody, z nichž vyplývá, že je splněna některá ze skutečností podle § 5; tato skutečnost se má za prokázanou, není-li prokázán opak."

V § 11 návrhu je zaveden nový právní termín „nepříslušná osoba".

Hlava III., § 15 a násl. návrhu, upravuje finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Následuje výčet církví a náboženských společností s konktétní částkou, kterou obdrží.

V důvodové zprávě se uvádí, cit.: “Jako další formu zmírnění majetkových křivd obdrží každá z taxativně vyjmenovaných registrovaných církví a náboženských společností paušální finanční náhradu... Celková výše finančních náhrady činí 59 mld. Kč. "

V návrhu zákona a rovněž v jeho důvodové zprávě je opakovaně zdůrazňováno rozhodné období 25. únor 1948 až 1. leden 1990.

Faktické zachování zmíněného časového úseku je otázkou pro stát velmi ošemetnou. Pokud se vláda rozhodla vracet církevní velkostatky a další majetkové celky, které byly předmětem jak první pozemkové reformy v roce 1919, tak revize první pozemkové reformy v roce 1947, lze důvodně pochybovat o tom, že je vracen majetek, o který církve a společnosti přišly až po 25. únoru 1948.

Nic na tom nezmění ani dopis České biskupské konference, Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí v České republice ze dne 31.8. 2012, adresovaný prezidentu republiky a premiérovi. Ostatně ujištění, že se nebude vracet majetek, který pozbyly církve a společnosti před dnem 25.února 1948, žádal prezident od premiéra a místopředsedů vlády, nikoli od církví.

Vládní návrh je popřením snah vlád první republiky i jejich následovníků z počátku republiky druhé. Jejich snahou bylo umožnit, aby pozemkový majetek byl rozdělen mezi převážně venkovské, selské obyvatelstvo, což nemělo nic společného s frázemi popřevratového režimu.

Odluka státu a církví

Vládním návrhem má být údajně řešena odluka státu, církví a náboženských společností. Toto téma by vydalo na samostatnou publikaci. Nepochybně je to myšlenka správná, avšak nelze ji realizovat způsobem, který je popsán ve vládním návrhu. K tomu, aby mohl být učiněn takto významný krok, musí být zváženy možnosti státu, potřeby církví, společností, zejména potřeby a početnost věřících a členů a teprve poté může být přikročeno k jejich osamostatnění. Dlužno v této souvislosti připomenout, že dnes je registrovaných církví a náboženských společností 33. Vládní návrh pracuje s údaji platnými k roku 2008. Takováto šetření provedena nebyla. Sám fakt, že se několik církví dohodlo, jak je konstatováno v odůvodnění vládního návrhu, na rozdělení téměř 60 mld. Kč, nejen že nic neřeší, ale vyvolává ve společnosti nespokojenost a nastoluje řadu otázek.

Nevyvratitelnou skutečností je nepřetržitý úbytek věřících a členů církví a společností. Podíváme-li se na poslední dvě sčítání lidu, v roce 2001 a 2011, zjistíme, že v roce 2001 se k Římskokatolické církvi hlásilo 2.740.780 osob, k Církvi československé husitské 99.103 osob a k Českobratrské církvi evangelické 117.212 osob. V roce 2011 se k Římskokatolické církvi hlásilo 1.083.899 osob, následuje Českobratrská církev evangelická s počtem věřících 51.936 a k třetí nejpočetnější církvi, Církvi československé husitské se přihlásilo 39.276 osob. Úbytek věřících byl během deseti let zjištěn u všech tří církví. U Římskokatolické více jak 1.500.000 osob, Církvi československé husitské ubylo 51.827 věřících a Československé církvi evangelické ubylo 65.276 osob. V roce 2011 se hlásilo k nějaké církvi nebo náboženské společnosti 13,9 % populace, což je 1.467.438 osob. Konkrétně k Římskokatolické církvi se hlásilo10, 26 %.

