Marco Politi v it. deníku Il Fatto Quotidiano reflektuje první pastorační návštěvu papeže Františka mimo Řím, pro niž si vybral italský ostrov Lampedusa. (mapka polohy ostrova zde) Ten je pro uprchlíky vysněnou „vstupní branou do Evropy“, ve skutečnosti však také dějištěm lidských dramat a smrti ve vodách Středozemního moře na cestě za lepším životem. (mluví se o 20 000 až 25 000 mrtvých od r.1988)
Dřevěný kalich použitý při mši, jehož spodní část je probodena velkým hřebem coby připomínka Kristova utrpení, je podle Politiho viditelným znamením revoluce Františkova pontifikátu.
Nevíme, jak vše dopadne. Nevíme, zda argentinský papež odolá opozici, která se zatím navenek příliš neprojevuje. Avšak církev, jak on ji chápe, jak ji nechal zahlédnout z Lampedusy a jakou doufá, že vytvoří, je právě taková: střídmá, „chudá a pro chudé“, církev pro všechny a nejen pro stádce věřících, vykloněná směrem k nešťastníkům, velmi konkrétně poukazující na to, co ve světě není správné, mířící prst na zodpovědnost těch největších politicko-finančních mocností, které upřednostňují zůstat skryty v zákopech anonymity.
Lampedusa pro Bergoglia není „photo-opportunity“ ani jeviště řečnického cvičení na téma soucitu. Lampedusa je programovým bodem pontifikátu, jenž povstal z naléhavé potřeby katolicismu na změny, které již není možné odkládat. Zvláště poté, co se pod vedením papeže Ratzingera ocitl ve slepé uličce.
Církev třetího tisíciletí musí jít k podstatnému a klérus, který není koherentní vzhledem ke svému poslání „vyvolává hnus“. Takto silný výraz použil papež František, když mluvil k seminaristům shromážděným ve Vatikánu před svým odjezdem na Lampedusu. Katolický list Avvenire neměl odvahu toto slovo publikovat.
Církev třetího tisíciletí ještě více zvýrazní svoje sociální učení, které rozvinula za posledních sto let, učiní „neviditelné viditelnými“, jak to pěkně vyjádřila starostka Lampedusy Giusy Nicolini. Připomíná ty mrtvé, jejichž smrt by si mnozí přáli v rychlosti archivovat. Volá ke spoluzodpovědnosti všechny lidi, mluví o „globalizaci lhostejnosti“ a zároveň požaduje, aby se pracovalo na „konkrétní změně určitého chování“.
V takové církvi už Vatikán nebude zticha kvůli kompromisům s mocnými ve jménu „principů, o kterých se nevyjednává“jako tomu bylo před pár lety, kdy jeden italský ministr, člen xenofobní vládní strany (ministr Calderoli v roce 2009) ostře napadl předsedu Papežské rady pro uprchlíky, tehdejšího monsignora (dnes kardinála) Antonia Maria Veglio’, protože si dovolil vyjádřit bolest nad mrtvými v Sicilském průlivu.
Církev, o niž usiluje papež František, se neztrácí v intelektualismech o víře (kterých je plná poslední encyklika – z velké části ještě dílo Benedikta XVI.), ale vycházejíc od víry žádá po věřících i po všech lidech, aby složili účty ohledně toho, jak vykonávají své úkoly: co konkrétně činí proti „novým otroctvím“, proti mnohočetným formám „zneužívání“, proti obchodníkům s lidmi, proti těm, pro něž je „chudoba druhých zdrojem výdělku“. Všimněme si syrového a svěžího lexika papeže, je přímé a pochopitelné všem těm, kteří jsou na severu a na jihu země drceni krizí. Ty pláčeš? Zajímá tě tvůj blahobyt nebo také osud druhých? Máš ještě schopnost soucítit s druhými? Toto požaduje František: po sobě a po všech.
A aby to bylo jasné, František požaduje, aby účty složili „ti, kteří svými rozhodnutími na světové úrovni vytvořili situace vedoucí k těmto dramatům“, až k milionům mrtvých v různých částech planety. Jasná slova, která se zařezávají do kupy pokryteckého mlčení.
Žádní ministři, žádní kardinálové, žádné červené koberce v Lampeduse. Nejsou přítomni ani papežští ceremoniáři, aby asistovali papeži při slavení mše, stačí jen ministranti, aby přidrželi mikrofon. Zdají se to být detaily, ale jsou to antikvariátní kusy, které se tříští jeden po druhém. Ceremoniář pro držení mikrofonu... nemluvě o monsignoru Scaranovi, ceremoniáři milionových převodů peněz, který se dosud honosí vznosným titulem „Kaplan jeho Svatosti“. (nedávno obviněný z nezákonných finančních převodů italskou prokuraturou - pozn. red.)
Církev třetího tisíciletí, kterou nám dává zahlédnout papež Bergoglio, je osvobozena od císařského, polo-božského aparátu minulosti. Je to také církev připravená změnit svoji organizaci, zbavit se „pomíjivých struktur“, nechat se obnovit Duchem svatým, jak papež zdůraznil před svou cestou z Říma.
Lampedusa nezůstane osamocenou epizodou, ale stává se povelem pro vykročení směrem k obnovené církvi, na níž pracuje Bergoglio a všichni hierarchové, kteří skoro v křečích očekávali papeže, jakým je František.
