Obsah
- Úvodem
- Historie Tchaj-wanu
- Káhirská deklarace a následná dohoda Spojenců na Postupimské deklaraci
- Čína ve válce s Japonskem– podpora USA a SSSR
- Občanská válka mezi čínskými nacionalisty Čakajškova Kuomitangu a Mao Ce-tungových komunistů
- Tchaj-wan pod vedením nacionalistů Čankajškova Kuomitangu
- Čína v OSN 1945 – 1979
- Smlouvy USA s Čínou Čankajškova Kuomitangu týkající se Tchaj-wanu
- Smlouvy USA s Čínou Mao Ce- tungových komunistů týkající se Tchaj-wanu
- Budoucnost Tchaj-wanu
- Jak dlouho bude trvat dočasný pobyt spřátelené armády Spojených států amerických v Japonsku?
1) Úvodem
Vzhledem k tomu, že konflikt „USA – Ukrajina – Rusko“ se chýlí ke svému rozuzlení, přesuňme se k dalšímu ohnisku napětí s potenciálem ozbrojeného střetu mezi USA a jejich vnějším nepřítelem. Ten je podle empirie nezbytným předpokladem k samotné existenci USA. Ztratí-li Impérium svého vnějšího nepřítele, zhroutí se do sebe v nějaké formě občanské války či v lepším případě k více méně pokojnému rozložení stávající Unie na konfederaci, případně jiném, volnějším uspořádání ve Společenství nezávislých států.
Spojené státy v poslední době utrpěly porážky v Sýrii (od Ruska), v Afghánistánu (od chovatelů koz v Toyotách Hilux), na Ukrajině (od Ruska), v Rudém moři (od „žebráků“ z Jemenu) a potřebují nutně další výprask, nejlépe od Číny či osy Odporu (Irán, Libanon, Palestina, Jemen).
Jak je vidět, Spojené státy jsou v prohrávání válek velmi dobří, což bude zřejmě způsobeno geniálním objevem hodným světového hegemona, a totiž, že na prohraných válkách lze velmi dobře vydělat. Důležité je, aby všichni byli spokojeni. Vojákům povýšení, zbrojařům zakázky, bankéřům pohádkové zisky z tištění dolarů (ty dnes už ani není nutné tisknout, stačí jen „čísel hra kouzelná“). Samozřejmě existuje i druhá strana této rovnice. Ta ale nikoho nezajímá. Určitě ne ty, kteří se nacházejí na té pohodlnější a veselejší straně. Uroní sice slzu nad polem posetým kříži a kameny, položí věnec k památníku mrtvých z druhé strany rovnice, ale jinak si utrpením druhých večeři zkazit nenechají. Jsme všichni na tomto světě krátce, vzhledem k trvání vesmíru jen mžik, tak proč si kazit takový krátký výlet? Moudří tohoto světa to pochopili, a proto se jim daří dobře. Nikomu nebrání, aby také napjal své plachty správným směrem, včas otočil při změně směru větru svým kormidlem a s použitím pružného morálního kompasu došel na tomto světě nejdál. Je to tak jednoduché, že je s podivem, že to někteří lidé stále nechápou.
Základním pravidlem je, že si každý musí vybrat: Buď na první místo postaví sebe a svůj zájem, anebo zájem druhých lidí. Ve skutečnosti se sice zaměření lidí nachází někde mezi těmito dvěma póly, ale je nabíledni, kteří to v této soutěži dotáhnou na světě nejdál. Jinak řečeno, ostré lokty pyšných sobců zdařile odstrkují pokorné altruisty. Navíc sobci dokáží oklamat ostatní, aby veslovali (pracovali, stříleli, vraždili) za jejich zájmy. Odměnou jsou jim drobky ze stolu nejúspěšnějších. Odznáčky, pochvaly a jiné odměny čekají na užitečné idioty ve službě mocným. Přejděme k jednomu z možných zlatých dolů pro zbrojní a další spřátelené korporace umožňujících pěkný růst HDP, akciového trhu a radostného života těch nejúspěšnějších. Pohlédněme k historii Tchaj-wanu, americkému želízku v ohni lokálního asijského požáru - ovšem se slušným potenciálem přerůst v oheň celosvětový.
2) Historie Tchaj-wanu
ostrov Tchaj-wan objevili v roce 1542 portugalští námořníci a pojmenovali jej „Krásný ostrov“ (Formoso = krásný). Od roku 1624 i přes odpor a povstání domorodců se Formosa nacházela pod koloniální vládou Nizozemí respektive korporace Holandské východoindické společnosti. V roce 1662 byla nadvláda Holanďanů zlomena spojenectvím domorodých kmenům s armádou loajální čínské dynastii Ming. Přeskočíme-li staletí, o vliv v Asii (Koreji i Tchaj-wanu) proběhla První čínsko-japonská válka (1894 – 1895). Důsledkem porážky čínské dynastie Čching byla anexe Tchaj-wanu Japonci. V samotné Číně porážka (a ztráta Koreje) vyústila v sérii konfliktů zakončených v roce 1911 pádem dynastie Čching.
