Tak si s manželkou pěkně sedíme ve svém vyhřátém pohodlíčku domova a líně konzumujeme výdobytky kapitalismu. V krbu praská oheň, já popíjím bílé, v televizi nás mluvící hlavy poučují o zářných zítřcích kapitalismu a úspěšném boji proti korupci. Prostě domácí idylka.
A najednou zvonek.
Zaláteřím: "Koho k nám, ksakru, v tuhle noční hodinu čerti nesou?"
Zvednu domofon: "Haló, haló, co se děje?"
Na druhé straně se ozve nesrozumitelné chrčení.
"Sakra, zas ten krám nefunguje."
Otráveně se nasoukám do bundy a jdu se podívat ke vratům.
"Kdo je tam? Neumíš snad mluvit do kecafonu, debile?"
Ticho.
"Je tam někdo?"
Ticho, jen vzdech.
"Tak sakra, kdo je tam?"
Přitáhl jsem si rozzuřeného psa nakrátko, uvolnil zbraň a rozsvítil baterku.
"Robert", ozvalo se kuňkavě ze tmy a světlo baterky dopadlo na tvář vychrtlého mladíka s vykulenýma očima.
Chvíli bylo zase ticho. Přemýšlím, jaký Robert. Že by ten zakřiknutý kluk ze sousedství, co ho manželka kdysi učila? To byla divná rodina, několik dětí a každé mělo jiného tatínka. Už dávno se odstěhovali někam na Šumavu. Tak koukám já na něj a mlčím, on mžourá do baterky a mlčí.
"To nemůžeš zavolat? Je zima a noc."
"Já nemám mobil," špitnul.
"Co potřebuješ?"
"Můžu mluvit s paní učitelkou?"
Copak se ten kluk zbláznil? Vždyť manželka ho učila v první třídě a jemu je dnes už nejmíň 24 let.
"Kde ses tu vyloup?"
"Sháním práci a nemám kam jít. Ale určitě si brzy seženu práci a bydlení. Něco se pokazilo, ale já to určitě zvládnu. Zítra se mi určitě povede něco sehnat. A taky bydlení, jen co budu mít práci, si seženu," breptal zoufale.
"Pojď dál. ... Máš hlad?“
"Ne, ne, ne, nemám. Už jsem jedl. Jenom snad kafe."
Manželka před něj beze slova položila talíř špaget, který bleskově zhltnul.
"Kde bydlíš?"
"Tak různě, jak se dá. ... Teď zrovna na Šumavě, ale dva roky jsem tam nebyl."
"Kdes byl na vánoce?"
"Tak různě ... u kamaráda. ... Nejkrásnější dárek k vánocům byla práce. Sehnal jsem na měsíc brigádu pomocníka v kuchyni."
"Jsi evidovanej na pracáku?"
"No … nejsem. Vyřadili mě."
"Odkud jsi přijel?"
"Přišel jsem pěšky ze Strakonic, měl jsem tam nějakou brigádu. Neměl jsem na autobus. Nezaplatili mi. ... Po cestě mě chytli policajti a dali mi pokutu, že jdu po dálnici pěšky."
"Máš nějaký dluhy?"
"No- o- o, - tu pokutu, a trochu na zdravotním."
"Máš čistý rejstřík?"
"Jasně, ale nemám ho sebou, mám ho u kamaráda ve Strakonicích."
"Co máma?"
"Nevím. Dlouho jsem ji neviděl. Určitě se má dobře."
"Máš kde spát?"
Ticho.
"Dobře, dneska tu přespíš a zítra uvidíme."
Tak nevím, čím to je. Jsem nerudný, nepříjemný člověk, kterému jde každý raději z cesty. Často mě i pohled do zrcadla vyděsí. Přesto se na mě lepí všechna zatoulaná koťata, štěňata a podobná havěť. Teď ještě mladý bezdomek a já to musím řešit. Co se na mě sakra přilepí příště?
No nic, ráno moudřejší večera.
Ráno dostal milý Robert dobrou snídani, obdaroval jsem ho svým rezervním mobilem, naložil do služebního TDI a exportoval mezi velké domy Prahy. Zaznamenal jsem dotaz ohledně kouření v autě, ale neurvale jsem ho zpražil: "Nehul, debile, škodí to zdraví". Zbytek cesty mlčel a koukal do podlahy. Aby ve své beznadějné pouti za prací neběhal po Praze úplně švorc, dal jsem mu ještě stovku na cestu. Z auta jsem ho vykopnul u metra a kladl mu na srdce: Ne, abys něco provedl, nebo tě šoupnou do basy a já budu mít opletačky s úřady!" Odcházel chudák s hlavou svěšenou. Zbytek dne jsem prožíval morální kocovinu, jakej to jsem zloun, a telefonoval po všech známých, zda by se zatoulaného kluka někdo neujal. Neúspěšně. Všichni by raději kočičku, nebo štěňátko. Navečer Robert dorazil z Prahy poněkud schlíple.
"Tak co práce?"
"Chodil jsem po agenturách, zatím nic nemají, ale hned jak něco bude, tak mi prý zavolají."
"Hmm. Těšínský jablíčka", povídám.
"A co bydlení?"
"Když nemám peníze, nikdo mě nechce nechat u sebe bydlet. A když nemám bydlení, tak neseženu práci, abych si vydělal peníze. ... Já fakt budu klidně dělat cokoliv."
Při zádumčivém rozhovoru koukáme na zprávy. Nezaměstnanost zase stoupla.
Fuck! Zasraná práce! Zasranej kapitalismus! Zasranej svět!
Ale dost, nebo to se mnou zase šlehne.
Navlíkl jsem si bundu a odešel brainstormovat do hospody. V hospodském intelektuálním think tanku jsme byli schopni pro Roberta vygenerovat jen jednu jedinou použitelnou cestu. Cestu domů. Domovské právo.
"Roberte, budeš muset jet domů na Šumavu. Tady chcípli koně. Ráno musíme všichni do práce a válet tě tu jen tak nemůžeme nechat, pochop to prosím. Jediné místo kde ti můžou pomoct, je tvoje domovská obec."
Nechápavě na mě koukal.
"Ale já tam dva roky nebyl, nikoho tam neznám, máma mě nechce a otčím mě nesnáší. Nemám kam jít."
Dlouho jsme seděli ,mlčeli a koukali do země.
"No nic, půjdem spát," povídám.
Ráno jsem Roberta naložil do TDI, vyklopil ho na nádraží směr Šumava a dal mu peníze na cestu. Odcházel se svěšenou hlavou jak spráskanej pes, ani se neohlédl.
V pondělí ráno v osm jsem ho objednal na audienci u tajemníka městského úřadu na Šumavě. Venku je zima. Dnes je pátek. Nevím, kde bude spát. Snad do pondělka nezmrzne a s tajemníkem jsem tím zbytečně neprotelefonoval majland.
A ještě poslední věc, kterou dnes musím udělat, je napsat kardinálu Dukovi, aby se za spásu hříšné Robertovy duše pomodlil. Pokud možno několikrát, Robert to fakt moc potřebuje.
Protože ani modlitby nejsou zadarmo, musím, ještě než zavřou úřady, zaregistrovat charitativní sbírku s názvem Spása pro Roberta, na modlitbu za Roberta, a založit bankovní účet.
Přestože jsem nic nezavinil, morální průjem a blbej pocit hned tak nepřejde.
Převzato z Outsidermedia