Hlava III. zabývající se finančním vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi obsahuje tři ustanovení §§ 15 až 17. Každá ze sedmnácti taxativně vyjmenovaných církví obdrží paušální finanční náhradu, a to za splnění podmínky uzavření smlouvy se státem. V důvodové zprávě k § 15 se uvádí: “Suma finančních náhrad ...představuje náhradu za jejich původní majetek, který....se stal předmětem majetkové křivdy...” V tabulce číslo 4 návrhu je vykázáno celkem 5 ha pozemků ”z toho ostatní církve a náboženské společnosti”. Které to konkrétně jsou se neuvádí.

Ve výčtu církví a společností je na prvém místě uvedena Apoštolská církev (4 565 členů - neověřeno), která byla státem uznána a registrována v roce 1989. To znamená, že v České republice (resp. Československu) žádný majetek v minulosti nevlastnila a žádnou křivdu patrně neutrpěla. Není jediná. Na místě je otázka, jak stát dospěl k částce 1.056.336. 374,- Kč, kterou má tato církev obdržet.

Další příklad - Federace židovských obcí v České republice. Zde je situace jiná. Do českého právního pořádku přešla recepční normou z Rakouska-Uherska. O značné majetky přišla řada fyzických a právnických osob tzv. arizací a v rámci restitučního poválečného procesu, zahájeného v roce 1946 (v postatě skončil únorem 1948, ač konec lhůty pro uplatněná nároku připadal až do léta roku 1949) byla restituována jen zanedbatelná část majetku. Jak z dalšího textu vyplyne, částka 272.064.153,- Kč není majetkové odškodnění. Pak nezbývá než považovat tyto peníze za prostředky účelově určené pro dobu po odluce od státu. O tom však zákon i důvodová zpráva mlčí. Částka zákonem stanovená pro Federaci židovských obcí v ČR je ve srovnání s předchozí církví téměř o 1 mld. nižší.

Pouhé konstatování (důvodová zpráva), že s navrženým řešením vyjádřilo souhlas všech dotčených 17 církví a společností a že tento souhlas bude stvrzen ve smlouvách, je o ničem nevypovídající souvětí. Vydání 59 miliard ze státního rozpočtu není bagatelní věcí.

Časopis Respekt v čísle 35 (27. 8. - 2. 9. 2012), na straně 40 a následujících, otiskl rozhovor s arcibiskupem Dominikem Dukou, místopředsedou Ekumenické rady církví Danielem Fajfrem a předsedou Federace židovských obcí v ČR Jiřím Daníčkem. Pánové odpovídali na kladené otázky hezky: Pan arcibiskup ujistil, že lidé nebudou vyháněni z lesů a faráři nebudou hajní. Pan Fajfr nevidí v restitucích problém, protože Ekumenická rada církví združuje 11 církví a u většiny se bude jednat o finanční kompenzace. Také pan Daníček ujistil, že ani pro Federaci židovských obcí to žádný problém nepředstavuje, protože jedinou změnou, ke které dochází, je to, že bude potřeba nějakým způsobem rozhodnout, jak naložit s finanční kompenzací.

Je skutečností, že stát se chystá vydat rozsáhlé pozemkové majetky a další nemovitosti, které byly, jak výše již popsáno,pod státním dozorem po dlouhá staletí. Nyní se dostanou do vlastnictví osob, které nemají a mít ani nemohou, zkušenost, jak například řídit velkostatek nebo jiný hospodářský celek. Pokud se některá církev nebo společnost vyjádřila k tomu, jak s penězi naloží, vždy se jednalo o obecná ujištění, že budou vloženy do školství, zdravotnictví, sociální oblasti, a podobně. Žádný konkrétní program či vize do budoucna zatím zveřejněna nebyla.

