Nejprve ještě na stadion za Lužánkami, který dnes chátrá, na fotbal. Poněkud nás překvapilo, že u vchodu po nás chtějí peníze za vstup, přece jen bychom podobný přístup čekali možná v divadle. Zas na druhou stranu jsme objevili hned za vchodem stánek s klobásami, což nás potěšilo. Úvod naší vizitace jsme tuším zvládli na výbornou.<BR>
<BR>
Dopředu poučeni denním tiskem jsme tušili, že jednotlivá mužstva poznáme podle barvy dresu. Zarazilo nás však, že na rozdíl od televizního vysílání nám tady žádný vemlouvavý komentátor neříká, která barva patří komu, ani jak se jmenuje trenér, či s jakou taktikou bude přistupovat kdo k zápasu...<BR>
<BR>
(Dovolím si malou vsuvku – asi si zrovna říkáte, co podobný komentář má společného s vírou? Inu, hodně, jen trochu trpělivosti poprosím.)<BR>
<BR>
Chybějící komentátor – chybějící oproti televizním zvyklostem – nás hned zpočátku pěkně rozhasil. Na hřišti stálo a posléze běhalo nebo se volně procházelo dvacet pět lidí, a z toho jsme jen u tří tušili, že jde o dva čárové rozhodčí a jednoho hlavního, protože až takto vzdělaní jsme ve fotbale byli. <BR>
<BR>
Ale proč sem tam nějaký hráč upadl na zem a držel se s bolestivou grimasou za nohu, nebo proč se tamhle dva jiní tahali o dres, to jsme netušili. Že by ten na zemi zakopl o drn? A proč ti, co se tahali o triko, si je prostě nevyměnili, když se jim tak líbilo triko toho druhého? A proč rozhodčí pořád pískal? Takhle se u nás na vesnici nepískalo ani o velikonočním pondělí!<BR>
<BR>
Rovněž záhadou nám byli dva podezřelí týpci, z nichž každý postával na opačné straně hřiště u jakési kovové konstrukce, z poloviny omotané sítí. Třeba tihle dva loví talenty, jak jsme se tuhle dočetli také v novinách? Až se přiblíží nadějný hráč, šup, vezmou tu síť z konstrukce a zamotají do ní talent? Každopádně se oba pěkně flákali. Kamaráda napadlo, že třeba jsou to výherci nějaké soutěže, kteří nyní mají přístup až na hřiště, a mohou se dívat na zápas pěkně zblízka. Pak však na nás sykl nějaký vedle stojící pán, ať laskavě držíme kušnu, a že jsou to brankáři. A koukal na nás tak nějak podivně.<BR>
<BR>
Pak se stala neuvěřitelná věc, když najednou míč nějakým podivným způsobem zapadl do oné konstrukce se sítí. Lidé začali halekat, jásat, radovat se, a my netušili proč. „Komu fandíte?“ ptal se nás výhrůžně onen vedle stojící pán, když nás zmerčil, že nehalekáme. „No, našim přece.“ - „A to jsou kteří? Protože Brno právě dalo gól!“ – „Aha, aha,“ pošoupl jsem si brýličky na nose, „no vida.“<BR>
<BR>
Podobně tristně dopadla i naše návštěva zimního stadionu. Sice jsme správně odvodili, že jeho název Rondo je podle kruhového půdorysu, i zde jsme jásali nad dalším přídělem klobás, ale z toho, co se dělo na hřišti, jsme chytří nebyli tak ani tak. Bruslilo tam pár lidí zleva doprava a zase zpátky, honili nějakou černou kruhovou věc, které se prý říká puk, a davy opět sem tam halekaly a jásaly. I zde jsme sice neomylně rozpoznali rozhodčí, ale tím naše povědomí o celé hře končilo. Nepronikli jsme dovnitř. Nedokázali jsme ji pochopit. Ti lidé tam dole pod námi se chovali naprosto bláznivě a nepatřičně. <BR>
<BR>
Samozřejmě jsem vše v předchozích větách poněkud přehnal. Ale pro onu souvislost s vírou to má hodně společného. Stalo se mi totiž kolikrát, že mi nevěřící známý po návštěvě mše v kostele (třeba jako účastník svatby nebo křtu dítěte) řekl něco podobného – neomylně rozpoznal kněze u oltáře, ale tím jeho povědomí o celé mši končilo. Nedokázal ji pochopit, nedokázal proniknout dovnitř. Ti lidé u oltáře i v lavicích se podle něho chovali naprosto bláznivě a nepatřičně.<BR>
<BR>
Většina sportovních fandů asi zná pravidla fotbalu i hokeje. Je jim jasné, co je účelem obou her. Vědí, jaký úkol mají hráči, jak je rozpoznají, kdy je ofsajd, kdy je aut, kdy se má kopat penalta či má být vyloučen hráč, případně nařízeno trestné střílení. Vědí, co je vysoká hůl, vědí, co jsou jesličky, co znamená dát hlavičku či rozsvítit svící. Ano, zacházejí už i do skoro odborného žargonu. <BR>
<BR>
Jakmile se však nevěřící lidé setkají s průběhem mše, maximálně řeknou, že to bylo hezké, jako ty svíčky a tak a prostředí – asi jako nám na stadionech chutnaly ty klobásy. Ale ze samotného aktu nemají nic. Netuší, jaká jsou pravidla. Nevědí, jak povznášející může být credo, jak očistné vyznání hříchů. Netuší, co se děje u oltáře, stejně jako my jsme nechápali ty dva jedince u brankových konstrukcí se sítí. A reagují stejně jako my tenkrát – celá mše je blbost, protože ji nechápu.<BR>
<BR>
Jenže my – kamarádi z gymnázia – jsme si časem ta pravidla nechali vysvětlit. Odborníky a znalci samozřejmě. Když jsme do nich pronikli, stali se z nás věrní fandové a na fotbal a hokej jsme chodili rádi zafandit si svému mužstvu.<BR>
<BR>
Otázkou však zůstává, zda ti, co nechápou pravidla hry v kostelech při mších, si také dají takovou práci, a nechají si všechno vysvětlit? Nejlépe odborníky.
<BR>
<BR>