Současní antropologové omámení opiem tzv. "kognitivních věd" neradi vzpomínají na stav své vědy o dvě generace nazpět, kdy zpívali slávu rasismu, eugenice, sociálnímu darwinismu a organizovali tzv. "
lidské zoologické zahrady". Naštěstí existuje i věda zvaná "historie" a její závěry jsou pro dnešního člověka naprosto šokující. Historikové se věnovali například tzv.
Hotentotské Venuši.
Vše začalo dosti přirozeně a nenápadně kolem roku 1874, kdy slavný dovozce exotické zvěře do evropských Zoo, Karl Hagenbeck, dostal nápad uspořádat i výstavu obyvatelů Samoi a Laponska jako příkladu "čistě přírodních lidí". Antropolog Geoffroy de Saint-Hilaire, ředitel institutu Jardin d’acclimatation potřeboval upozornit na své muzeum a zlepšit jeho finanční situaci. Využil Hagenbeckova nápadu a uspořádal v Paříži roku 1877 tzv. "spectacles ethnologiques", jejíž "vědecké exponáty" tvořili Nubijci a Eskymáci.
Mezi léty 1877-1912 proběhlo jen ve Francii zhruba 30 výstav podobného ražení, které byly organizovány i vědeckými institucemi. Lidé bydleli v nové formě etnografické Zoo v klecích společně se zvířaty, a to pod vědeckým dohledem. V nové podobě tyto výstavy pokračovaly skrze rekonstrukci afrických a jiných vesnic s jejich obyvateli až do roku 1931.
Je zcela samozřejmé, že tyto výstavy byly zdůvodněny systémem vědecky pojatého rasismu, na jehož vrcholu stála nadřazená bílá rasa. Dalším nástrojem kolonialismu evropských zemí byla vědecky praktikovaná eugenika, taktéž pod dohledem tehdejších antropologů. Ti pořádali celkem tři mezinárodní kongresy tzv.
International Eugenics Congress (1912, 1921, 1932) v Londýně a v New Yorku.
Dnešní antropologové a etnologové se k těmto "vědeckým" výplodům svých předchůdců příliš nehlásí, zato je zkoumají právě historikové. Ti si o racionalitě nedělají velké iluze, a už vůbec ne po obou světových válkách. Sociální darwinismus bezvadně zdůvodnil i nelidské zacházení s domorodci. A vidění lidí jako vycpaných exemplářů v muzeu vydrželo až do současnosti. Připomeňme, že Francie nechala až v roce 2002 pochovat v Jižní Africe tělo této domorodé ženy, vypreparované jako zvíře a pak vystavené v muzeu. Viz obrázek. Stejný případ se stal v současném Španělsku.
Francouzsko-německá TV společnost Arte věnovala tomuto ohavnému fenoménu výborný film. Podívejte se zejména na otřesné záběry nemocných dětí v kleci, kterým zvědaví diváci hází přes mříže míčky a banány jako opicím.
Pokud vás zajímá beletristické zpracování lidských Zoo a vycpaných Křováků v koloniálních muzeích Evropy, doporučujeme k vánočnímu čtení román El Negro od Franka Westermana.