Máme za sebou další výročí mučednické smrti Mistra Jana Husa a tentokrát to nepřejdeme mlčením, neboť v den výročí, když můj krok na pouti do Santiaga de Compostela obvláště váznul a síly mě opouštěly, věnoval jsem mu v duchu etapu z Pontedeume do Meangosu. Slíbil jsem Janovi, Bohu i sobě, že dojdu-li, napíšu další článek o našem českém Mistrovi. Došel jsem nejen tuto etapu a tak mohu a musím vykonat to, co jsem slíbil. Je nám toho ostatně třeba.
Proč byl umučen?
Stala se mu v životě ta věc, že se vztahoval k pravdě. Hledal smysl života, poměr k druhým lidem, vyhlížel optimální nastavení polis, tedy společnosti, aby se všem dobře žilo. A když ne úplně dobře, alespoň snesitelně. Hledal model svého postoje k životu jako takovému a k jeho původci, Bohu Stvořiteli. K dobrému Bohu, k jeho zjevení, k dobrému Králi Pokoje, který doutnající knot neuhasí a nalomenou třtinu nedolomí, tedy k Ježíši Kristu.
Hledal dobro pro všechny, a tak narazil na ty, kteří chtějí dobro vlastnit jen pro sebe a případně jen pro své nejbližší. Doplatil na to, že v určité společenské a politické konstelaci se dostal do viditelné funkce i přes tento zjevný handicap. Přerozdělení majetku církve se prostě zrovna někomu hodilo, a tak mohl být se svým přesvědčením, že když byl Ježíš chudý, může a má být i jeho církev chudá, vyzdvihnut v mocenské hierarchii vzhůru.
Jenomže čas oponou trhnul a to, co se původně hodilo, se přestalo hodit. Pod heslem "co bylo ukradeno, musí být vráceno" vytáhla církev za navrácením jejích přerozdělených statků. A zde už Hus překážel. Církev chtěla být prostě bohatá, protože je to prostě příjemnější. To jistě všichni chápeme, že je lepší být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný. Podle Husa však otázka zní poněkud jinak. Jde o samotný smysl života, jde o souboj Dobra se zlem, Pravdy se lží, Krista s antikristem.
Král Pravdy vs otec lži, Bůh vs Ďábel
Každý, i nevěřící v Krista, Muhammada nebo Buddhu, může pochopit, oč jde. Hus se zabýval křesťanstvím, protože byl křesťanstvím obklopen. Tehdy, stejně jako dnes, nebylo důležité mít správný názor na život lidí v Urundi Burundi nebo Tatarstánu, ale na život, který žije v nás, na náš poměr ke svým bližním či ke svému národu. Zkusit žít v pravdě, myslet pravdu, či jak řekl Mahátma Gándhí, experimentovat s pravdou. Pravdu, o kterou jde, nelze totiž vlastnit, k pravdě je třeba jít. Cesta za pravdou je dobrodružným celoživotním tripem.
Nechť každý zkusí sám na sobě pokusit se o jednotu svého myšlení, slov a skutků a uvidí sám, jak je to obtížné. Dodržet sliby, i když přestaly být výhodné, usilovat více o dobro druhých než o to svoje, sloužit opravdu lidu a bližním více než sám sobě. Taková filozofie má jednu výhodu - vydrží na celý život, nikdy nedojdeme dříve do cíle, než naposledy vydechneme. V tomto pojetí se ovšem jeví požadavek kladený na Mistra Jana Husa, totiž, aby odvolal to, co poznal a žil svým životem jako pravdu, naprosto absurdně.
A naopak. Pro ty z lidí, kteří něco takového ani nezkusili, žít v pravdě a pro pravdu, chtít dobro pro druhé na prvním místě, je ani nenapadlo, tak pro ty je absurdní Husova "dobrovolná" smrt. Stačilo přece něco odvolat, stačilo vyjít vstříc těm "dobrým" kardinálům a mohl žít. A vůbec, proč se pouštěl do nějakého sporu s papežem? Měl dobré bydlo, tak se ho měl držet. Podpořit papežovu válku, když se to po něm chtělo, nebo alespoň mlčet a nevykřikovat nějaké "pravdy" proti papežovi a jeho mocenským plánům.
Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně
Diví se Kant v "Kritice praktického rozumu" a diví se člověk spolu s ním. Nediví se zvíře, které mravní zákon nezná. Člověk je stvořen k obrazu božímu a nežije pouze jídlem a pářením. Před člověka je předloženo "dobro a zlo", aby se naučil si vybírat, kým bude. Člověk není stvořen jako definitivní bytost, ale jako bytost, která sama sebe spoludotváří.
Pak se dají rozlišovat tři typy takových bytostí. Jedna se usiluje stát dobrým, druhá se nesnaží v tomto smyslu o nic a žije jako zvíře vhodné k ulovení a na porážku, a třetí staví sebe sama do čela. První je definována pokorou, třetí pýchou. Všichni, pokud chceme, můžeme sledovat pozemsko-nebeské drama. Zemi vládnou lumpové, pokud neumřou přirozeně, jsou násilně odstraněni a nakonec bývají nahrazeni ještě horšími. Čas od času je zlo jakoby zhmotněno.
