Není snadné hodnotit 17. listopad z pohledu mojí mladé generace, která 17. listopad nezažila. Zázračné datum, kdy se v každém v nás alespoň na chvilinku probudí pud pro demokracii, začne melancholicky vzpomínat a dá se říci, že uctívat osobnosti s ním spojené, máme-li na mysli listopad roku 1989. O listopadu roku 1939 se už tolik bohužel nemluví, dějiny se od tohoto data vzdalují, není zde již tolik pamětníků, nemáme k němu takové „to pravé“ pouto jako k listopadu revolučnímu, smím-li ze svého chabého postu studentky, která nezažila ani jeden listopad, soudit.

Jedno pouto by tu ale k listopadu z mé strany bylo, k tomu v roce 1989. Díky prozřetelnosti mých rodičů, vzdálených rodinných příslušníků a přátel (disidentů) jsem zažila domácí vyprávění o tom, jaké to bylo, jak se vše vnímalo… a jak se vlastně nic ve chvíli před revolucí nevědělo. Díkybohu, mám rámcové pojetí o tom, co se ve dne státního svátku 17. listopadu slaví, což není bohužel samozřejmostí v dnešní společnosti, kdy generační vyprávění nahrazuje internet a ve školách se v hodinách dějepisu spí.

Jsem vychovaná ke společenským hodnotám demokratického světa, kde by byla zaručená svoboda slova a činů. Jsem až euforicky vychována k tomu, vážit si lidí kolem Občanského fóra, „Charty“ a všech dalších lidí, kteří byli v této události sebeméně aktivní (i když tato euforie také postupem času chladne – tak jako demokracie v jejím ideálu). Pamatuji si vyprávění o tom, jak byly rodiny bez otce, protože otcové byli tou dobou zavření za protirežimní aktivitu… a byli zavření několikrát, opakovaně za sebou a frustrace se rozrůstala. Nebralo se absolutně zřetel na to, že žena zůstávala sama s dětmi doma a nebylo jistoty, zda bude moci rodina dále fungovat, protože byla rodinou disidentskou, kdy jim před dveřmi bytu dva dny přešlapovali vyslanci Stb a vyhrožovali, že jim ublíží, když nebude dotyčný donášet, že nebudou moci děti studovat, že rodiče přijdou o zaměstnání, kteří šířili strach a životní nejistoty. I přes to se v tom samém bytě o pár dní později pořádala setkání lidí, kteří se nechtěli vzdát nároku na svá občanská práva, která byla režimem zadupávána, to už nevypovídá jen o touze „být důležitý“, což si někteří stále myslí, ale opravdu v něco věřit a něco dokázat.

Nejedná se ale jen o skupinu umělců vytvořenou kolem Činoherního klubu, ale o širší veřejnost, do toho zapojenou Chartu 77, která byla podepsána i lidmi, kteří byli dříve bezproblémoví podřízení režimu. Zde se ukazuje, že je-li před skupinou lidí jeden větší cíl než ty dosavadní, mohou se spojit i lidé, kteří by spolu jinak nespolupracovali, což je vlastně případem celé revoluce. Vyvstává otázka, kdo byl vlastně ten DISIDENT. Vymezení pojmu disident se zde rozostřuje, protože se formuje větší masa lidí, nevyhovující a odporující tehdejšímu režimu. Jednalo se o „balík“ lidí obsahující umělce, známé osobnosti, bývalé komunisty, levicově i pravicově smýšlející, náboženské skupiny a tak dále. Bohužel, mám dojem, že s takovou vlnou společného zájmu a společné síly jsme se od té doby nesetkali. Možná k tomu nejsou zatím stanoveny vhodné podmínky, dalo by se s trochou nadsázky říci, že k tomu nejsme dohnání padesátiletým utlačováním a odpíráním našich vlastních svobod.

S ohledem na všechna vyprávění je mi smutno, že se už po 27 letech zapomíná na to, co se v tu dobu dělo a co to pro naší zemi znamenalo. Naskýtá se spousta otázek, co jsme jako společnost udělali špatně, že jsme dokázali tak rychle přijít o hodnoty, které jsme si tak vymodlili (to je nejspíš příhodnější slovo než vybojovali). Je to ale spíše chyba předchozí generace, ne naše, a tak úkolem naší generace a těch mladších je to napravit a snažit se zachovat si alespoň to, co nám bylo předáno. To se jeví jako velice složitý a téměř nemožný úkol podněcující spíše společenskou úzkost než cokoliv jiného.

Zde ale skončím s moralizováním, nemám právo ani kompetence se k tomuto tématu více vyjadřovat. Sama za sebe jsem šťastná, že mohu studovat obor, který byl v té době nepřístupný, neotevřený, ideologicky zničený a zadupaný – filosofii. Jsem vděčná za hudbu, knihy, divadla a filmy, které si mohu užívat bez omezení a ze kterých si mohu vybírat. Nedovedu si představit život bez cestování a pracovních možností v oborech, které byly dříve vyprázdněné. Stejně tak si neumím představit žít ve strachu o svou rodinu a stejně tak o společnost, o to, že se nebudeme moci rozvíjet jako její členové v tom, co nás naplňuje, volně a téměř bez omezení. Pevně věřím, že takový stav vydrží déle než ten, který se generaci našich rodičů a prarodičů podařilo překonat.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!