Na této cestě stojí v popředí také obrovský respekt pro jinak věřící. František na Lampeduse častěji pozvedl ruku k pozdravu než k požehnání. S velkou jemností a hlubokou teologickou citlivostí včera osobně popřál muslimským uprchlíkům, kterým začne Ramadán, aby jejich náboženský půst přinesl „bohaté duchovní plody“. Postit se ve jménu Alláha je hodno povzbuzení, jak ukazuje papež.
Před dvěma lety přistál na Lampeduse Berlusconi. Nasliboval Nobelovu cenu míru, kasína, golfová hřiště, daňové zvýhodnění. Ratzingerovský Vatikán byl spojencem tohoto šarlatána pod taktovkou Státního sekretáře kardinála Bertoneho, který s Berlusconim dokonce diskutoval o tom, jak „zastavit levici v Milánu“. „Nyní už ne“, uzavírá svůj článek Marco Politi.
Zdroj: il Fatto Quotidiano, 9.července 2013, Marco Politi: A Lampedusa contro lo schifo di certo clero
V dalším italském deníku La Stampa se papežově návštěvě na ostrově Lampedusa věnuje novinář Federico Geremicca:
Na Lampeduse, samozřejmě. Svým způsobem je to unikát. Ve skutečnosti na něj ale nikdy tento ostrůvek nebyl hrdý. Stejně jako nikdy nebyl hrdý na to, co se zde dole už po mnoho let děje - připlouvání uprchlíků, pobřežní hlídky, „Tunisané“ a karabiniéři, čluny v agónii a novináři, to vše „nahání strach turistům a škodí nám, protože my z turistů žijeme.“ Ale dnes otáčíme list. Dnes je tu něco velkého, na co můžeme být hrdí. Lampedusu si vybral „chudý papež“ jako první etapu své pastorační mise na cestách po světě. Nikoli Jeruzalém nebo Lourdy, ani svoji Argentinu, ale Lampedusu. Je to primát, je to unikát. Ostatně odkud odjinud by mohl začít papež, jakým je Jorge Mario Bergoglio?
Začíná odtud, od tohoto dlouhého a plochého útesu uprostřed moře jako z pohádky, který historie přeměnila ve výspu budoucnosti – masy chudáků zaplavují tento první kus blahobytného a bohatého Západu, jenž nacházejí na útěku ze své bídy a válek. Pokud si papež František předsevzal zasadit se o návrat k církvi bez luxusu, zlata, výstřelků a vládních automobilů, nebylo lepšího místa než je toto k započetí cesty, která bude jistě vzrušující, ale také plná nepředvídaných nástrah.
Strohý program, který Bergoglio detailně probíral se starostkou ostrova Giusy Nicolini a s arcibiskupem Agrigenta mons. Montenegrem, vynikající osobností, o níž ještě bude řeč. Bergoglio měl jedinou starost, vypráví starostka Nicoliniová v džínách a bílém saku: „Aby jeho návštěva nezatěžovala ostrov, co se nákladů i rozruchu týče. Právě tohle nám papež dokola opakoval. Dává nám převeliký dar a na oplátku požádal o maximální možnou diskrétnost a skromnost.“
V Lampeduse je papež brzy ráno, krátká cesta po moři a vhození věnce květů na památku tisíců uprchlíků, kteří zmizeli v tomto koutě Středomoří, pak setkání s uprchlíky (foto ZDE), mše naproti fotbalovému hřišti, soukromé setkání v kostele s farářem a starostkou Lampedusy a pak zpět do Říma, kde, jak si je dobře vědom, ne všichni ocenili nápad papeže, aby začal svoji pastorační misi po světě právě tady.
Někteří mu třeba připomněli, že ilegální imigrace je zločin. Jeho cesta na Lampedusu by pak mohla vyznít jako určitý druh „masového rozhřešení“ pro uprchlíky. O návštěvě se papež radil s arcibiskupem v Agrigentu na Sicílii mons. Montenegrem. Ten o Vánocích 2009 nechal odstranit z instalovaného Betléma Tři Krále a na jejich místo umístil maličkou tabulku s nápisem: „Tento rok Tři králové nepřišli, protože byli vyhoštěni.“ Politikům z Ligy Severu jako je Umberto Bossi, kteří podepsali zákon o vyhošťování imigrantů, tehdy muselo zvonit v uších...
Přesto byli mons. Montenegro a starostka Nicoliniová zavaleni žádostmi ministrů a politických představitelů, aby mohli být viděni s papežem v Lampeduse. Museli mnohokrát říci „ne“. Mons.Montenegro vypráví, že si se starostkou rozdělili kompetence v odmítání účasti politiků a kardinálů: „Starostko, neumíte si představit, kolika kardinálům a biskupům jsem řekl ne. Udělejme to takto, rozdělme si práci: ne politikům budete říkat Vy.“
Závěrem F.Geremicca podobně jako Marco Politi připomíná návštěvu Silvia Berlusconiho na Lampeduse před dvěma lety. Berlusconi tehdy lichotil zdejším obyvatelům: „Koupil jsem si zde dům, jsem také Lampedusanem.“ A skutečně si zde dům koupil. Ale od toho dne se již na ostrově neukázal.
Zdroj: La Stampa 8.červenec 2013, Federico Geremicca, Quell’avamposto sul mare. Sogno dei poveri del Sud del mondo.
Text kázání papeže na ostrově Lampedusa na stránkách Radia Vatikán zde.