Samotný Tchaj-wan tak od roku 1895 do roku 1945 procházel „japonizací“. Vznikající japonské impérium hodlalo z Tchaj-wanu učinit vzorovou kolonii Japonska. To se samozřejmě v některých oblastech dařilo a v jiných ne. Ohledně správy a materiálního zabezpečení se jistě dařilo Japoncům lépe než v přeformátování ducha domorodců a Číňanů. Výuka „nového“ jazyka a písma neslavila příliš úspěchů. Padesát let na naprosté „pojaponštění“ nestačilo. Světu však osud Tchaj-wanu nezůstal lhostejný. Zejména vzhledem k probíhající 2. čínsko- japonské válce. Spojenci proti Německu byli zároveň spojenci proti Japonsku a tak si ujednali v Káhiře své společné cíle.
3) Káhirská deklarace a následná dohoda Spojenců na Postupimské deklaraci
Káhirská deklarace byla představena světu prostřednictvím rádiových vln 1. prosince 1943 v 19:30 hod.
Prezident Roosevelt za Spojené státy, Generalissimus Čankajšek za Čínskou republiku a ministerský předseda Churchill za Velkou Británii vydali následující prohlášení:
Na Káhirskou konferenci 26. července 1945 navázala Postupimská deklarace. USA zastupoval prezident Truman, ostatní dva aktéři zůstali stejní jako v případě Káhirské deklarace:
To nás přivádí k otázkám okolností ohledně 2. čínsko-japonské války.
4) Čína ve válce s Japonskem – podpora USA a SSSR
Po svržení dynastie Čching a založení Čínské republiky se prostor Číny stal dějištěm série válek s lokálními vládci. Nejsilnější revoluční skupinou byla skupina kolem strany Kuomintang a sílících komunistů. Sunjatsen, jedna z největších postav moderní Číny, zakladatel Kuomintangu a první prezident Čínské republiky, je dodnes na Tchaj-wanu uctíván jako sjednotitel a Otec národa. Stál také v roce 1923 za „První sjednocenou frontou“ sdružující nacionalisty Kuomintangu a komunisty Čínské komunistické strany. Podporu této fronty získal Sunjatsen i od Sovětského svazu, a to jak vojenskou, tak finanční. Tato křehká koalice však vydržela jen do masakru komunistů organizovaného jednou z konzervativních frakcí generála Čankajška, k němuž došlo 12. dubna 1927 v Šanghaji. Historiografie Kuomintangu tuto událost označuje jako „očistu 12. dubna“, zatímco komunistická historiografie jako „masakr 12.dubna“. Komunisté obvinili Čankajška ze zrady odkazu Sunjatsena a uchýlili se na venkov až do zahájení „Druhé sjednocené fronty“ v roce 1937, tváří v tvář invazi Japonska do Mandžuska a dalších míst Číny. Tato protijaponská fronta byla vojensky a finančně podporována jak Sovětským svazem, tak Spojenými státy.
5) Občanská válka mezi čínskými nacionalisty Čankajškova Kuomintangu a Mao Ce-tungových komunistů
Navzdory Druhé sjednocené frontě spolu smluvní strany vedly spory, a to i vojenské. Navzájem se obviňovaly ze špatného vedení války s Japonci. Nicméně po porážce Japonska se vztahy mezi Kuomintangem a komunisty uvolnily. Výsledkem vzájemných jednání byly i dohody o dalším postupu a spolupráci při uspořádání země. Navzdory tomu Kuomintang jednostranně obsadil parlament v rozporu s dohodou „Double ten“. Následovala občanská válka mezi armádou nacionalistického Kuomintangu a vojsky pod velením Komunistické strany Číny. Podle odhadu si tato občanská válka vyžádala kolem deseti milionu obětí. Vítězem v prostoru pevninské Číny byly oddíly Mao Ce-tungových komunistů podporovaných Sovětským svazem. Čankajškův Kuomintang podporovaný Spojenými státy se uchýlil pod ochranu USA na Tchaj-wan.
6) Tchaj-wan pod vedením nacionalistů Čankajškova Kuomintangu
Tchaj-wan byl po roce 1945 více než 40 let pod diktátorskou vládou Kuomintangu . Více ZDE.
Čankajšek jmenoval guvernérem Tchaj-wanu svého přítele Čchen-I (Chen Yi)
(ovšem v roce 1950 jej nechal popravit), více ZDE , přestože se na Tchaj-wanu předpokládalo, že bude zvolen tchajwanský guvernér, který bude respektovat právo Tchaj-wanu na sebeurčení. K nespokojenosti obyvatelstva vedlo také rozkrádání, především majetku, který byl ve velkém odvážen z Tchaj-wanu do pevninské Číny, která byla vysílena a vyčerpána válkou s Japonskem i vnitrostátními válkami. Za toto rozkrádání dle nařízení, které vydal Čchen-I, nebyl nikdo potrestán.
