Ať jede budoucí voják novorossijské armády odkudkoli, před odvozem do Doněcka jistě přijede do Rostova. Potom se mu nabízejí dvě varianty: první – jít k pokladně a koupit si lístek na autobus za 1 500 rublů. Přičemž autobus má sice přesně stanovenou dobu odjezdu, ale na otázku, kdy se přijede do Doněcka, odpoví: „Až tam přijedeme, tak tam budeme.“ Na cestě se stráví osm hodin včetně ceremoniálu na hranici. Druhou variantou je – vzít si taxi za 2 000 rublů, počkat dvě až tři hodiny, dokud taxikář nenajde ještě tři „maníky“ a za tři hodiny je člověk v Doněcku. Převoz pasažérů je (taxikáři) zorganizován tak, že auto nemusí projíždět hranicí. Jeden taxikář člověka doveze k hranici, kterou přejde pěšky, a druhý ho vítá na doněcké straně a doveze do Doněcka.

Při cestě „tam“ pohraničníci příliš neobtěžují, někteří se dokonce omlouvají, ale věci stejně prohlédnou a prozvoní hledáčkem kovů. Ale k těm, kteří jedou „odtud“, se chovají úplně jinak. Pohraničníci DLR se hned ptají: „Vojáci?“ A pokud zní odpověď „ano“, prostě upozorní na zákaz převozu „suvenýrů“ do Ruska. A pokud odpovíte „ne“, prohlédnou ruce a vyžadují, ať jim ukážete pravé rameno. Ne všichni Doněčané podporují DLR. Pohraničníci RF vysvléknou vyjíždějící mladé muže až do ponožek při hledání patron, granátů, ba i automatů. Ukrajinu zalila vlna nekontrolovaného vývozu zbraní, čemuž se Rusko snaží zamezit.

Vojáci

Upřímně jsem si přál potkat v Novorossiji ruské dobrovolníky. A potkal jsem je. V taxi z Rostova do Doněcka jsem jel s bývalým námořníkem z Volgogradu, který si vzal na dva týdny dovolenou a jel do Doněcka. Jinak tu potkáte dobrovolníky z Ruska málokde. Jsou tu především rodilí Doněčané, Oděsané, Charkované, Nikolajevané, Chersoňané, několik chlapců je ze Žitomiru. Ani jsem si nemyslel, že na jihu Ukrajiny zůstalo tolik ruských lidí.

Voják Vostoku (jeden z pluků novorossijské armády, pozn. překl.) mi říká: „Zastavím se, až uvidím hořící Lvov. Ne proto, že ho nenávidím, ale proto, že se tam bude žít čestněji.“ Snajper Ježek ze Slovanského pluku se spokojí s tím, že se vrátí domů do Oděsy, protože Doněcka už má dost. Ježek z Vostoku (jiný, mají shodnou přezdívku) říká: „Máme jedinou cestu domů – na obrněné technice.“ V Novorossijské armádě je vůbec mnoho bojových ježků.

Vojácký pozdrav vypadá jako stisknutí ruky, potom stisk v opačném gardu a krátké objetí. Tuto formu pozdravu upřednostňují všichni – známí i neznámí, staří i mladí, vojáci i velitelé. Všichni se chovají vřele a přátelsky. Novorossijští vojáci katastrofálně postrádají nejrůznější maličkosti. Jako příklad uvedu: v zásobovacích obchodech dostávají novobranci automat s jedním zásobníkem a patrony v balíčcích. Chybí i kvalitní nože – jeden z vojáků přísahal, že věnuje ledvinu za dobrý nůž. V oddílech jedna radiostanice připadá na 50 lidí. Za mé ochranné brýle Daisy mi nabízeli 8 balíčku patron. Za svítilnu Laris dávali dva granáty.

