Vrátil jsem se z mnichovského starobince. Placená vedoucí odpovědná za práci s neplacenými dobrovolníky, kterou jsem rok neviděl, se přišla podívat na můj výkon před začátkem mše. Bohužel jsem nepřišel včas a tím pádem neodvedl potřebné penzum „práce“ s neplacenými subjekty. Mše a velikonoční obřady ji nezajímaly. Po kritických poznámkách odešla domů neb jí padla. Moji neplacení pomocníci přivezli senilní babičky a stařečky a pak asistovali při mši. Nebyla zcela ideální, protože zdejší kostelnice umřela vloni a nikdo ji nenahradil. Já také ne. Přiběhl jsem z práce pro školu a organizoval provoz bohoslužeb. Od kněze všichni čekají, že bude něco organizovat. Bylo za deset minut čtyři a v Německu bohoslužby začínají přesně. Dal jsem do chodu dvoučlenný pěvecký sbor, pak přípravy na Zelený čtvrtek. Varhanice přišla dobrovolně, přesněji řečeno za dvacet korun. Přivedla si zpěváka, který nedostal nic, protože na něj nejsou v chudobinci fondy. Pak jsem konečně sloužil mši, která se babičkám líbila. Zejména jedné dámě z Ústí nad Labem, jejíž příbuzné zastřelili při masakru na Benešově mostě. Podle českého přízvuku hned poznala, že jsem tam od nás, ze Sudet. Spokojený byl i zpěvák, který mi dělal ministranta a zvonil, kdy neměl. I to se líbilo. Mše prý měla něco do sebe i pro neplacené paní, které pomáhaly dovézt stařečky. Protože spěchaly domů k rodinám, odmítly nabídku ke kávě, o níž ví, že ji platím ze svého. Nezdálo se, že by jim chybělo nařízené organizování shora. /n/n Velikonoční církev se stala velkým byznysem. Stejně jako za časů jednoho pána, kterého raději ukřižovali, aby se jim do toho konečně nepletl. A protože byznys má své zájmy, stali se biskupové a jiní náboženští předáci politickými lobbisty a agitátory pro Velkou Svatou Věc. A protože je v tom hodně peněz, přidali se k nim kněží i laikové zbožní a peněz chtiví, protože jejich rodiny (těch laiků) musí také z něčeho žít. A protože všichni drží hezky pohromadě, musí dát o sobě nábožensky vědět. A během velikonoc a vánoc jsou média ochotna dát Bohu dokonce jeden řádkový sloupec. A byl by hřích toho nevyužít. A protože o sobě dáváme vědět, pak máme svaté právo od společnosti něco vyžadovat. A protože leccos vyžadujeme, musíme si nechat líbit handlování se státem a s dalšími ekonomicko-politickými chmatáky, se kterými bychom normálně vyrazili dveře. Je velká otázka, kdo do toho „my“ vlastně patří. Pokud jsem účastníkem hry na „kulturní vyžití“ v největším městském starobinci v Mnichově, pak jsem jistě hodnocen podle kritérií příslušných tomuto šuplíku. Pokud církev chce miliardové odškodné po koaličním slepenci vládnoucím pomocí dvou zkorumpovaných poslanců, pak jistě patří do stejné funkční kategorie jako já, malé kolečko ve velkém systému Lidskosti. I církev handlující se zájmy je měřena podle míry politické zlodějny a vydírání v tomto státě považovaných za politickou kulturu. Ale co s tím mají společného velikonoce? /n/n Ježíš na kříži nefungoval systémově, protože to je jediné místo, kde to doopravdy nejde. Pozdější teologie jej do systému zařadila. Disident pro věc svého Otce zapadl do předzjednané harmonie dějin spásy, v níž hřích Adamův potřeboval více než dostatečnou satisfakci dodanou utrpením Božího syna. Pak víme, na čem jsme, protože Jošua se na kříži ocitnul ze zcela rozumných důvodů. Vlastně za to ani nemohl. Hřích nabyl od začátku lidstva kolosálních rozměrů a odpovídající výkupné utrpení muselo být ještě kolosálnější. Normální člověk by to neutáhl, i kdy jej mučili se vším útrpným know-how lidstva dohromady. Jenže Ježíš nebyl normální. Všechno krásně klaplo, i s tím křížem včetně. A čím víc utrpení, tím lépe, protože máme zásadní zájem na naší spáse. Systémové myšlení nemá problémy vůbec s ničím, protože si vždy najde příslušný zájem svatý či méně svatý, kterým může danou věc vidět a manipulovat. Z církevního pohledu sledujícího „zájmy“ představují velikonoce nesmírně chvályhodnou věc. Svaté zájmy jsou přece chvályhodná věc. Kostel potřebuje střechu, laik výplatu, pan farář nové auto, církev uznání, evangelizace lidi, věčnost duše. Každý něco potřebuje. Jen ten Ježíš už nepotřebuje nic, protože se právě chystá na smrt. Svobodně, bez jakéhokoliv vnějšího zájmu. Je šíleným excentrikem, protože nesleduje žádný hmatatelný mobil. A pak umírá na smetišti za městem, kde už nikdo rozumný, zbožný, láskyplný, charitativní ani žádné zájmy mít nemůže. Tam totiž končí svět zájmů, protože se není o co rvát. O smrt se nerveme, té pouze utíkáme. Ježíš neutekl, jednoduše zemřel. Rezignoval na své zájmy, stal se obětí cizích zájmů. Nevím, jestli nastane nějaké vzkříšení. Ale rozhodně by to neškodilo. Mám na tom svůj zájem./n
/n/n