Krutá doba však vedla Tchajwance k zoufalým činům. Chudá žena, která se snažila v parku v Tchaj-peji prodat několik balíčků cigaret, byla obviněna z prodeje nezdaněného zboží a nakonec jedním agentem úřadu tabákového monopolu zabita úderem zbraně do hlavy. Tento „incident z 28. února“ vedl k sérii demonstrací. Čankajšek poslal k potlačení rodícího se povstání vojsko z pevninské Číny a následovalo vyhlášení stanného práva, které trvalo až do roku 1991. Během této doby byly samozřejmě zakázány politické strany vyjma Kuomintangu a prováděny zrychlené vojenské soudy. K vysokým trestům byly odsouzeny statisíce osob, popraveny tisíce až desetitisíce Tchajwanců. Toto období vešlo do dějin Tchaj-wanu pod označením „Bílý teror“.
Z odtajněné zprávy CIA o situaci na Tchaj-wanu ze dne 14.března 1949:
1. Komunistická kontrola Tchaj-wanu a následný přístup Sovětského svazu na ostrov
v době války by měly pro USA vážné nepříznivé strategické důsledky.
2. Z právního hlediska není Tchaj-wan součástí Číny. Podle mírové smlouvy s Japonskem zůstává ostrov okupovaným územím, na kterém mají USA vlastnické zájmy.
CIA nezapomněla na Káhirskou deklaraci potvrzenou v Postupimi. Jen se držela právního výkladu rozšířeného ve Velké Británii a Spojených státech, a totiž, že tyto deklarace vyjadřovaly jen úmysl a nejsou tedy právně platné. ZDE- V roce 1949 na Tchaj-wanu operovaly desetitisíce vojáků USA a nemínily se ze strategického místa zájmů USA stáhnout. Pamatujme si, že deklarace, dohoda či závazek nemá pro Američany a Brity žádnou váhou. Jak praví jedno mafiánské úsloví : Slibem neurazíš.
3. Domorodé obyvatelstvo Tchaj-wanu by uvítalo osvobození od čínské nadvlády, ale v současné době není dostatečně silné, aby mohlo uspořádat úspěšné povstání. Tchajwanci se však více a více bouří a zřejmě stále více podléhat komunistickému vlivu.
Za předpokladu nečinnosti USA přejde Tchaj-wan nakonec pod kontrolu čínských
komunistů. Čínští komunisté si své perspektivní vítězství v Číně definitivně nezajistí, dokud neovládnou Tchaj-wan, neboť současná národní vláda nyní rozvíjí Tchaj-wan jako hlavní základnu pro pokračování boje proti komunismu. V této diskusi se předpokládá, že orientace čínských komunistů zůstane prosovětská a že jimi ustavená vláda bude válečným spojencem SSSR.
Strategické důsledky ovládnutí Tchaj-wanu čínskými komunisty s vyhlídkou na
následný přístup Sovětského svazu na ostrov by byly pro bezpečnost USA velmi
nepříznivé. Komunistická rétorika v Číně pravděpodobně v blízké budoucnosti odepře USA
přístup do všech strategicky cenných oblastí čínské pevniny. Tato okolnost zvýší
potenciální hodnotu Tchaj-wanu pro USA v případě války jako oblasti pro soustředění
vojsk, jako základny pro strategické letecké operace, jako námořní základny pro kontrolu
námořních tras mezi Japonskem a jihem a jako důležitého článku v obranném řetězci
vzájemně se podporujících ostrovů USA.
Na druhou stranu se nelze spoléhat na to, že nacionalistická vláda Kuomitangu na Tchaj-wanu zabrání komunistům získat kontrolu nad ostrovem. Nacionalistická armáda, námořnictvo a letectvo jsou nejen neschopné, ale jejich loajalita a vůle bojovat jsou pochybné. Navíc by takový uprchlický režim byl nestabilní kvůli nepřátelství místního obyvatelstva, které by za těchto okolností bylo stále více náchylné ke komunistickému vlivu. Pokud nebude Čínská nacionalistická administrativa na Tchaj-wanu podporována armádou USA, bude nakonec svržena domorodým hnutím vedeným komunisty, ať už vojenskými nebo politickými prostředky v rámci mírových jednání komunistů s nacionalistickým Kuomitangem na celostátní nebo místní úrovni.
Za předpokladu nečinnosti USA přejde Tchaj-wan nakonec pravděpodobně pod kontrolu čínských komunistů.
Pokud však budou USA podporovat na Tchaj-wanu Kuomitang oproti možnému sjednocení Číny a Tchaj-wanu, budou takové zasahování nést nelibě jak Tchaj-wanci, tak především pevninská Čína, s níž tak budou znemožněny normální diplomatické vztahy mezi Čínou a USA.
Ano, tak to bylo. CIA se ve své predikci z roku 1949 nemýlila. USA neměly diplomatické styky s pevninskou Čínou do roku 1979. Viz níže.
