Psal se rok 1981, a já prožívala první krizi smyslu života. Vdaná, vysokoškolsky vzdělaná, vedoucí softwarového oddělení, matka dvou dětí….. o co dál? Těšit se na důchod? Ale tam za rohem už vykukuje jen paní Smrt…. Svoje pochybnosti jsem svěřila kolegovi v práci. Ač sám značně nevyrovnaný, jednou mě velice překvapil svým výrokem: „Járo, ve víře v Boha je veliká síla.“ Byla to první slova, která jsem o Bohu ve svém životě slyšela v takové vážnosti. Zasáhla mě neobyčejnou silou. A tak jsem se zeptala: „ A můžeš mě říct, co mám dělat, abych uvěřila?“ Kolega se zamyslel a pak povídá nevinně: „Tak běž na děkanát ke katedrále, tam v úředních hodinách slouží kněz a tak mu to po pravdě řekni.“ Moje touha překonala ostych a jednoho pondělního rána jsem stála v kanceláři. Mladý kněz se mě zeptal, co mě k nim přivádí. Čekal žádost o obřad pohřbu, či snad křtu, ostatně z jiných důvodů se na děkanát nechodilo. Podívala jsem se na něho a nevinné prohlásila: „Chtěla bych věřit!!“ Kněz rychle zamrkal očima a nabídl mi židli. Myslela jsem si, že si budeme povídat, ale on se jen zeptal: „Jste pokřtěná?“ Po mém ujištění, že mě do katedrály na konci války přivezl kočár tažený koňmi, už neřekl vůbec nic a podal mě malou, modrou knížku se slovy: „Toto je souhrn naší víry. Je to knížka, která byla vydaná v Katolické charitě, můžete si ji zakoupit v charitní prodejně, ale já vám ji mohu půjčit. Máte-li zájem, projděte si ty všechny otázky, a budete-li se chtít na něco zeptat, přijďte, v úředních hodinách zde vždycky najdete nějakého kněze.“
Teprve o několik let později jsem pochopila, proč na některá slova kladl takový důraz. Po letech, při jedné návštěvě naší rodiny se svěřil: „Když jsi poprvé přišla do kanceláře a řekla své přání, najisto jsem si myslel, že jsi provokatérka z STB. Byl jsem mladý, prvním rokem vysvěcený kněz, zapojený do protikomunistického odboje. A tak jsem si dával pozor, byl jsem přesvědčený, že jdou po mě. Chovala ses jako typická volavka.“

Ale všechno bylo jinak. Knížku jsem doslova zhltla, psala si poznámky, upřímně hledala odpovědi. Byla mým průvodcem ještě dlouhý čas, pomohla mi nalézt nový směrník v období zvláštní prázdnoty středních let. A s mladým knězem jsme se tak spřátelili, že jsem mu mohla i v jeho aktivitách pomoci. Později nám zprostředkoval svátosti a k první zpovědi mě svou modrou knížku věnoval. V mé knihovně ji však už nenajdeme, získala jsem jen druhý, o málo menší výtisk. Původní modrá knížka dále kolovala mezi lidmi, až někde uvízla. Když píši tyto řádky, uvědomuji si, v čem tato knížka byla skutečně výjimečná. Její autoři mysleli při jejím psaní na človíčka, který se jednou začne ptát. A na začátku cesty za vírou nelze člověku předložit soubor dogmat, přikázání, nebo příručku liturgie. Hledání víry v jednoho Boha není ani vstup do strany s jasnými stanovami. Forma otázek dává prostor pro vlastní rozhodnutí, a to je na té knížce, která navíc měla slušivý kabátek pro komunisty asi to nejcennější. Díky za ni i po mnoha letech.