Komentáře k minulému článku mne povzbudily a nyní beru pero do ruky už jako filosof. Co je opravdovým problémem české politiky? Není to nechuť či neschopnost provádět systémové změny. Ty se nedělají rychle nikde na světě, a to z jednoduchého důvodu. Rychle se pouze tuneluje nebo převádějí miliardy přes burzu. To zařídí počítač a spekulanti. I teoretické návrhy na systémové změny vám rychle připraví skupina odborníků na cokoliv – na důchody, zdravotnictví, odbory, volební systém. Dokonce předloží i několik návrhů, pro levici i pro pravici. Technokratické řešení je jednoduché v tom, že převede pluralitu zájmů do racionálních přehledných schémat, na nichž se všichni rozumní a nezainteresovaní odborníci shodnou. Ve skutečnosti ale máme každý svůj zájem – a technokrat jako občan a volič také. Schéma připravuje právě jako technokrat, to jest na ekonomickou či politickou objednávku. Ale k volební urně přistupuje jako občan se svým vlastním zájmem a tuto pluralitu již není možno nijak redukovat, jen popřením demokracie.
Politika představuje konflikt velmi syrových, a proto velmi skutečných zájmů. Jak jednoduše ovlivníte prosté lidi, když víte, že v jedné krajské expozituře policie pracují vám naklonění policisté, pro něž služební závazky a profesionální etika představují jen cár podepsaného papíru. A zrovna tito strážci zákona, kteří jsou již řadu měsíců ve vyšetřování pro zpronevěru služebních fondů, disponují materiály, jež při troše dobré vůle můžete politicky zneužít. I pustíte tři dny před volbami do médií zprávu, že předseda vlády je zkorumpovaný pedofil. Asi 25 procent lidí je touto zprávou ovlivněno, a někteří z nich se proto rozhodnou nevolit danou stranu. Ta sice volby neprohraje, ale ani nevyhraje. Ke získání vítězného zbytkového mandátu jí chybělo 338 hlasů. Pak jiná, také nevítězná partaj, musí koupit jednoho poslance za cca 5 miliónů tržní hodnoty, aby mohla vládnout. Aby si ho náhodou nekoupila, jiná neprohraná partaj vyrobí falešný kauf příkladně čestného muže z vlastních řad, čímž první partaji na chvíli přejde chuť na další podrazy... A jsme v hlavním problému české politiky. Popsaný sci-fi scénář ukazuje, čím se politika u nás postupně stává. Po zpackané privatizaci se u nás chce všechno hned: milióny, moc, reformy, demokracie, blahobyt a modré z nebe k tomu. Ale to odporuje povaze politického prostoru. Například dynamická kapitálová ekonomika funguje dobře proto, že centrální banky (Fed, ECB) jen velmi pomalu mění základní úrokové sazby. Svou pomalostí tvoří nutnou protiváhu lehkonohému spekulativnímu kapitálu a splašeným podnikatelům, kteří naletí na kdeco. Proto fungují velké světové ekonomiky. Kdyby po každých volbách chtěli v normálních demokraciích podobné nesmysly, jaké slibují některé strany u nás, tak by jsme všichni na této planetě chodili o žebrácké holi.
Politický prostor se vyznačuje tím, že tvoří nutnou protiváhu krátkodobým egostistickým či skupinovým zájmům, protože se zde pomalu a nejistě tvoří, obhajuje a prosazuje zájem společný, totiž nás voličů. A my jsme odsouzeni ve své mase k tomu, abychom chtěli dlouhodobé věci dobré pro všechny. Krást a korumpovat totiž můžeme jen jako jednotlivci, nikoliv jako celek deseti miliónů. Proto jsme v privatizaci nenakradli my všichni, ale jen malý zlomek z nás. Takže potřebujeme politickou reprezentaci, která vynuceně nebo skutečně čestný zájem nás všech spolehlivě chrání a prosazuje. A zde je problém právě s našimi politiky: zvykli si kupčit. Ne že by jedna partaj, která dlouho vládne, kupčila. To bychom ji odvolili a hotovo – jako ve vyspělých demokraciích všude na světě. U nás se z politiky stal výnosný obchod s vlivem. A tento vliv si kupují ti, kteří jej potřebují. Z věci „veřejného zájmu“ (<em>res publica</em>) se stala obchodní komodita, která se prodává podle momentálního zájmu, nabídnutého úplatku atd. A to je zásadní problém. Politika musí pomalu a cílevědomě sledovat zájem nás všech. Ekonomika naopak sleduje individualizované zájmy: od toho pracujeme pro firmu X, vyděláváme, proděláváme, prodáváme, jsme prodáváni. Ale v politice je kupčení s krátkodobými zájmy strašně nebezpečné. Při podobné mentalitě by například nikdy nevznikla žádná Evropská unie.