7) Čína v OSN 1945 – 1979
Čína je jako vítězná mocnost 2. světové války zakládajícím členem OSN a jedním z 5 stálých členů Rady bezpečnosti. Od roku 1945 byla zastoupena Čankajškovými nacionalisty Kuomintangu. Po prohrané občanské válce na pevnině a stažení Čankajška na Tchaj-wan pod ochranu USA bylo mnoho pokusů přivést do OSN buď pevninskou Čínu Mao Ce-tungových komunistů jako náhradu za Kuomintang nebo respektovat dvě Číny apod. Žádný z těchto pokusů nebyl úspěšný až do roku 1971, kdy Valné shromáždění přijalo rezoluci 2758:
Valné shromáždění,
Připomínajíc zásady Charty Organizace spojených národů, vzhledem k tomu, že obnovení zákonných práv Čínské lidové republiky je nezbytné jak pro ochranu Charty Organizace spojených národů, tak pro věc, které musí Organizace spojených národů podle Charty sloužit, Uznávajíce, že zástupci vlády Čínské lidové republiky jsou jedinými zákonnými zástupci Číny v Organizaci spojených národů a že Čínská lidová republika je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti, Rozhoduje se obnovit všechna svá práva Čínské lidové republiky a uznat představitele její vlády jako jediné legitimní reprezentanty a vyhostit (Čankajškovu, tchajwanskou) Čínu z Organizace spojených národů a neprodleně odvolat představitele Čankajška z místa, které protiprávně zaujímají v Organizaci spojených národů a ve všech organizacích s ní spojených.
1976. plenární zasedání OSN, 25. října 1971.
8) Smlouvy USA s Čínou Čankajškova Kuomintangu týkající se Tchaj-wanu
Dne 3. března 1955 byla podepsána „Smlouva o vzájemné obraně mezi Spojenými státy a Čínskou republikou“. Smlouva se skládala z deseti hlavních článků. Obsah smlouvy zahrnoval ustanovení, že pokud bude jedna země napadena, druhá země jí pomůže a poskytne vojenskou podporu. Smlouva byla omezena pouze na obranu ostrova Tchaj-wan a Pescadory. Kinmen a Matsu nebyli touto smlouvou chráněni. Ačkoli smlouva neměla žádné časové omezení, článek 10 smlouvy stanovil, že kterákoli strana může smlouvu vypovědět jeden rok po oznámení druhé straně. V souladu s tím smlouva skončila 1. ledna 1980, rok poté, co Spojené státy navázaly diplomatické vztahy s Mao Ce-tungovou komunistickou Čínskou lidovou republikou dne 1. ledna 1979.
9) Smlouvy USA s Čínou Mao Ce-tungových komunistů týkající se Tchaj-wanu
Spojené státy držely mezi pevninskou Čínou a ostrovem Tchaj-wan status quo. S pevninskou Čínou Mao Ce-tunga neměly ani diplomatické vztahy. Tchaj-wan byl pro USA možností přítomnosti v tomto koutu světa s rostoucím vlivem Sovětského svazu a jeho přirozeného spojence, komunistické Číny. USA měly plné ruce práce s Korejí a Vietnamem a tak brzdily i Čankajškovy ambice na dobytí pevninské Číny. Na druhou stranu svou vojenskou přítomností brzdily i ambice druhé strany o dobytí ostrova vojenskou silou. Tento přístup se změnil zásluhou Henryho Kissingera a Richarda Nixona na jedné straně a vůdce čínských komunistů Mao Ce-tunga na straně druhé.
Spojené státy využily zhoršující se vztahy mezi čínskými a sovětskými komunisty. Původ zhoršujících se vztahů se datuje až do roku 1956 kdy Nikita Chruščov začal s kritikou Stalinova kultu osobnosti. Následovala kritická výměna názorů mezi představiteli Sovětského svazu a Číny, do které byly zapojeny i některé další komunistické strany jiných zemí. Tento rozkol pokračoval lokálními incidenty až do pohraniční války na řece Ussuri v roce 1969. Za zmínku stojí určitě incident z roku 1967, kdy cestovala delegace 60 čínských studentů přes Moskvu a požádala o možnost poklonit se v Mauzoleu Leninovi. To jim bylo sice umožněno, nicméně studenti u hrobu začali vykřikovat hesla o velkém Maovi a odsuzovat tehdejší sovětské vedení (Kosygin, Suslov ven). Po zákroku tajné policie bylo několik studentů zraněno, někteří vážně. Návrat studentů do Číny byl jednou velkou demonstrací za účasti nejvyššího vedení země. Studenti byli oslavováni jako národní hrdinové.
K dalšímu zhoršení vztahů došlo po zásahu pěti armád (NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Sovětského svazu) komunistických zemí proti Československu za účelem likvidace tzv. „pražského jara“. Mao Ce-tung odsoudil tento vpád vojsk, dokonce vyzval československý lid k partyzánské válce a uspořádal řadu demonstrací (v Pekingu 100 tisíc lidí obklíčilo velvyslanectví SSSR) proti hegemonii Sovětského svazu opřenou o tzv. Brežněvovu doktrínu (jejím autorem byl ve skutečnosti tajemník ústředního výboru strany Suslov). Tato teze vyjadřovala myšlenku, že „diktatura proletariátu přesáhla rámec jedné země a může být vykonávána nadnárodně. To znamená, že suverenita socialistických zemí by měla být omezena zájmy celého socialistického tábora a suverenita socialistických zemí je tím omezena“.