Autobus s žurnalisty přijel na „záchytný bod“ k letišti natáčet, jak se za tanky pohybuje skupina Somali. Každý žurnalista má radiostanici. Kdybychom se zdrželi jen o pouhých deset minut, radiostanici by nám odebrali. Slovíčko s významy „dostat, odebrat, vrátit“ je skutečným hitem sezóny v Novorossiji. Zpočátku označovalo prostě – odebrat. Dnes má daleko širší význam. V Doněcku nyní všechno odebírají, resp. vracejí, když si něco vyžádají, vymění nebo prostě ukradnou. Napadá mě v této souvislosti slovo „zvedl“, znamenající v izraelské armádě všechno, co bylo k mání a bylo „zvednuto“ nynějším vlastníkem. Ale to není jediná jazyková zvláštnost Donbasu. Nemají zde zvláštní akcent ani mluvu, ale přízvuk staví jinde. Neříkají kupř. Slavjånsk, ale Slåvjansk (Symbol å označuje přízvučnou hlásku slova. Pozn. překl.)

Jeden lid, jedna armáda

Vztah k novorossijským vojákům je dobrý. Vraceli jsme se z práce společně s vojenskými korespondenty ministerstva obrany a také nás brali jako vojáky. Nějaká tetička nám v autobuse žehnala a tiše šeptala: „Pomstěte mého Sašenku…“ Pamatujete si, jak po síti běžela bajka, v níž se dítě ptá matky – je tenhle voják dobrý, nebo špatný? A maminka říká – podívej se, má stužku svatého Jiřího, to znamená, že je dobrý. Se mnou to bylo totéž. Na ulici mne zastavil muž a se slovy: „Jestli vám mohu v něčem pomoci, zavolejte,“ mi dal své telefonní číslo. A vrah-recidivista, obchodující s ovocem a zeleninou, mě podaroval třemi švestkami.

Když jsem si poprvé sedl do auta vojenských korespondentů, hned jsem si nasadil helmu, protože jsem si vůbec nedokázal představit, co mě čeká, a chtěl jsem se maximálně zabezpečit. Vojáci obvykle helmy ani neprůstřelné vesty nenosí. Je to bohužel dáno nedostatkem ochranné výstroje. Ale jak mi říkal instruktor alpinismu – aby se člověk vyhnul pádům, nesmí padat. Tak je tomu i zde – abys nezahynul, nesmíš se dostat do palby. V podstatě – kolik vojáků, tolik názorů. Jedni vzpomínají, jak jim neprůstřelná vesta zachránila život, druzí ukazují skrz naskrz prostřílené helmy. Pohybovat se rychle není v neprůstřelné vestě možno. A dokázat rychle skočit do úkrytu přináší větší naději, než doufat, že vestu neprostřelí.

Život je jen náhoda

Na „ropné základně“ střela z „gradu“ padla vedle železničního náspu – úlomky prošily kolej skrz naskrz. Spolupracovník Červeného kříže v Doněcku Lorrain Etienne pozdě večer vyšel z kanceláře a ubíral se ke svému autu. Střepina „uragánu“ padla půl druhého metru od něj. Neměl žádnou šanci – Švýcara to „prošilo“ od hlavy k patě, utrhlo mu to obě ruce a navíc tělo začalo hořet kvůli vysoké teplotě nárazové vlny.

Když jsem odjížděl do Doněcka, vzal jsem s sebou spoustu obvazů, obinadel, injekčních stříkaček a léků proti bolesti, abych posloužil nejen perem, ale i šavlí. Ovšem neměl jsem to štěstí někoho zachraňovat. Když auto „vojenkorů“ přijelo k dalšímu zásahem zničenému domu, pracovaly tam už požární čety, záchranka odvážela postižené a milice zjišťovala osobní data mrtvých.

Zkušenost svědčí o tom, že na každou, i tu nejextrémnější situaci si člověk zvykne za tři dny. Na celodenní ostřelování jsem si zvykal pět dní. Kdyby se mě v prvních pěti dnech zeptali, jak se mi daří, odpověděl bych, že mi něco leží v žaludku a necítím se dobře. Šestý den se má psychika uspokojila, žaludek se uklidnil a výbuch v sousedním bytě mi připadal daleko.

Zdroj zde, překlad Alena Mikulášková