V poslední době byla pozornost veřejnosti přilákána k matematice nově objevenou Kubiceho poučkou: „Když se něco spočítá dvakrát, je toho dvakrát tolik“.

A protože se krátce předtím objevily i podivné tabulky snažící se nás přesvědčit, že „za komunisti“ bylo pivo dražší než dnes, napadlo mě zauvažovat v číslech o naší současné životní úrovni.

Životní úroveň je podle mě poměrem částky příjmu, o jehož utrácení rozhoduje člověk sám, a částky, o jehož utrácení za něj rozhodují jiní. My, kterým dnes tak zuřivě vytýkají „ztrátu paměti“, si dobře pamatujeme, že jsme tehdy vystačili s dvaceti procenty svého příjmu, a zbývajících osmdesát procent nám zbývalo na koníčky. (Mluvím o lidech bezdětných, u rodin s dětmi to bylo i tehdy jinak.) Dnes se v oficiálních článcích tvrdí, že nám na živobytí stačí 80 % příjmu a na koníčky nám zbývá 20 %. De facto je tedy i oficiálně dnešní životní úroveň 4/1 : 1/4 = 16krát nižší než tehdejší. Domnívám se, že 20 % z příjmu dnes nezbývá zdaleka všem: pokud někomu po zaplacení mandatorních výdajů spojených s udržováním své pracovní či voličské síly zbývá 10 %, je jeho životní úroveň 4/1 : 1/9 = 36krát nižší, pokud mu nezbude nic, je nulová, a pokud se k tomu musí ještě zadlužit, je jeho životní úroveň záporná. Pokud se jedná o pracujícího, je prodělečně činný. ...A ať si takoví, jako je Kubice, raději nepřejí, abych výši dnešní životní úrovně ještě přepočítal!

Uznávám - a naopak zdůrazňuji - že životní úroveň je individuální, že je dána spotřebním košem toho kterého konkrétního člověka. A již jsem psal několikrát, že ten je poněkud jiný u člověka, který musí dát většinu svého příjmu za bydlení a za vodu, jejichž cena vzrostla (za dobu, co mu údajně vzrostl příjem osminásobně) stonásobně, a jiný u bezdomovce, který nebydlí, nemyje se, a vše utratí za krabicové víno, které je nejen levnější, ale i lepší než byl kdysi (ze mně nepochopitelných důvodů tehdy tolik oblíbený) Pražský výběr. ...A že ať počítám jak počítám, vychází mi u autorů, kteří ve svých článcích tvrdí, že se dnes máme líp, vyšší spotřeba krabicového vína než spotřeba vody.

Je proto patamatematikou tvrdit, že pokud průměrné příjmy stouply nominálně osminásobně, je vše, co je dnes dražší méně než osmkrát, pro lidi levnější. Některým důchodcům dnes po zaplacení nájmu zbývá méně než 1000 Kč - částka i nominálně nižší, než jaká jim zbývala dřív. A tak by pro ně bylo de facto zdraženo i to, co by stálo nominálně stejně jako kdysi.

Vzorec, který jsem k výpočtu životní úrovně použil, považuji za nejlogičtější, i když to dnes samozřejmě moc neznamená. Samozřejmě se ozvou hlasy, že je pro životní úroveň možný jiný právní výklad. Budou se ji třeba snažit posuzovat ne podle poměru volných peněz a mandatorní částky, ale podle celkových nákladů (ať již posuzovaných jakkoli).
A tím se dostáváme k obsahu nadpisu: náklady na jednoho vězně u nás představují částku, která se pohybuje u hranice mezi střední a vyšší třídou. (Pokud vyjdeme z definice nejčastěji používané na Západě, podle které middle class tvoří lidé, jejichž příjem odpovídá průměrné mzdě plus minus dvacet procent. Samozřejmě je opět možný jiný „právní výklad“.) Každý vězeň tak svým příjmem - a to i v případě, že šlo o zpackaný amatérský pokus a svým činem si k žádným penězům nepřišel - hravě nechává za sebou devadesát procent střední třídy a blíží se honoraci. A to si ani netroufám odhadovat, jaký příjem musí mít podle Kubiceho poučky recidivisté!

Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Literární dílna" najdete zde.