S takovou tezí nesouhlasila nejen Čína, ale i soudruzi z Rumunska. Tehdejší vůdce komunistické strany Rumunska Nikolae Ceaucescu na obrovské demonstraci v Bukurešti vpád vojsk do Československa nebývale ostře odsoudil. Jeho projev s titulky najdete ZDE. Rumunsko se tak stalo jedním z prostředníků kontaktů mezi USA a Mao Ce-tungovou Čínou. Ironií dějin se tento odklon od sovětského diktátu, nezávislost na SSSR, samotnému Ceaucescovi nakonec nevyplatil. Nesvezl se s organizovanými převraty roku 1989 a byl “prodemokratickými povstalci” 25. prosince1989 i se svou ženou zavražděn.
Rozkol mezi sovětskými a čínskými komunisty však vyvrcholil v březnu 1969 v pohraničních bitvách na řece Ussuri, které ale nakonec skončily u příležitosti pohřbu vietnamského vůdce Ho Či Mina prozatímní dohodou mezi Kosyginem a Čou En-lajem. Samotné nepřátelství a rozkol mezi komunistickou Čínou a Sovětským svazem však neskončily. Toho využily Spojené státy a přes zprostředkovatele z Rumunska a Pákistánu postupně ohledávaly půdu pro zlepšení čínsko-amerických vztahů. Smyslem tohoto sbližování bylo oddělení Sovětského svazu od Číny a pro případ války zajištění alespoň neutrality jedné ze dvou komunistických zemí. Výsledkem a vyvrcholením tohoto sbližování bylo komuniké při příležitosti historicky první návštěvy prezidenta USA Richarda Nixona v pevninské Číně a jeho setkání s Velkým kormidelníkem, Mao Ce-tungem. ZDE:
v Šanghaji, 28. února 1972
… Obě strany zhodnotily dlouhodobé vážné spory mezi Čínou a Spojenými státy. Čínská strana potvrdila svůj postoj: Tchajwanská otázka je zásadní otázkou, která brání normalizaci vztahů mezi Čínou a Spojenými státy; vláda Čínské lidové republiky je jedinou legální vládou Číny; Tchajwan je čínskou provincií, která byla již dávno vrácena vlasti; osvobození Tchajwanu je vnitřní záležitostí Číny, do které nemá žádná jiná země právo zasahovat; a všechny americké síly a vojenská zařízení musí být z Tchajwanu staženy.
Strana USA prohlásila: Spojené státy uznávají, že všichni Číňané na obou stranách Tchajwanské úžiny zastávají názor, že existuje pouze jedna Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny. Vláda Spojených států toto stanovisko nezpochybňuje. Potvrzuje svůj zájem na mírovém řešení tchajwanské otázky samotnými Číňany. S ohledem na tuto perspektivu potvrzuje, že konečným cílem je stažení všech amerických sil a vojenských zařízení z Tchaj-wanu. Do té doby bude postupně snižovat počet svých sil a vojenských zařízení na Tchaj-wanu, jak se bude snižovat napětí v této oblasti.
Uplynulo několik let a na Nixona navázal Carter a na Mao Ce-tunga Teng Siao-pching. Navázali standardní diplomatické vztahy a vydali Společné komuniké o navázání diplomatických vztahů z 1. ledna 1979:
Spojené státy americké uznávají vládu Čínské lidové (komunistické, pevninské) republiky jako jedinou zákonnou vládu Číny. V tomto kontextu bude lid Spojených států udržovat kulturní, obchodní a jiné neoficiální vztahy s lidem Tchaj-wanu. Spojené státy americké a Čínská lidová republika znovu potvrzují zásady dohodnuté oběma stranami v Šanghajském komuniké a znovu zdůrazňují, že:
-Obě strany si přejí snížit nebezpečí mezinárodního vojenského konfliktu.
-Žádná z nich by neměla usilovat o hegemonii v asijsko-pacifické oblasti ani v žádném jiném regionu světa a každá z nich je proti snahám jakékoli jiné země nebo skupiny zemí o vytvoření takové hegemonie.
Vláda Spojených států amerických uznává čínské stanovisko, že existuje pouze jedna Čína a Tchaj-wan je součástí Číny.
Na předchozí komuniké navazuje další, třetí Společné komuniké Čínské lidové republiky a Spojených států amerických ze dne 17. srpna 1982:
(1) Ve společném komuniké o navázání diplomatických vztahů z 1. ledna 1979, vydaném vládou Spojených států amerických a vládou Čínské lidové republiky, Spojené státy americké uznaly vládu Čínské lidové republiky za jedinou zákonnou vládu Číny a uznaly čínské stanovisko, že existuje pouze jedna Čína a Tchaj-wan je součástí Číny. V tomto kontextu se obě strany dohodly, že obyvatelé Spojených států budou nadále udržovat kulturní, obchodní a jiné neoficiální vztahy s obyvateli Tchaj-wanu. Na tomto základě byly vztahy mezi Spojenými státy a Čínou normalizovány.
