Jsem přesvědčen, že s tímhle musí souhlasit každý, kdo se měl možnost alespoň otřít o skutečnou ekonomii. Tím myslím reálné školy a podnikání, ne nějaké liberální a politické instituty bez sebemenší hodnoty na pracovním trhu. Těmhle lidem to navíc je jasné už delší dobu. Princip hrozného Řecka mohl být ještě použit krátkodobě v rámci jedné volební kampaně. Spotřebitelé jako celek mají relativně slabou paměť a jsou ochotni pod nátlakem nových krásných lákadel změnit svá "pevná přesvědčení", k nimž dospěli před několika měsíci. Ale musí tu možnost dostat. Pravidelným strašením mu ji bereme.
Pokud občanům budeme neustále říkat, že je naprosto děsně a bude ještě hůř, tak jejich jedinou racionální spotřebitelskou reakcí jsou úspory, tedy hledání každé korunky, kterou je možno stáhnout z každodenního rozpočtu na případné výdaje budoucí. Tyhle úspory však ve skutečnosti nemají žádný význam. Ušetřené penízky dostanou nejčastěji banky, které získané zlaťáky jen velmi neochotně protočí v ekonomice a spíše jen vkladatele sedřou ve formě různých poplatků. Zůstává jen stará dobrá fusekle, jenže její nevýhodou je neustálá inflace, kterou v rozumných číslech pro plebs drží jen nezdražování lokomotiv a turbín pro jaderné elektrárny.
V dnešní době bychom neměli šetřit více než dříve.
Straší nás důchody. Omezte své výdaje, dejte je společnostem, které zhodnocují vklady pod inflační úrovní. Díky tomu vám jejich věštecká koule zaručí jistotu desetinásobku. Za dvacet, třicet let, do té doby vydávejte méně. Ale souběžně se vám nalhává, že si udržíte životní úroveň. Samozřejmě na to, abyste se dostali na tu budoucí úroveň, pokud věříte pohádkám věštkyně pojistitelky, musíte si dnešní úroveň snížit. Ty peníze na udržení svých výdajů a dostatečně vysoké spoření k tomu, vám nikdo nedá. Ale vynechme nelogičnost udržení úrovně při povinnosti snížení. V naší zemi je jakákoliv perspektiva dvaceti až třiceti let stabilních podmínek nesmysl. Stačí už jen zohlednit tu skutečnost, že zde neexistuje řádný a neměnný daňový systém, který je zmíněn v článku v úvodu. Přidejme k tomu realitu neustálého reformování důchodů a pojištění v zahraničí, které už dříve podlehlo liberálnímu lákání Sirén o soukromých holubech, kteří létají sami do huby, a to jen proto, že jsou soukromí. Výsledkem je totální nejistota, při níž odkládání peněz do soukromých fondů a uskromňování se v dnešních dnech má zhruba stejnou logiku a šanci na výnos jako návštěva libovolné herny, které jsou v našem okolí. Konec konců potvrzuje to i Jiří Rusnok, pracující pro ING, který prohlásil, že jejich firma do druhého pilíře vstupovat nebude, protože je poctivá a nebude spořícím lidem lhát ohledně nějakých skvělých jistot v budoucnosti. Ty totiž neexistují.
Ale no dobře, tak máte ještě stále na výběr a do důchodového tunelu i přes strašení není nutno vstoupit a omezit tak svoje výdaje. Vždy po čase probíhá médii kampaň ohledně našich finančních rezerv. Jsou prý malé, takový občan Lucemburska je prý má několikanásobně vyšší. A libovolný jiný Američan také. Když však člověk namítne, že zde nemáme platy, které by umožnily takové vytváření rezerv, tak se stane automaticky komunistou. Ve chvíli, kdy naši sousedé vytváří rezervy po návštěvě Baleár, my bychom měli sedět a syslit korunky bez dovolené, případně pod stanem přemýšlet, jestli se nevrátit k sekané a doma nasmaženým řízkům.