Obavy občanů, ale i osob z řad církví a společností jsou na místě, protože existuje zkušenost z let devadesátých. Tehdy také panovalo přesvědčení, že ti, kdo přišli k majetkům, továrnám, výrobnám či k zemědělskému majetku, se budou o získané hodnoty starat a vést je k rozkvětu. Jak to v mnoha případech dopadlo, je známo. Pokud stát nehodlá omezit dispoziční práva budoucích vlastníků tak, jak tomu bylo v prvorepublikovém právním pořádku, pak by měl zvažovat o jiném právním instrumentu, kterým by zamezil případným nehospodárnostem, škodám a sporným prodejům farních budov s pozemky, nemovitostí na lukrativních místech (konkrétně v Karlových Varech, v Praze budova Nové scény..), ale i věcí movitých (například prodej kompletní knihovny v Chebu, obrazů apod.).

V preambuli Ústavy České republiky (dále jen Ústava) se mimo jiné praví, že občané Čech, Moravy a Slezska jsou věrni tradicím i státnosti československé a že si jsou vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku. Článek 3 Ústavy konstatuje, že součástí ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod (dále jen Listina). Ta ve svém článku druhém, odstavci 1) konstatuje: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.”

Jestliže záměrem vládního návrhu je odluka státu od církví a společností, pak by měla být realizována v rámci stávajícího právního pořádku. V důsledku odluky státu, církví a společností (dále jen odluka) by měl nastat takový stav, kdy církve a společnosti by měly stejné postavení jako ostatní spolky, sdružení, společenství a podobně. Při tak závažném kroku jakým odluka je, musí být hleděno i ke krokům, učiněným za doby 1. republiky. První pozemková reforma (odhlédneme-li od snah Josefa II.) byla v podstatě počátečním krokem k odluce.

Připomenutí článku 2, odstavce 1) Listiny je závažným kriteriem pro postup jak státu, tak církví a společností. Zodpovědnost vůči celku spočívá v současnosti ve zvážení možností na straně státu, především možností ekonomických. Na straně církví a společností se jedná o poctivé vyhodnocení jejich povinností vůči druhým.

Počet obyvatel ČSR v roce 1918, resp. na konci roku 1920 totiž činil necelých 10 milionů osob. Z hlediska náboženského se 80 % občanů hlásilo k římskokatolické církvi, 5 - 7 % k Církvi československé, k Českobratrské církvi 4 – 5 % občanů. K žádné církvi se nehlásilo 8 % občanů. V roce 2011 byl počet obyvatel 10,5 milionu obyvatel. Osob hlásácích se k církvi nebo společnosti bylo 13,9 %, což představuje, jak výše již uvedeno necelých 1,5 milionu osob. Potřeby církví a společností byly v prvé polovině 20. století diametrálně odlišné od dnešních poměrů v České republice.

Vládní návrh v důvodové zprávě zvažuje několik variant, přičež za nejvhodnější byla vyhodnocena ta, která počítá s vydáním nemovitých věcí a postupnou výplatou 59 mld. Kč. V důvodové zprávě, odstavci nadepsaném Implementace, se mimo jiné, uvádí, že pro navrhované řešení je zásadních několik pravidel. Konkrétně:

a) naturální vydání majetku patřícího církvím a společnostem v rozhodném období, který se stal předmětem křivdy;

b) zapojení Pozemkových úřadů do procesu vydávání zemědělských nemovitostí;

c) uzavírání smluv o vypořádání mezi státem církvemi a společnostmi.

Které řešení zvolit, který postup bude správný a slušný?

Ve světle zmíněných částí Ústavy ČR se jeví jako odpovídající daným možnostem státu a poctivé vůči občanů Čech, Moravy a Slezska provedení “pouze” odluky státu, církví a náboženských společností, bez tzv. restitucí majetku církví a společností. Odluka by musela být provedena tak, aby všech 33 registrovaných církví (poslední registrace nabyla plné moci dne dne 22. 5. 2012), náboženských společností a svazů církví a náboženských společností bylo dostatečně zabezpečeno pro výkon svého poslání. Nic nebrání tomu, aby se tak stalo dílem v podobě naturální a dílem finanční. Nic nebrání tomu, aby některá církev nebo společnost získala pouze nemovitý majetek nebo pouze finanční prostředky. Jsou i církve či společnosti, které od státu nic nežádaly.