Poslední problém se týká předešlého. Pokud totiž potřebujete, aby se ve veřejném prostoru prosadily „vaše“ zájmy, pak máte zásadní zájem na tom, aby všichni voliči myslili po vašem. Pak chcete, aby svůj dlouhodobý zájem vyměnili za váš cíl – krátkodobý a dobrý pouze pro osobní či skupinový prospěch. Ale nás všechny korumpujete nikoliv penězi – eto něvazmožno, nas mnogo – ale sliby a polopravdami. Proto se u nás tak dobře daří demagogii. A nejlépe je, když jsou všichni brutální, hloupí a slintají jako Pavlovův pes na každé líbivé heslo, které se jim předhodí. Pak jdou jeden den střílet či věšet komunisty, druhý den dávají gayům či lesbičkám do držky, načež demonstrují za rezignaci či odstřelení Paroubka, protože obojí je totéž. Přesně tak se ve třicátých letech v Německu organizoval totalitní systém: nejprve klasická politická partaj NSDAP, za nimi hnědé košile a klacky nacistických bojůvek a v jádře shnilé cibule již byly připraveny pečlivě utajované vyhlazovací koncentráky. Zhrubnutí politické kultury po volbách a pochopitelně před volbami vede k vzniku systému „shnilé cibule“. A jsme u jádra věci: demokracie je zásadní spolehnutí na to, že uklízečka, skinhead, profesor, mentálně nemocný mají jeden a tentýž volební hlas. To je šílenství a naprosto nezodpovědný experiment, který však musí každý demokrat bránit zuby nehty. Proto potřebujeme vládu nestranného zákona a spolehlivé úředníky státu, kteří dbají na stavovskou čest. Proto se snažíme podporovat strany, které náš zájem dlouhodobě zajišťují. Proto se snaží všichni demagogové a antidemokratičtí podvodníci jít zkratkou. Snaží se občany zblbnout a verbálně, tj. ideologicky zkorumpovat tak, aby nemysleli na to, co jim prospívá <em>opravdu</em> (od slova "pravda"). Nikdo předem neví, co to je, protože obecné dobro se artikuluje až v politickém prostoru. Všude jinde existuje jen „mé“ nebo nanejvýš „naše“ dobro a prospěch. Proto je tak důležité, aby v politickém prostoru byl klid, jasná hlava a morálně vyrovnaní lidé. Musí se totiž domluvit a stabilně dohadovat (v parlamentu i mimo něj) s ostatními zastupiteli na tom, co je opravdu společné.
Závěrem: patová situace po volbách je dobrá právě proto, aby ukázala význam slušných a dialogicky smýšlejících politiků. Musí se domluvit, protože nikdo nezvítězil. V zájmu všech občanů by měli dialogicky a s respektem k ostatním partnerům veřejně i neveřejně hledat, kde leží společný zájem náš všech. Nikoliv zájem „vítězných“ voličů a jejich partaje, která by mocensky převálcovala ostatní, a tím vnutila i všem svou omezenou vůli. Patové volby znovu (a znovu, viz minulá vláda) dávají české politice šanci, aby se učila vládnout stylem běhu na dlouhou trať. A to je přesně to, co jako voliči od vlády očekáváme. Aby artikulovala veřejný zájem <em>nás všech</em> a dovedla jej efektivně prosazovat proti individuální a skupinové zvůli, která se naučila používat mediální demagogie a plíživého násilí. Proto bych byl nerad, aby se konaly předčasné volby. Znovu by se ukázalo, že nemáme na demokracii, což by mne jako bývalého krajského volebního zmocněnce OF za Jihomoravský kraj hodně mrzelo.