<em>Uvedený text je předmluvou k publikaci Naše sestra Anežka, kterou vydalo Národní bratrské společenství Sekulárního františkánského řádu v České republice v říjnu 2009 k dvacátému výročí Anežčina svatořečení. Konference o sv. Anežce se konala v Praze 16. - 18. října 2009.</em>

Koncem osmdesátých let byla doba ztěžklá očekáváním změn. Bylo jasné, že k nim dojít musí, ale nedalo se předvídat kdy a jak. Nicméně, už to bylo ve vzduchu kolem nás. A v této atmosféře jsme se začali obracet k našim svatým národním patronům. Kolem výročí svatého Jana Nepomuckého vznikl samizdatový sborníček v edici Témata, který chtěl hájit jeho čest proti různým mediálním útokům. Vznikl inspirující rukopis Petra Piťhy o deseti českých patronech, z nichž autor každému přidělil specifickou roli v rodině našich zastánců. A začal se rodit projekt Desetiletí duchovní obnovy, kdy byl každý rok zasvěcen jednomu z našich světců. Celý cyklus měl začít Přemyslovnou Anežkou. To nebyla náhoda. Staré proroctví mluvilo o tom, že v Českých zemích bude dobře, až se nalezne Anežčin hrob. Také Anežčino svatořečení po staletí vázlo na tom, že nebyly k dispozici její ostatky. Ovšem po druhé světové válce se již hrob a ostatky ke kanonizaci přestaly vyžadovat, vždyť po holocaustu to již možné nebylo. Nakonec, po veškerém hledání (které, jak doufáme, dosud neskončilo), se objevila ve španělském Escorialu alespoň její čelist. Proces Anežčiny kanonizace tak mohl být úspěšně zahájen. Ovšem zájem o tuto dceru Přemysla Otakara I. tu byl i z jiných důvodů. Začali jsme se zajímat o své předhusitské dějiny a vracet se ke kořenům. Čeští historici a archeologové začali publikovat práce o přemyslovských Čechách, byl dokončen průzkum Anežského kláštera v Praze Na Františku, který byl obnoven v celé kráse, byť jako galerie. Krásná monografie byla vydána o Anežčině neteři abatyši Kunhutě. Ale nešlo jen o Anežku jako patronku, královskou dceru, mnišku, asketku, vzor pokory a odříkání ve zkorumpovaném světě toužícím po zatím nedostupném konzumu. Anežka posloužila zároveň jako symbol pro nové chápání medicíny. Právě od druhé poloviny dvacátého století sílily požadavky, aby se medicína nevěnovala jen léčení vyléčitelných nemocných, ale aby neutíkala ani před těmi, které vyléčit nelze a kteří přesto pomoc potřebují. V západním světě to bylo vyjadřováno termíny „cure“ (léčení) a „care“(péče) a bylo požadováno, aby tuto péči, která bývala doménou charitativní práce a milosrdenství klášterních hospiců, vykonávali jako samozřejmou součást svého povolání i kvalifikovaní zdravotníci, nejen sestry, ale i lékaři. Byl to doba, kdy ve světě vystoupila Elisabeth Küblerová - Rossová se svými studiemi o procesu umírání a potřebách umírajících nemocných, kdy Cicely Saundersová budovala první britské hospice a kdy se hospicové hnutí začalo šířit po Evropě, neseno převážně jakousi sítí duchovně spřízněných žen, podobně, jako tomu bylo při budování špitálů evropskou sítí spřízněných královských dcer v Anežčině době. A tak mohl Anežčin kult zaštítit i propagaci těchto nových myšlenek u nás, kdy se v době komunistického neustále marného budování jaksi neslušelo mluvit o smrti a umírání a o milosrdné lásce k bližnímu.
V takové atmosféře vznikal sborníček, který se dnes poprvé dostává do rukou čtenáře už nikoli jako samizdat, ale jako veřejně, oficiálně vydaná knížka. Text vznikal původně po dvou liniích, na sobě nezávislých: prvním impulsem byla objednávka P. Karla Dománka, SJ, který chtěl po PhDr. Marii Kyralové stručný cyklostylovaný text pro svou komunitu a své svěřence. Druhou inspirací byl nápad lékařky Dagmar Pohunkové připravit o Anežce jakési „pásmo“, které by bylo možno proložit dobovou hudbou a nahrát na magnetofonové kazety. Šíření cyklostylovaných textů se totiž v tu dobu stávalo stále rizikovějším a obtížnějším. Nakonec to dopadlo tak, že se obě autorky spojily, a že vznikl jednak kratší text Sestra Anežka, splňující zadání P. Dománka, a delší text Naše sestra Anežka, doplněný četnými literárními vsuvkami a latinskými texty, které nově přeložila Marie Kyralová (dopisy sv. Kláry a Legenda). Samozřejmě že celý sborník byl vydán anonymně, ale přece jen, jako malý žertík, byl uveden pod iniciálami K.M. Až dodatečně nám došlo, že to mohlo být chápáno jako převrácený monogram jedné z autorek - ale úmysl byl jiný, mělo jít o poctu fascinující ženě, Kunhutě Mazovské, tedy abatyši Kunhutě, Anežčině neteři..
Nahrávku na magnetofonovou kazetu se uskutečnit nepodařilo. Text byl napsán na počítači Sinclair, v programu Basic, a vytištěn jehličkovou tiskárnou přímo na blánu. Z té pak bylo v roce 1988 zhotoveno několik set výtisků, které nakonec převzal P. Dr. Oto Mádr do své samizdatové edice Přátelé. Nicméně, přece jen došlo i k realizaci „pásma“. Rukopis byl totiž vyvezen do Rakouska a zásluhou Ivana Medka se dostal do Svobodné Evropy. Ta jej zpracovala, doplnila hudbou a vysílala v podání Petra Štěpánka a Jaroslavy Tvrzníkové při příležitosti Anežčina svatořečení v listopadu 1989.
Příběh Anežčina života a její ideály - i když byla jejich realizace podmíněna dobově - neztratily na aktuálnosti. Jsme populace, která chce zážitky tady a teď, jsme oddáni konzumu, nevíme si rady s nemocí a smrtí, pochybujeme o svých křesťanských kořenech, snažíme se definovat své národní zájmy, chápané převážně pouze hmotně. Snad by nám v takové situaci mohlo pomoci k nalezení toho, na čem opravdu záleží, nejen zamyšlení nad Anežkou, ale také její přímluva.