(2) Otázka prodeje zbraní Spojenými státy Tchaj-wanu nebyla v průběhu jednání mezi oběma zeměmi o navázání diplomatických vztahů vyřešena. Obě strany zastávaly rozdílné postoje a čínská strana uvedla, že tuto otázku znovu nastolí po normalizaci. Uznávajíce, že tato otázka by vážně bránila rozvoji vztahů mezi Spojenými státy a Čínou, vedly o ní další jednání, a to během a po setkáních prezidenta Ronalda Reagana s premiérem Čao C'-jangem a ministra zahraničí Alexandra M. Haiga ml. s vicepremiérem a ministrem zahraničí Chuangem Chuaem v říjnu 1981.
(3) Respektování svrchovanosti a územní celistvosti druhé strany a nevměšování se do vnitřních záležitostí druhé strany představují základní zásady, kterými se řídí vztahy mezi Spojenými státy a Čínou. Tyto zásady byly potvrzeny v Šanghajském komuniké z 28. února 1972 a znovu potvrzeny ve Společném komuniké o navázání diplomatických vztahů, které vstoupilo v platnost 1. ledna 1979. Obě strany důrazně prohlašují, že těmito zásadami se nadále řídí všechny aspekty vzájemných vztahů.
(4) Čínská vláda znovu zdůrazňuje, že otázka Tchaj-wanu je vnitřní záležitostí Číny. V
poselství krajanům na Tchaj-wanu, které Čína vydala 1. ledna 1979, byla vyhlášena základní politika snahy o mírové sjednocení vlasti. Návrh devíti bodů předložený Čínou 30. září 1981 představoval další významné úsilí v rámci této základní politiky usilovat o mírové řešení tchajwanské otázky.
(5) Vláda Spojených států přikládá vztahům s Čínou velký význam a znovu zdůrazňuje, že nemá v úmyslu narušovat čínskou svrchovanost a územní celistvost, zasahovat do vnitřních záležitostí Číny ani provádět politiku "dvou Čín" nebo "jedné Číny, jednoho Tchaj-wanu". Vláda Spojených států chápe a oceňuje čínskou politiku usilující o mírové řešení tchajwanské otázky, jak je uvedeno v poselství Číny krajanům na Tchaj-wanu vydaném dne 1. ledna 1979 a v návrhu devíti bodů, který Čína předložila dne 30. září 1981. Nová situace, která vznikla v souvislosti s tchajwanskou otázkou, rovněž poskytuje příznivé podmínky pro urovnání sporů mezi Spojenými státy a Čínou ohledně prodeje zbraní ze strany Spojených států na Tchaj-wan.
(6) S ohledem na výše uvedená prohlášení obou stran vláda Spojených států prohlašuje, že neusiluje o provádění dlouhodobé politiky prodeje zbraní Tchaj-wanu, že její prodej zbraní Tchaj-wanu nepřekročí, ani kvalitativně, ani kvantitativně úroveň dodávek v posledních letech od navázání diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Čínou, a že má v úmyslu postupně snižovat svůj prodej zbraní Tchaj-wanu, což v průběhu času povede ke konečnému řešení. Tímto prohlášením Spojené státy uznávají konzistentní postoj Číny k důkladnému vyřešení této otázky.
(7) S cílem dosáhnout v určitém časovém období konečného vyřešení otázky prodeje zbraní Spojených států Tchaj-wanu, která má své kořeny v historii, obě vlády vynaloží veškeré úsilí k přijetí opatření a vytvoření podmínek vedoucích k důkladnému vyřešení této otázky.
(8) Rozvoj vztahů mezi Spojenými státy a Čínou je nejen v zájmu obou národů, ale také napomáhá míru a stabilitě ve světě. Obě strany jsou odhodlány na základě zásady rovnosti a vzájemného prospěchu posilovat své vazby v hospodářské, kulturní, vzdělávací, vědecké, technické a dalších oblastech a vyvíjet silné společné úsilí o trvalý rozvoj vztahů mezi vládami a národy Spojených států a Číny.
(9) V zájmu zdravého rozvoje vztahů mezi Spojenými státy a Čínou, zachování světového míru a odporu proti agresi a expanzi obě vlády znovu potvrzují zásady, na nichž se obě strany dohodly v Šanghajském komuniké a ve Společném komuniké o navázání diplomatických vztahů. Obě strany budou udržovat kontakty a vést příslušné konzultace o dvoustranných a mezinárodních otázkách společného zájmu.
