Zvíře
Dnes jsem jel autem po mostě přes Vltavu. Naproti mně kráčela labuť. Chvíli po silnici, chvíli po chodníku. Nejistě se rozhlížela a cosi hledala. Kolem labutě se utvořil hlouček asi deseti lidí. Zřejmě jí chtěli chránit vlastím tělem před piráty silnic. A je to tak, labuť mě zpomalila na šnečí tempo, abych jí neublížil, kdyby se lekla a vrhla se mi pod kola. Máme to všichni v sobě, když zvíře není zrovna na talíři, vědomě i podvědomě chráníme zvířecí život.
Člověk
Minulý týden jsem uvízl v pekelné zácpě cestou z práce. Příčina se ukázala v Ječné ulici, kde oživovali nějakého člověka. Kolem záchranáři, policie, zátarasy, absolutní přednost v boji o záchranu lidského života. A je to tak. Když zrovna neházíme cizím lidem na hlavu bomby, nekonáme prostřednictvím daní sbírku na dalekonosná děla, abychom povraždili co nejvíce lidských bytostí se zřetelem na poměr cena/výkon, tedy za co nejméně peněz povraždit co nejvíce lidí, tak se snažíme lidský život jako takový chránit. V tomto konkrétním případě se to nepovedlo, přesto patří záchranářům dík. Nejsou všechny profese tak jednoznačně užitečné a práce tak záslužná a zároveň náročná jako ta lékařů první pomoci. Navíc, když často jde o lidi mladé, jako tomu bylo minulý týden. Doma jsem se pak dočetl, že se nepodařilo zachránit 22letého chlapce, kterého srazil autem 20letý mladík. Kdo byl na vině, nevím, ale určitě bezpečnosti provozu nepřispívají setmělé ulice, zřejmě v rámci zelených úspor, které jsou v poslední době spíše pravidlem než výjimkou. O dalších pirátských opatřeních v provozu v Praze ani nemluvě. Koho například napadlo na nejfrekventovanější silnici umístit pruh pro cyklisty mezi pruhy pro automobily? Nějaké zvíře, co přemluvilo bábu a dědka a usedlo na Magistrát. To by bylo ale na jiný článek. O takových lokálních patáliích jsem psát nechtěl.
Prezident
Jen mi tak nejde z hlavy, proč na jednu stranu život chráníme, což považuji za přirozené a správné, a na straně druhé jej srážíme do bezvýznamnosti nebo dokonce mu přisuzujeme zápornou hodnotu. Prý musíme počkat až morálka socialistického realismu odroste a naroste ta nová - Havlova, Halíkova a dalších skutečných elit. Kdyby ovšem právě tyto elity pravidelně neodhalovaly své útroby, v nichž nepanuje láska, nýbrž nenávist na život a na smrt. Tedy spíše na tu smrt. Tu k Semelové, tu k Paroubkovi, tu k Babišovi, tu k Zemanovi. A nejde o nenávist lecjakou, někdejší student biskupského gymnázia, tedy člověk kovaný křesťanskou morálkou, vytruboval před lety šťastně do světa, že Zeman má rakovinu. Pohoršila taková nechutnost naše mladé bojovníky za pravdu a lásku odkojené novou morálkou? Nebo snad jejich profesory? Kde že. A když Halík s nafouklým egem k prasknutí vypráví, že Zeman je už mrtvý, a provádí psychiatrickou diagnózu na dálku?
To tetelení ve směsi radosti a nenávisti nad zdravotním stavem starého člověka, v tomto případě prezidenta. To neskrývané nedočkavé čekání na smrt bližního svého, totiž nenáviděného nepřítele. Už, už se klepou na volné křeslo, kam hledí posadit sobě spřízněnou duši. Za sebe mohu říci, že tento způsob morálky zdá se mi poněkud nešťastným. Úcta k životu „těch druhých“ je na nule.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!