Nic nestojí v cestě, aby s některou z církví či společností byla smlouva o odluce a vypořádání se státem uzavřena dříve, s některou budou jednání delší, tedy i předmětná smlouva bude uzavřena později. Takovýto postup se jeví vhodným nejen z důvodů shora již naznačených, ekonomických a mravních, nýbrž i proto, že by se státní instituce, různé agentury apod. mohly zabývat prací užitečnou pro celou společnost, nejen ve prospěch 16,9 % obyvatelstva ČR. V neposlední řadě by Katastrální úřady nebyly zavaleny náhlým nárůstem agendy. Výsledkem by byly vyjasněné majetkové poměry státu, církví a společností. Tato vize je pochopitelně zjednodušená a je pouze jednou z možných cest. Musela by být stanovena doba přechodu k úplné samostatnosti církví a společností, nepochybně kratší, než je uvedena v návrhu. Pochopitelně by musela následovat změna řady právních norem z oblasti práva daňového, poplatkového, apod.

Některé církve a společnosti se poté, co byl pozastaven schvalovací proces vládního návrhu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) v Parlamentu, vyjádřily, že jsou ochotny dále jednat. Otevírá se tak možnost pro další úvahy, včetně té o eventuálním zahájení procesu odluky církví a společností od státu, a to bez toho, že by byl vracen nemovitý majetek, zhusta zabraný před 25. únorem 1948.

Jít cestou přímé odluky státu, církví a společností by vyžadovalo odvahu politickou. Pro většinovou společnost by však bylo navržené řešení mnohem srozumitelnější, tedy i akceptovatelnější. Pro církve a společnosti, by nastalá situace znamenala sice méně nemovitého majetku a finančních prostředků, avšak byly by vnímány většinovou společností lépe než dosud.

Během uplynulých dvaceti let (konkrétně Římskokatolickou církví), došlo k vypracování seznamů nemovitého majetku, včetně zařazení (les, pole, vinice, ostatní plocha,...). Podkladem byly zápisy v pozemkových knihách, archivní materiály, stávající evidence nemovitostí, apod.. Každá z pěti diecézí v Čechách a tří diecézí na Moravě musí takovýto materiál mít k dispozici, neboť se jednalo o podklady pro jednání státu a Římskokatolické církce. Protože se jedná v prvé řadě o jmenovanou církev, (dle vládního návrhu jí má připadnout 80% kompenzací) bylo by využití těchto podkladů přínosné zejména z pohledu časového, včetně snížení náročnosti na zajišťování podkladů a zadministrování předmětné agendy.

Stát ročně financuje:

Platy duchovních

V roce 2011 byla uzavřena mezi státem, církvemi a společnostmi „Deklarace shody o výkonu hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností státem v letech 2011 – 2014“. Prostředky na platy duchovních (celkem 17 církví a společností) činí včetně pojistného ročně 1.348 mld Kč.

Provozní náklady církví a společností

Ty jsou pro každý rok dojednávány se státem. Jsou tedy k dispozici údaje za předchozí léta; to znamená možnost stanovení průměrných ročních nákladů na provoz jednotlivých církví a společností.

Opravy církevního majetku

Další položka, se kterou je nutno se vypořádat. Rovněž v tomto případě lze vyčíslit, jaké finanční prostředky byly v uplynulých letech státem vynaloženy.

Odluka státu, církví a společností by mohla, při respektování možností státu a stavu společnosti, nastolit nezpochybnitelné právní poměry. Závěrem dlužno dodat, že v době během II. světové války a létech následujících to nebyly pouze církve a náboženské společnosti, komu byla způsobena majetková křivda. Jsou však i jiné křivdy, které odčinit nelze.


1 Rakousko-Uhersko, 2. pol. 19. stol.: Cena krávy 60 - 100 zl.r.m., 1 ha zemědělské půdy se prodával za 600 - 1800 zl.r.m.

2 Církevní právo, JK Praha 1993; Kodex kanonického práva, Zvon 1994; Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakl. 2002

Převzato z Outsidermedia