Situace kolem protektorátní historie a restitučních nároků rodiny Salmů se pomalu tříbí. Další kolo proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci s verdiktem, že historička Eva Nečasová se nemusí omlouvat. Jiří Jaroš vydal tiskem studii Salm − omyly a nepravdy.
Vrchní soud v Olomouci ve středu 7. listopadu v odvolacím řízení zprostil Evu Nečasovou, autorku knihy Cui Bono restituce II, povinnosti omluvit se za některé výroky týkající se pana Huga Salma. "Celá žaloba byla zamítnuta. Z historických materiálů i jiných okolností vyplývá, že úvahy Nečasové byly správné, nebyly nepřiměřené a nic nezkreslovaly a nemohly zasáhnout do osobnosti Huga Mikuláše Salma," řekl ČTK mluvčí olomouckého vrchního soudu Petr Angyalossy (www.ceskenoviny.cz, 7. listopadu 2012).
Je zajímavé, že tato zpráva nevyvolala příliš velkou mediální vlnu − na rozdíl od té, která zhruba před rokem razantně hlásala, že se historička musí Salmům omluvit za nepatřičné výroky. K tomu se tehdy už méně razantně připisovalo, že jde o omluvu týkající se tří tvrzení z celkového počtu žalovaných patnácti… Tak se tvoří mediální paobraz.
Kontraproduktivní útoky
Ukazuje se, že snaha Salmových dcer bránit "pošpinění" jména jejich otce je nakonec pro ně kontraproduktivní. Každý soudní proces, který vedou, vyjevuje další skutečnosti, jež jim v posledku škodí. Například u soudu s Nečasovou se poprvé průkazně konstatovalo Salmovo konkrétní členství v několika fašistických organizacích. Jedním z rozhodujících materiálů byl donedávna zatajovaný tzv. protokol pěti komisařů, který shrnoval výsledky poválečného vyšetřování chování Huga Salma za války. Mimo jiné je uváděn v jedné z protokolních knih města Rájce, která se "ztratila" (byla ukradena) a pak se zase zázračně našla. V této souvislosti by se nemělo zapomenout na fatální selhání České televize, která 13. července 2012 odvysílala povrchní a manipulativní reportáž redaktorky Hedviky Dědkové s názvem Archiválie vyvrátily kolaboraci hraběte Salma s nacisty.
Obranné úsilí badatelů, kteří jsou napadáni ze strany rodiny Salmů, vede postupně k vytvoření solidně podložené argumentační základny proti restitučním nárokům. Není to lehká práce, protože liknavostí úřadů, záměrným zatajováním či přímo krádežemi celá řada dokumentů zmizela − buď navždy, nebo aspoň dočasně. Potomek obětí nacismu z rájeckého panství a muzejník Jiří Jaroš by mohl o pátrání po dokumentech a dobových svědectvích napsat román, v němž by nechyběly ani anonymní výhružky a nátlak. Něco jsme už nastínili v dříve publikovaných rozhovorech. Část zásadních výsledků Jarošova bádání v salmovské problematice lze nalézt v nedávno vydaném sborníku Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21. století. Jeho přílohou je totiž Jarošova obsáhlá studie Salm − omyly a nepravdy, která vznikla jako reakce na text Dity Jelínkové Příběh rodiny Huga Salm-Reifferscheidta (Securitas Imperii18, 01/2011, s. 42-70).
Co z této kauzy vyplývá pro naši dobu?
Principiální problém tu vyplývá ze stanoviska, které zaujmeme, přičemž záměrně odhlížím od ryze zištných úmyslů. Buď se na osobu pana Salma díváme z bezprostředního lidského hlediska, jako to činí jeho nejbližší, přátelé či zaměstnanci, a zde nám vychází portrét nemocného člověka v těžkých dobách, který se snaží chránit majetek a rodinu a nějak proplout. Nebyl to zcela jistě žádný aktivní nacista či bezohledný německý šovinista, lidský portrét tu může být i přívětivý. Na druhou stranu nebyl ani žádným prokazatelným odbojářem a nepostavil se ani nacifikaci svého okolí. Zaměstnával dokonce některé obávané nacisty.
Jenže bezprostřední lidský rozměr není jediný, jímž posuzujeme realitu. Každý z nás činí celou řadu gest a úkonů, které mají dalekosáhlejší politický a právní význam. U osoby stojící hierarchicky tak vysoko jako kníže Salm mají takové činy význam ještě zásadnější, navenek symbolický (i když jejich vnitřní motivace může být sebezáchovná) − přihlášení se k nacistické Říši, členství ve fašistických spolcích, peněžní podpora nacistických vojenských akcí v Sovětském svazu, uspořádání svatby dcery s nacistickým důstojníkem. V dané situaci, kdy nacistická Říše zničila Československo, demokratickou republiku, a pracovala na likvidaci podrobených národů, je to zkrátka přihlášení se k nepříteli. Z toho pak plynou určité důsledky.
Nechci dále toto téma rozebírat, badatelé a soudy budou jistě dále zpřesňovat situaci. Důležité je, co z toho plyne pro nás. Měli bychom si vždy uvědomovat, že každý akt a volba mají politický dosah. Něco jimi stvrzujeme, k něčemu se přihlašujeme, i když v dané chvíli tak daleko nevidíme (protěžujeme svůj úzce osobní zájem nebo ustupujeme vlastní slabosti). Přiznání se k vlastní slabosti či omezenosti může být krokem k poznání a k poučení pro příště. Ve vztahu k minulému režimu je to pro mnohé otázka stále palčivá.
Jak se v této souvislosti třeba dívat na prezidentskou kandidaturu člověka, který byl dlouholetým členem normalizační KSČ (i když asi "jen" z profesně-kariérních, a nikoli z upřímně ideologických důvodů) a který dnes vydává populistická prohlášení, že vládu s komunisty by nepodepsal? Co nám tím říká o sobě a o svém postoji k demokracii, kde dnešní komunisté jsou − a taková je realita − parlamentní stranou, jež nemá v programu destrukci demokratického státu? Co by případně také jako hlava státu symbolizoval? Omezenost tehdy i omezenost dnes? Nebo ohebnost podle potřeby?
Jan Fischer si může vybrat, co řekne a jak se zachová, a stejně tak i my. A to zatím v nekonečně méně dramatické situaci než Hugo Salm.
Převzato z Kulturních novin.
Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Z domova" najdete zde.