10) Budoucnost Tchaj-wanu
Budoucnost Tchaj-wanu je spjatá s budoucností a vůlí Spojených států amerických. Tchaj-wan je kartou v jejich hře a bude použit v čase, který USA uznají za vhodné. Stejně jako pobyt svých vojsk na ostrově vyměnily za diplomatické a obchodní styky s pevninskou komunistickou Čínou, tak v budoucnosti mohou současný statut Tchaj-wanu vyměnit za nějaký čínský ústupek či komplexní řešení svých problémů. Současná světová politika není o ideologiích, ale o zájmech, vlivu, moci a zdrojích. Válka mezi Tchaj-wanem a Čínou by byla pro Tchaj-wan likvidační, ale pro USA by mohla být slušně výdělečná. Když Číňan zabíjí Číňana a platí za to (za zbraně a munici) Američanům, je to důvodem k pochopitelné spokojenosti. Jak říkal Harry Truman „čím více se jich pobije, tím pro nás lépe. Proto musíme pomáhat vždy slabšímu, aby takový stav, pro USA velmi výhodný, trval co nejdéle“. Na druhou stranu lze očekávat, že pevninská Čína na Tchaj-wan nezaútočí jelikož má eminentní zájem na pokojném řešení tzv. Tchaj-wanské otázky. Pokud by někdo snil o Tchaj-wanu jako samostatném nezávislém státu, lépe by udělal, kdyby se probudil, než své blouznění vyjádří veřejně. K přijetí mezi státy OSN by Tchaj-wan musel získat souhlas všech stálých členů Rady bezpečnosti. Tedy i Číny. A pak ještě dvoutřetinovou většinu hlasů Valného shromáždění OSN. Komunistická Čína se dostala do OSN přes odpor USA jen výměnou zástupců a nikoliv přidáním nového člena. Statut současného Tchaj-wanu měl být určen sérií smluv počínaje Káhirskou deklarací. Japonskou okupaci neměla vystřídat ta americká, nýbrž měl být po porážce Japonska odevzdán Číně. Pokud byly vzhledem k občanské válce nějaké pochybnosti, tak ty již zmizely. V OSN je členem Rady bezpečnosti s právem veta pevninská Čína. Současný stav je tedy výsledkem vměšování Spojených států do tohoto prostoru vzdáleném od pobřeží Spojených států 12.000 kilometrů. Důvodem pro toto vměšování jistě není otázka lidských práv, demokracie či jiný ideologický rozdíl. Spojeným státům nevadila vláda jedné strany na Taiwanu, proč by měla vadit v Číně? Spojeným státům nikdy nepřekážela fašistická diktatura v Argentině, Salvadoru, frankistickém Španělsku či apartheid v Jižní Africe a bílý teror na Tchaj-wanu. Současné Spojené státy podporují stát Izrael, který nezákonně okupuje území Palestiny a vyhlazuje Gazu. Morálka Spojených států se podobá jako vejce vejci morálce mafiánského klanu. K utrpení druhých jsou naprosto hluší, slepí a bezcitní. Své utrpení však prožívají s opravdovým pláčem a zoufalstvím. Budoucnost však vesele nevypadá. Kyvadlo dějin nabírá zpětný chod. Americké impérium je za svým zenitem. Pokusí se ještě jednou rozdělit všechny podle osvědčené politiky “rozděl a panuj“ a není vyloučeno, že se jim to zase tu a tam podaří. Rozeštvat Indii s Čínou, Čínu s Japonskem a Rusko se všemi (no, to je právě to, oč se již nejméně 20 let pokoušejí a výsledkem začíná být pravý opak). Jenže zatím to vypadá tak, že Západ tak dlouho uděloval sankce, izoloval “darebácké“ státy - až se sám ocitl v izolaci. Evropa se zatím veze, nijak vážně neprotestuje, nechá si od USA prakticky všechno líbit, volí do svého čela oportunisty typu našeho prezidenta, vymýšlí do nebe volající ekonomické a technické hlouposti a přemýšlí s vážnou tváří nad „zásadním“ problémem, kterak oženit ženy a vdát muže. Následky na sebe nechaly čekat, ale dnes už je slyšíme, již klepou na naše dveře. Problém Tchaj-wanu je jen jedním z mnoha následků budování amerického impéria. Těmi dalšími je Gaza, Palestina, Ukrajina, Korea, Sýrie, Irák a mnohé další. Přejme si, aby pád Západu byl mírný a nový světový řád budoucnosti rýsující se kolem skupiny BRICS lepší dnešního.
11) Jak dlouho bude trvat dočasný pobyt spřátelené armády Spojených států amerických v Japonsku?
Okupace poraženého Japonska byla oficiálně ukončena Sanfranciskou smlouvou podepsanou 49 státy 8. září 1951 v San Franciscu. Smlouva vstoupila v platnost 28. dubna 1952. Podle předchozích prohlášeních měl být Tchaj-wan po ukončení okupace resp. po porážce Japonska předán Číně. Spojené státy uznaly, jak výše uvedeno, jednu Čínu. Tu Mao Ce-tungovu či Si Ťin-pchingovu. Nu, ale jak víme, slibem neurazíš.
S Japonci se hrála podobná hra. Ukončení okupace přes masové protesty Japonců tak nějak vlastně ukončením nebylo. Dodnes.
