Seděl jsem v příjemné pražské hospodě s Otou. Jedl jsem a pil, on pil a jedl. Kombinované obžerství se odehrávalo za doprovodu výborného kytaristy: hrál bluesové věci z dob, kdy hudba představovala existenciální hodnotu. Nomen omen. Polovinu rodiny tohoto pána poslali nacisté do koncentráku, mimo babičky se nikdo nevrátil z Terezínského ghetta. Jeho maminka pocházela ze Svatavy a byla tzv. Egeländerin. Tato "holka od Ohře" se i přes naléhání gestapáka (taktéž spřízněného) odmítla rozvést se svým židovským manželem, a tak mu zachránila život. Druhou polovinu německy mluvící rodiny vyhnali po válce Češi a komunisté. Otovi příbuzní byli osvobozeni americkým vojskem na Sokolovsku a při vyhnání přišli pouze o majetek. Mladý student komunisty vedené ekonomky o temné historii vyhnání nic nevěděl, protože mu to nikdo neřekl. Cítil se přes svůj původ jako Čech, i když trochu jiný, prostě Böhme. Po přátelské pomoci tanků to už opravdu nevydržel, a v roce 1970 vystěhoval do SRN v rámci programu spojování rodin. Zde pracuje jako jako obchodní a daňový poradce, přitom studuje filosofii a stará se o kultivaci minulosti, přičemž neplaceně dělá jednatele Česko-německé společnosti pro <a href="http://www.dtg-palliativmedizin.eu/">paliativní medicínu</a>. Teprve v roce 2002 začal objevovat celou pravdu o poválečných masakrech v Postoloprtech a Žatci. Proto si dal za úkol zmapovat temné dějiny českého lágru pro vyhnané Němce, který byl zřízen v Postoloprtech. K této objevné činnosti se připojily také umlaufoviny, viz webové publikování dokumentů o tomto nechvalně známém místě <a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/reportaze/sudety/">ponižování a smrti</a>. Po druhé láhvi vína a třetí becherovce jsme s Otou konstatovali, že život je složitý. Ale není to až tak tragické, pokud se někdo zkouší dělat něco rozumného. Když například jménem zavražděných a zapomenutých vyjednává na radnici v Postoloprtech symbolický pohřeb./n/n
<font face="Arial,Helvetica,sans-serif">"Obracím se na vás s prosbou o společné vytvoření pietního místa na území vašeho města, jež by připomínalo oběti svévolného a nezákonného násilí vykonaného na civilním německém obyvatelstvu v létě 1945. Nehledáme politické ani právní řešení události. V první řadě chceme, aby konečně došlo k symbolickému pohřbení obětí."</font>
/n/nTolik z projevu předsedy spolku "Förderverein - Nadační spolek Saaz - Žatec". Celé znění najdete v místních novinách, pochopitelně <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/Lounske_noviny.pdf">až úplně dole</a>. Ale vyšlo to na první stránce, což svědčí o něčem pozitivním. Otokar Löbl obhajoval nevykonaný pohřeb tím, že bylo doloženo okolo tisíce dvou set obětí masakru. Jednání radních se zúčastnila také pamětnice poválečných událostí, psychoterapeutka Uta Reiff. Její <a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/reportaze/sudety/content/svedek/1_svedek.html">svědectví o českém lágru</a> najdete v reportáži o Sudetech. I ona prosí za symbolické pohřbení obětí, které dodnes v Lounech, Postoloprtech, Žatci a jinde nemají jediný důstojný památník. Z její prosby za postavení památníku cituji následující slova./n/n
<font face="Arial,Helvetica,sans-serif">"Vytrpěné - když se to uzná a ocení - může se stát pramenem síly, může vést k vzájemnému porozumění. Mluvím taky jako rodinná psychoterapeutka. Vím dobře, jak léčivě působí v rodině, když se o minulých nepříjemných událostech, které si lidi navzájem způsobí, otevřeně mluví a skutečnosti se poznají. Stejně léčivě působí, když se mezi národy otevřeně o způsobených utrpeních mluví."</font>/n/n
Celý příspěvek si můžete <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/Svedkyne_Uta.pdf">přečíst zde</a>, včetně poděkování mladé generaci Čechů, kteří mají odvahu podívat se krvavé minulosti otevřeně do očí. Pan Löbl i paní Reiff přitom otevřeně datují původ událostí až k vině Němců, kteří umožnili nástup fašismu. To dokládá velký rozdíl od povinného mlčení celé generace, které zažívám při studiu filosofie a sudetských vyhnanců v Mnichově. Výsledek jednání v Postoloprtech je sice povzbudivý, ale nikterak průlomový. Prozatím se pouze deklarovala společná vůle k vytvoření česko-německé komise, jež by podle <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/Svedkyne_Uta.pdf">Žateckého deníku</a> měla řešit společnou odpovědnost Čechů a Němců za spáchané masakry. V komisi by měli být čelní zástupci města i německého spolku a nezávislí historikové. Pikantní bude přizvání volyňských Čechů. Neoficiálně se totiž ví, že tito přistěhovalci měli naprosto jasný zájem na odsunu, popř. na fyzické likvidaci zdejších německy mluvících rodáků. Komunisté jim totiž slíbili, že po vykonaném masakru a odevzdání těch správných hlasovacích lístků do volební urny dostanou majetky, domy a pole vyhnaných a zavražděných. Jak dlouho jim ovoce zločinů zůstalo v rukou, ukázala další historie, tentokrát z roku 1948. Pan Löbl se mi svěřil, že s jedním předákem volyňských Čechů už diplomaticky popíjel stejně jako se mnou, jezuitsko-katolickým gójem. Svět je holt malý, život krátký, vina k odpuštění bezměrná.
/n/n