Kdo sleduje reklamy – a že jim většinou není kam uniknout, některé se objevují dokonce i v lese – asi ví, kterých dvou se uvedené slogany týkají. První je na jeden jogurt, jenž obsahuje nějaké úžasné složky, po nichž se nám zlepší zažívání a budeme vypadat mladí a svěží jako ta slečna na plakátu, druhá na pracovní příležitosti, kdy stačí uvěřit a vejdete div ne do ráje.

Je to zvláštní situace v době, kdy se naopak v sekularizovaném světě víra popírá, viďte? Stačí zabrousit na některá diskuzní fóra, jak jsme o tom na Isidoru již psali, a hned zjistíte, jaká je nálada ve společnosti – nejlépe by asi bylo všechny věřící a církve vyhubit. Víra se navíc pokládá za berličku (sic!) a zastaralý tmářský prostředek na odírání věřících o jejich těžce zasloužené peníze. A ejhle! Najednou se po nás v tak těžce komerčním prostředku, jakým reklama je, chce, abychom věřili. Samozřejmě ne v Boha! Nebuďme naivní. Ale v to, že černé je bílé, že nám vlastně v reklamě nikdo nelže, a že skutečně dostaneme skoro ten ráj na zemi. Já nevím, ale vy věříte, že všechny ty prací prášky vyperou dočista do čista? Že když máte ten správný druh másla, nevadí vám zničený notebook? Že produkty nabízené pro děti skutečně obsahují sklenici mléka a že jsou pro děti dokonce zdravé? Věříte tomu?

Tohle metafyzično nabízí zajímavý paradox – v Boha nelze věřit, neb jej nejde vidět, změřit a zvážit. Účinky pracích prášků, nabízených jídel, finančních příležitostí apod. empiricky i vědecky dokázat jdou – a přesto se lidé rádi nechají balamutit tím, že jedí zdravě a perou krásně bíle. Reklama vůbec bere slovům jejich váhu a důležitost. Nejvzácnější lidský cit – láska – se v podání reklamy smrsknul na pouhé erotické hrátky a kult těla, případně lásku ke kofole; blízkost s druhými lidmi se podle reklamy nejlépe řeší mobilním telefonem (tedy už žádné dýchanky u rodičů u kafíčka, nebo s přítelem / přítelkyní v restauraci... Dovolím si malou odbočku. Tuhle jsme s manželkou seděli v restauraci, přišla dívka se svým chlapcem, a místo, aby si povídali, on někam telefonoval, ona psala SMSky. Vskutku hezký důkaz, jak mobilní telefon sbližuje!); slova jako zodpovědnost, čest, odvaha snížila svou hodnotu na pouhou odvahu koupit si ten či onen produkt – a samozřejmě by se dalo pokračovat dál.

Škoda té degradace slov. Kdyby žil v dnešní době Karel Čapek, který si tak krásně uměl hrát s češtinou, různými slovy a jejich významy, asi by se neuživil. Pro reklamu by byl nepoužitelný, pro bulvární noviny příliš pragmatický, a v knižním průmyslu by jeho knihy nikdo nečetl, protože obsahují málo konspiračních teorií či červené knihovny.