Lidé nevěřícně zírají na nespravedlnost, lež, zločin a podvod kolem sebe. "Jak je to možné?," diví se. Lidé hledají viníka v podobě nějakého spolku Iluminátů, Židů či "Bilderbergů". Cítí, že zlo přesahuje všechny, že není vázáno na jednotlivce, ale naopak to vypadá, jako by se jednotlivci spojili pod jedním duchem zla. A tak nezbývá, jak řekl L.N. Tolstoj:
Ano, je to prosté, ale zároveň těžké. Vládnou nám zločinci nikoliv snad v trestněprávním plzeňském slova smyslu, ale přesně podle významu toho slova. Činí zlo. Jsou napojeni na otce lži, ďábla. Jsou posedlí válkou a nenávidí slovo "mír".
Podobně jako papež Jan XXIII., který vyhlásil odpustky všem, kteří přispějí na jeho válečnou výpravu a do klatby uvrhnul Jana Husa, i dnes řinčí zbraně, konají se sbírky na tanky a houfnice, ruší se závazky státu vůči důchodcům, aby zločinci mohli nakoupit ještě více zbraní a kdesi, tisíce kilometrů od Českých zemí, "zvítězit". Váleční štváči jsou v Praze, Evropě i USA. Zločinci "kultury" Západu mající za sebou holocaust s vražděním Židů v plynových komorách, genocidu indiánů v Jižní a především Severní Americe, zotročení lidu Afriky, zavlečení do Severní Ameriky k otrockým pracem, na jejichž hřbetech vyrostla pýcha Spojených států, těch Států, které shodily atomové bomby na civilisty v Hirošimě a Nagasaki s argumentem, že šetří životy svých vojáků (s tímto argumentem by byla Ukrajina už dávno Rusy pohřbena pod atomovou apokalypsou), tak tito pohrobci a následovníci největších zločinů lidstva se dnes dojímají nad osudem LGBTVPSVZ pseudokomunity. Nemoc, úchylka, deviace jsou povýšeny na normu a naši zákonodárci pláčou v přímém přenosu nad svou dobrotou nebinární filozofie šílenců. Ďáblové se v pekle chlámou smíchy nad hromadným kretínismem lidí "rozumných".
A v pidizemičce si lid zvolil generála Petra Pavla prezidentem. Dobře prý vypadá a udělá, co mu řeknou. Když nakáží odvolat, tak odvolá. Když nakáží neodvolat, neodvolá. Ďáblův služebník si s pravdou hlavu neláme. Když je třeba přísahat věrnost socialismu, přísahá upřímně. Když je třeba odsoudit socialismus k smrti, odsoudí ho zase upřímně. Tak takového fešáka si většina seriálového lidu ve střední Evropě zvolila. Proto nás nečeká nic dobrého, většina našich spoluobčanů nemá rozum ani srdce pro onen "Kantův" mravní zákon.
A co nám Hus vzkazuje?
Hledejte pravdu, ještě jste nezačali. Po krátkém období relativní svobody bádání nad Viklefovými spisy následovala restrikce, cenzura a soudy. Podobně dnes Julian Paul Assange zatím ještě žije, ale už čeká na "kostnický koncil" satanské "spravedlnosti". Ďábel nemá slitování, nebude ho mít ani s vámi. Čím více s ním budete v českých a moravských zemích obcovat, tím strašnějším peklem se vám odmění.
Už nyní máte na krku milion cizinců, deficit jaký země nepamatuje, dnešní zadlužení přesahující včerejší pomyšlení, zločinnou vládu v čele země krmící boha války hlava nehlava, rozvrat tradičních hodnot, národní zájem řídící se zájmem včerejších otrokářů a dnešních zločinců ze Spojených států. Zahoďte tedy břemena, která vás tíží a odhoďte jho, které vás tlačí. Včera bylo pozdě. Přestaňte podporovat zlo a začněte hledat dobro. Nepodporujte válku, je vrcholem zla.
Podívejte se na naše mladíky, na naše syny a představte si je v pekle války! Máte-li svědomí, je-li ve vás mravní zákon, a nejste jen nerozumná zvířata, nemůžete je posílat vědomě na smrt. Podívejte se jim do očí! Ztratili jste cit volbou generála? To nejdražší byste poslali do války, po které nám nic není, do války kterou spunktovali satanovi vazalové? Nikdo nemusí umřít jen kvůli tomu, že nějaký šílenec chce vládnout obyvatelům Krymu a dalších míst, navíc proti jejich vůli.
Lidský život je mnohem cennější než vláda nějakého služebníka čerta druhé kategorie nad kouskem země, jakoby mu patřila. Jakoby mu mohla patřit. Vybírejte dobro, a ne zlého vládce, který na vás jen uvalí daně, válku a smrt.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!