Byla jednou jedna exercitantka na webových exerciciích. Příjemná paní. Vtipná, ironická, chytrá, zvídavá. Matka dvou dospělých dětí, zaměstnaná na plný úvazek. Nazvěme jí třeba paní Nováková, abychom vytvořili spirituální protějšek známému panu Novákovi z nekonečného duchovního seriálu. Paní Nováková čte pravidelně umlaufoviny, i ten zmíněný seriál. Život jde dál i po exerciciích. Najednou přišel lékařský nález metastázované rakoviny jater. Zpoza smrti, co nás drtí? Rozhodli jsme se, že si budeme vyměňovat dopisy o tom, jak vypadá zápas víry v této hraniční existenciální situaci. Po souhlase paní Novákové dávám na web ty části z mailů, které hovoří o víře a životě v daný okamžik.

<em>Vašek, 24.12. 2007</em>
Dostávám o tobě zprávy z druhé ruky, bohužel ne moc dobré co se týče tvého zdraví. Něco o tom vím. Otec nekuřák umřel na rakovinu hltanu, máti měla rakovinu jater. Ale umřela důstojně a v klidu, do nemocnice jsem ji vezl asi týden před smrtí. Měla bys doufat a modlit se, máš rodinu a to je třeba bojovat. A když se prohraje (což prohrajeme tak jako tak všichni), tak bys měla dát rodině příklad, jak se má vydržet ve víře až do konce. Jsem teď v Mnichově, učím na vysoké a chodím vypomáhat do jednoho starobince. Sloužím tam v neděli mše a zaopatřuji lidi. Mám tam dnes půlnoční ve čtyři odpoledne, tak si na tebe vzpomenu. Podívej. Co by mne docela zajímalo, by byly úvahy o životě a o víře z tvého, řekněme "specifického" hlediska. Měla bys na něco takového čas, sílu a chuť?

<em>Nováková, 25.1. 2008</em>
Děkuju za dopis, bylo to nečekané překvapení…. Síla, čas a chuť? K úvahám o životě a o víře? Proč ne? Na toto téma si už přes půl roku píšu s jednou paní a obě jsme se v tom našly. Pokud tě zajímají moje úvahy, ráda poklábosím. Nějaké „lepší“ nebo „ucelenější“ výtvory však ode mě nečekej. Moje úvahy jsou o tom, jak já věci vidím, prožívám, co si o nich myslím, jak se s nimi peru. Někdy píšu vážně, jindy si v ironické nadsázce utahuji ze sebe i ze svého okolí. Tolik můžu „dát“, na víc teď nemám. Ale z druhé strany za to něco „chci“. Chci, aby mě to bavilo a abych z toho taky něco měla. Zkusím to popsat přirovnáním: Ráda si s tebou „zahraju tenis“, ale nestojím o „pinkání o zeď“ W22; o psaní do prázdna, s minimální odezvou.
Jen ti nějak nevím – co na tvůj dopis můžu odpovědět? Děkuju pane farář za rady do života ? Úplně vážně, mám z toho radost, že ses ozval. Ale neraď mi, prosím, že mám doufat a modlit se. Proč? Připadá mi to jak jedna z těch frází, co se zbožně rozdávají na potkání. Zkusím vysvětlit, co mi na ní nesedí. Kdybych byla člověk, který se dosud moc nemodlil a nedoufal, mohla by mi taková připomínka být užitečná, třeba jako popostrčení, popíchnutí. Ale pokud patřím mezi lidi, pro které je modlitba normální součástí života, tak si myslím, že v mé současné, nemocí vyhrocené situaci by mě mohly potkat v zásadě dvě možnosti.
Zaprvé. Může být vše v pohodě a já se budu až do konce modlit dál, tak jak se mi bude či nebude dařit. Pak ale nepotřebuji zbožné rady typu „buď hodná a nezlob“.
Zadruhé. Může se něco zadrhnout, já budu jak vygumovaná a modlitby nebudu schopná. V takovém případě by mi rada „měla by ses modlit“ byla platná jak mrtvýmu zimník. Spíš by mě zdrtila, vytočila nebo naštvala, než pomohla. Kdyby se snad něco takového stalo, že bych nemohla věřit ani své víře, ani své naději, ani modlitbě,... asi bych musela žít z toho, co jsem nacucala do zásoby v minulosti, podobně jako tělo v době hojnosti ukládá na sádlo. Anebo z Boží milosti. Tyhlety krizové možnosti si nedokážu ani představit, ani domyslet. Tady by se už musel postarat Hospodin. Ostatně doufám, že k něčemu takovému nedojde, to probírám jen tak, kdyby.... A celkově mi z toho vychází, že ani ten nejčernější scénář není až tak černej, protože já jako člověk mít připravené plány nemůžu, takže se koneckonců musím spolehnout na to, že je bude mít Někdo Jiný. A to už zase vypadá o něco nadějněji.
A rodina? To teda taky nevím, jak si představuješ ten „příklad“. Plánovat si umřít důstojně a v klidu... To se snadno řekne a těžko udělá. Přetvařovat se nebudu, a jak se na konci budu cítit, to nemůžu vědět. Jestliže mám dávat příklad, tak čas pro to je teď.
W22; Otevřenost, laskavost, pokud mi to jde. Snažím se, abych to uzdravení vybojovala, ale nelpím na něm.
W22; Dávám všem najevo, že jsem připravená na obě možnosti (uzdravení i konec), a že nechci, aby se kolem toho dělalo tabu nebo tragédie. Někdy mi připadá, že lidi kolem mě jsou z mé rakoviny víc nesví než já. Ale v podstatě se jim nedivím. Já bych se kvůli svým dětem nebo kvůli manželovi taky nervovala víc, ale kvůli sobě – připadá mi, že tady si mohu dovolit mnohem víc velkorysosti.
W22; Navíc, když se zamýšlím nad životem naší rodiny, naplňuje mě vděčností, že všechny vztahové problémy, které mě v minulosti deptaly, se v posledních letech natolik urovnaly, že už nikde nevisí žádný velký průšvih. Navíc, děti jsou velké, šikovné a zodpovědné, připravené vykročit se svými sympatickými partnery do vlastního života, tak i ta rodina se beze mě nakonec docela obejde.