Kým je Miloš Zeman? Je prezidentem hrajícím si na premiéra nebo se sám spíše cítí být premiérem hrajícím úlohu prezidenta? To i ono. Miloše Zemana zajímá především moc. Jeho zvolení v přímé volbě mu dává jedinečnou příležitost této moci užívat a z této moci se těšit. Na tom samo o sobě není nic až zas tak špatného, nepokládáme-li ovšem politiku za špatnou v principu. Stejně tak jako závodník usiluje o vítězství, politik usiluje o získání co největšího dílu moci, co největšího podílu na spravování věcí veřejných.

1. Zeman, standardní demagog a populista

Otázkou je, jaké vize správy těchto věcí nabízí a jakými prostředky je zvyklý dosahovat svých cílů. Viditelné prostředky začátku politické kariéry Miloše Zemana jsou celkem dobře známy. Přes článek v Technickém magazínu k vystoupení v televizi a na Letenské pláni, se prostřednictvím výmyslů zabalených do „rádoby“ vědy, stal jednou z nejznámějších a nejpopulárnějších postav Sametové revoluce. Z prstu vycucaná statistická data se mu stávala podkladem pro učené prognózy. Pěkně se to poslouchalo, lidé křičeli: „Hanba!“ a „Kdo za to může?“, hodně se nakonec tleskalo a dobře se to pamatovalo – alespoň do dalšího vystoupení. Když se mu to hodilo, přirovnával Benešem vyprojektovaný odsun sudetských Němců ke stěhování národů v Sovětském svazu pod taktovkou Josifa Vissarionoviče Stalina.

Později se mu ovšem hodil zcela opačný postoj, a tak ho použil v prezidentské kampani proti Schwarzenbergovi. Suma sumárum, Miloš Zeman funguje a jedná stejně, jako drtivá většina politiků této země. Pravdivé a spravedlivé je pro ně jen to, co se domnívají, že jim pomůže k získání moci. A tak zatímco před volbami jedna a táž strana slibuje snižování daní a bezplatné zdravotnictví, jelikož se její šéfové správně domnívají, že se to bude líbit voličům, po volbách zvýší daně a zavedou nejrůznější poplatky. To se zase líbí jejich peněženkám a kapsám jejich kamarádů, jelikož jsou zcela povolebně přisáti na prs státního rozpočtu. Mění se jen míra prolhanosti a dovednosti mlžit. Zatímco na Letné mohlo být řečeno cokoliv, neb chyběla jakákoliv oponentura, dnes již „hra čísel kouzelná“ není na místě.

Zůstaneme-li však u Zemana, je nutno přiznat, že zde vládne Absence velkomyslnosti v zemích českých, jak píše Jiří Suchý. Současný prezident není o nic horší, než prezidenti předešlý. A rozhodně na tom není o nic hůř než dnešní politikové nižšího kalibru. Není divu, že se nesnáší s novináři, kteří již absolutně ztratili smysl pro realitu a jen se předhánějí ve svatém protizemanovském tažení. Stokrát jsme viděli vrávorajícího prezidenta u klenotů a dá-li všemocná Drtinová a pánbůh, tak ještě tisíckrát uvidíme.

2. Zeman, nestandardní obhájce určitých hodnot

Objektivita tedy není silnou zbraní nejen našich politiků, ale i novinářů. Přes účelové lži a populistické postoje představuje Zeman politika, který netleská a netleskal velkým čachrářům typu Koženého a kontroverzním miliardářům typu Bakaly, viz článek Jak Zeman zalaškoval s Bakalou. Vůbec není nakloněn rozkrádání státního majetku ve stylu devadesátých let. Klausovu privatizaci vytrvale a konzistentně označoval za podvod století. V tomto kontextu není překvapivou schůzka se státním zástupcem Ivo Ištvanem. Od současného pana prezidenta lze těžko očekávat amnestie pro lupiče všeho druhu.

Naopak si můžeme být jisti, že čím více bude společnost volat po spravedlnosti a potrestání krádeží minulých let, tím silněji a častěji bude po něm volat i Zeman. Podobně v ekonomické oblasti se nechystá zhasnout světlo a vyklidit vládní a státní pozice, naopak. Začal podporovat investiční politiku, bohužel včetně projektů mírně řečeno rozporuplných, jako je kanál Odra – Labe – Dunaj nebo děsivý přízrak státního otroctví a bankrotu zvaný JE Temelín. Každopádně tím otvírá dveře k seriózní diskusi o projektech přesahujících jeho prezidentské politické působení.

3. Buďme rádi za to málo, předtím tu byl Klaus

Jedna etapa skončila, kapitalismus je nastolen, většina státního majetku je rozkradena a nachází se v soukromých rukou, zbytek funkcionářů a partají krade dál ze státního, protože si na to napsali účelové zákony. Je na čase vrátit se k základním otázkám, toho, jak má dlouhodobě fungovat stát, který už skoro nic nemá. Nelze žít od demagogického přežívání od voleb do voleb, o tom jsme již psali v obou předvolebních číslech (Budou volby o změně?). Dá se předpokládat, že pro uskutečňování takových vizí nebude současný prezident brzdou, ale naopak bude jejich iniciátorem či katalyzátorem. To vše samozřejmě pouze tehdy, pokud nebudou v rozporu s jeho mocenskými ambicemi.

Současná povolební situace přes svou nejednoznačnost nám všem dává novou šanci. Před třiadvaceti lety jsme uvěřili lidem, které jsme v podstatě neznali (Havel, Klaus a Zeman). Ve své většině jsme byli podvedeni. Dnes jsme opět uvěřili lidem, které v podstatě neznáme (Babiš, Okamura). Jak to dopadne, se teprve uvidí. Budou-li „babišovci“ lepší „odeesáků“, měl vlastně ten Klaus ve své víře v trh pravdu. Babiše a spol vygeneroval „Klausův“ zázračný trh, kde se rozdával majetek na dřevo a proti pouhému podpisu. Uvidíme, zda to bude lepší než Klausův spolek Kočárníků, Dybů, Ježků, Třísků či Macků. Pak už nám totiž zbývá snad jen ta „Okamurova“ přímá demokracie.