Jediné, co je částečně racionální, vychází z čistě asociální politiky elit, které pár korun rozhodně neřeší. Jde samozřejmě o zdravotnictví. Tady se už v poslední době dostáváme do situace, kdy by každý měl pomalu přemýšlet o jistém odčerpání z dnešní spotřeby na věc budoucích výdajů na příplatky, doplatky a jiné poplatky za to, co nám údajně garantuje ústava. To je takový ten papír, podle kterého se i někteří lidé mohou zavírat do vězení, podle doslovného výkladu a v jiném případě, pokud jde ne o slovo, ale o groše, to už není důležité. Tam je nutno hledat jiný výklad, pochopení času a místa, obecný princip legislativy a ještě další extrémně důležité detaily. Chcete být zdraví? Vaše pravidelné odvody, které ještě za vlády předchůdců garantovaly zdravotní péčí, nemají jakoukoliv hodnotu. Případně budete odkázáni na výkřik o hloupých třicetikorunových sockách. Jenže původní stokoruna, která vznikla zavedením prvního poplatku (návštěva, recept, doplatek), začíná být dnes už několikanásobek. Zvláště díky poslední položce. Navíc je tu malý háček. Vytváří se oblast péče, kde za použití zdraví neškodného materiálu musíte platit. Kde i za normální operaci normálním lékařem musíte platit. Jsou to malé krůčky, dnes každý Mádl vykřikne a jde jen o dnes zavedený kloub, ty hloupý socialisto, nic víc, slepák máš grátis, neřeš plombu, blbečku. Jenže pokud někdo není Mádl, vidí do budoucna a tím pádem i velmi dobře chápe, co znamená otevírání Pandořiny skříňky.
Poslední šetřící paradox bych ukázal na krásných státních dluhopisech, které si nyní může pořídit i Jirka z Horné Dolné. Nabízí je lidé, kteří celou dobu hlásají, jak náš rozpočet a tím pádem i budoucí prosperita státu je čistě založena pouze na jednom hlasování nebo na vládě Franty, ale už ne Pepy. Jinak samozřejmě přijde Řecko, peklo, dluhy a možná nějaký Paroubek na prezidentském stolci. Ale, pokud uvěříte našim krátkodobým nepříliš logickým slibům, je to super investice, na x let dopředu. Odčerpejte ze svých rozpočtů, nabízíme to i nejmenším vkladatelům, protože váš přesun úspor do jakýchsi papírů, které budou splácet další vlády, je strašně bezpečný a všichni na tom vyděláme. Bezcharakternost a nelogičnost argumentace mocipánů asi není nutno komukoliv inteligentnímu vysvětlovat. Problém je v tom, že na logický paradox investice do budoucnosti, opírající se údajně pouze na jednom či dvou hlasech, nikdo neupozorňuje.
A jaký je závěr? Chovejme se normálně. To naší ekonomice prospěje nejvíce. Potřebujeme koupit byt? Kupme ten, co se nám nejvíc líbí. Ovšem, zítra může být krize a bude levnější. Ale možná se to nestane a bude dražší. V mezičase ale celá naše hypotetická úspora skončí někde v pekle každodenního nájmu za cizí a příležitost zmizí. Chceme koupit nové auto? Pokud o tom přemýšlíme, tak to je známka, že to potřebujeme z nějakého důvodu udělat. Jak nám pomůže čekání? Nábytek, opravy, ale i třebas cesty, po kterých toužíme již delší dobu, to je stále stejná skupina. Jejich zbytečnost by pouze definovalo to, že to není náš nápad a pouze tlak okolí. Ale stejné je to i u jídla, či předmětů denní potřeby. Není důvod kupovat šmejdy či odpadky, stačí si jen hlídat kvalitu a složení. A jde to i u výrobků z té nejnižší cenové poličky. Těch ušetřených pár korun na případných úsporách z odpadu nedá nic ani nám, ani ekonomice celé země, přitom na jejím vývoji jsme závislí všichni. Zarputilé brzdění výdajů by omluvila pouze jedna věc. Že případné úspory je možno dát někam, kde budou opravdu reálně zhodnoceny, a to ku prospěchu celého hospodářství. Nalezení takového místa je ale v dnešní době asi opravdu mírně nad lidské schopnosti. Proto je pro většinu lidí mnohem rozumnější prostě utrácet. Nebo možná, aby to nevyznělo tak drsně, chovat se, jako by se nechumelilo.
Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Z domova" najdete zde.