Článek 6 Sanfranciské smlouvy Ukončení okupace
Okupace tedy skončila, ale pokud by Japonsko chtělo na svém území nějaké cizí vojáky, nic mu nebránilo, aby tak dovolilo na základě jiných smluv. Ve skutečnosti Japonsko ještě téhož dne, kdy byla signována Sanfranciská smlouva, uzavřela „Smlouvu o bezpečnosti mezi Spojenými státy a Japonskem“ s platností rovněž od 28.dubna 1952. Dohoda obsahovala pět článků, které Japonsku nařizovaly, aby i po skončení okupace umožnilo Spojeným státům nadále udržovat vojenské základny na japonském území. Dohoda zakazovala Japonsku poskytovat cizím mocnostem jakékoli základny nebo práva související s vojenstvím bez souhlasu Spojených států. Dohoda navíc umožňovala Spojeným státům použít vojenské síly umístěné v Japonsku bez předchozí konzultace s japonskou vládou a nezmiňovala se o požadavku, aby americké síly bránily Japonsko, pokud by bylo Japonsko napadeno. Smlouva neměla stanovené žádné datum ukončení platnosti, ani nespecifikovala žádný přesný mechanismus zrušení. Smlouva byla mezi japonskou veřejností vnímána jako velmi kontroverzní, což vedlo k rozsáhlým protestům po celé zemi. Jako jeden z prvních protestů vešel do historie Krvavý první máj ZDE, kdy se po celém Japonsku uskutečnilo více než 300 protestních shromáždění proti uzavření této smlouvy mezi USA a Japonskem s celkovým počtem více než milionu protestujících. Když se početný dav protestující proti Smlouvě o bezpečnosti mezi USA a Japonskem odmítl rozejít, došlo ke krvavé šarvátce mezi protestujícími a policisty. Nakonec policisté zahájili palbu na dav, přičemž 2 osoby zabili a 22 osob zranili střelnými ranami. Celkem bylo při bojích zraněno asi 2 300 osob (1 500 protestujících a 800 policistů). Bylo zatčeno více než 1000 a obviněno několik set osob. Procesy skončily až v roce 1972. Nicméně i přes to, že parlament přijal zpřísňující zákony a rozšířil pravomoci vlády pro potlačení nepokojů včetně možnosti zákazu organizací, které se na demonstracích podílely, docházelo k napadání amerických vojáků na různých místech.
Další incidenty vešly do historie jako Sunagawský boj ZDE protestující proti rozšiřování americké letecké základny Tačikawa mezi lety 1955 až 1957. Protestující přešli od násilné taktiky k taktice pacifistické. Seděli na zemi, měli na sobě bílé košile a bílé čelenky, aby byla lépe vidět krev, a záměrně umožnili policii, aby je bila, aniž by kladli odpor. Jednostranné násilí v Sunagawě se ukázalo jako úspěšné při získávání sympatií protestujících, a to i přesto, nebo právě proto, že dva tisíce policistů se pokusilo násilně dav rozehnat, což si vyžádalo tisíc raněných. Nakonec bylo plánované rozšíření vojenské základny zrušeno.
Dalším incidentem, který pobouřil japonskou veřejnost byl tzv. Girardův incident. Šlo o vraždu pro pobavení vojáka US Army, kdy z legrace vystřelil z granátometu na 46letou Japonku jménem Naka Sakai. Výstřelem do zad ji na místě zabil. Následovala tahanice o to , kdo bude vraha soudit. USA trvaly na tom, že spadá pod jejich jurisdikci, ale nakonec Girarda odsoudily japonské soudy k podmíněnému trestu za zabití z nedbalosti. Ovdovělý manžel s šesti dětmi dostal od USA odškodnění za smrt manželky ve výši 1.748 dolarů. Pobouření japonské veřejnosti mělo za následek snížení vojenského počtu US Army o 40 procent a jednání o nové smlouvě o dočasném pobytu spřátelených vojsk Spojených států v Japonsku.
Toto jednání vyvrcholilo novou smlouvou, která vstoupila v platnost 23.června 1960 ZDE. Okolnosti její ratifikace však určitě stojí za pozornost. Smlouvu podepsal za Japonsko ministerský předseda Kiši a za Spojené státy prezident Eisenhower ve Washingtonu 19. ledna 1960. Kiši očekával hladké přijetí (ratifikaci) v japonském parlamentu a proto pozval Eisenhowera na 19. června u příležitosti oslavy platnosti nové smlouvy. Místo toho odpor japonské veřejnosti vešel do historie jako protesty Anpo ZDE
Šlo vlastně o sérii protestů jak „na ulici“, tak v parlamentu. Premiér Kiši si však „demokraticky“ poradil a povolal 19. května 500 policistů do parlamentu, aby vyvedli opoziční poslance a poté demokraticky nechal odhlasovat poslanci vlastní strany schválení nové „Smlouvy o vzájemné spolupráci a bezpečnosti mezi Spojenými státy a Japonskem“. Následovala eskalace protestů a největší stávka v historii Japonska s účastí 6,4 milionu Japonců. Následovaly další protesty, kdy například osazenstvo auta s velvyslancem USA musela evakuovat před rozlíceným davem helikoptéra americké námořní pěchoty. Premiér Kiši odstoupil a návštěva prezidenta USA Eisenhowera byla zrušena.
Nicméně dočasný pobyt spřátelených vojsk USA v Japonsku trvá dodnes.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 1450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!