Memorandum profesorů a profesorek teologie ke krizi v katolické církvi
(Zveřejněno dne 4. února 2011 na webu: <a href="http://www.memorandum-freiheit.de">www.memorandum-freiheit.de</a>)
Více než rok uplynul od zveřejnění případů sexuálního zneužívání dětí a mládeže kněžími a řeholníky v chlapeckém internátě a gymnáziu jménem Canisius Colleg v Berlíně. Následující rok uvrhl katolickou církev v Německu do nebývalé krize. Vidíme dnes rozpolcený obraz: mnoho bylo učiněno, aby se obětem dostalo spravedlnosti, aby bylo napraveno spáchané bezpráví a aby byly odkryty příčiny zneužívání, zamlčování a dvojí morálky ve vlastních řadách. U mnoha odpovědných křesťanek a křesťanů s církevním úřadem i bez něho se po prvotním zděšení vyvinul názor, že hluboké reformy jsou nutné. Výzva k otevřenému dialogu o mocenských strukturách, o způsobu komunikace, o podobě církevního úřadu a o podílu věřících na odpovědnosti, o morálce a sexualitě vzbudila očekávání, ale také obavy: nepromarníme snad naši poslední šanci vymanit se z ochromení a rezignace tím, že bychom krizi odseděli a zamluvili? Nepokoj spojený s otevřeným dialogem bez jakékoli tabuizace není pro každého přijatelný, zvláště když se blíží papežova návštěva v Německu. Ale alternativa - hřbitovní klid ničící poslední zbytky naděje - však v žádném případě nemůže být považována za něco lepšího.
Hluboká krize naší církve si žádá, abychom rozkryli i problémy, které na první pohled bezprostředně nesouvisejí se skandálem sexuálního zneužívání a s jeho zamlčováním trvajícím desítky let. Jako profesorky a profesoři teologie nesmíme déle mlčet. Vidíme svou odpovědnost: musíme přispět ke skutečnému novému začátku. Rok 2011 se musí stát pro církev rokem nového rozmachu. V minulém roce vystoupilo z církve tolik křesťanů jako dosud nikdy, vypověděli poslušnost církevnímu vedení nebo privatizovali svůj život víry, aby jej uchránili před institucí. Církev musí těmto znamením porozumět a vymanit se ze zkostnatělých struktur, aby znovu načerpala sílu k životu a obnovila svou věrohodnost.
Obnova církevních struktur se nepodaří v ustrašené izolaci od společnosti, nýbrž pouze s odvahou k sebekritice a k přijetí kritických impulsů, a to i zvnějšku. To patří k poučení předchozího roku: s krizí způsobenou sexuálním zneužíváním by nebylo bývalo možné se vyrovnat tak radikálně, kdyby tento proces nebyla veřejnost provázela svou kritikou. Ztracenou důvěru může církev získat znovu pouze otevřenou komunikací. Církev bude věrohodná, jen když překoná propast mezi tím, jak vidí sebe samu, a jak ji vidí ostatní. Obracíme se na všechny, kdo se ještě nevzdali naděje na nový začátek ve své církvi a kdo o něj nepřestali usilovat. Navazujeme tak na signály vyzývající k obnově a dialogu, které během posledních měsíců vyslali někteří biskupové ve svých proslovech, kázáních a rozhovorech.
Církev není samoúčelná. Jejím posláním je hlásat všem lidem Ježíšova, Kristova osvobozujícího a milujícího Boha. To se jí může dařit jen tehdy, když je sama místem a věrohodnou svědkyní evangelijního poselství svobody. Mluva církve a její jednání, její pravidla a struktury - celé její zacházení s lidmi uvnitř i vně církve - musí odpovídat požadavku, aby byla uznávána a podporována svoboda lidí jakožto Božích tvorů. Bezpodmínečný respekt vůči každé lidské osobě, úcta ke svobodě svědomí, zasazování se o právo a spravedlnost, solidarita s chudými a utlačovanými: to jsou základní teologická měřítka, plynoucí ze závazků církve vůči evangeliu. Tím se totiž konkretizuje láska k Bohu a k bližnímu.
Orientace podle biblické zvěsti svobody v sobě zahrnuje diferencovaný vztah k moderní společnosti: ta v mnoha ohledech církev předběhla, pokud jde o uznání svobody, dospělosti a odpovědnosti jednotlivce; z toho se může církev poučit, což zdůraznil již Druhý vatikánský koncil. Z dalšího hlediska je nepostradatelná kritika moderní společnosti vycházející z ducha evangelia, například tam, kde jsou lidé hodnoceni pouze podle svého výkonu, kde je pošlapávána vzájemná solidarita a je pohrdáno lidskou důstojností.
V každém případě však platí: evangelijní zvěst svobody je měřítkem věrohodnosti církve, jejího jednání a sociálního uspořádání. Konkrétní výzvy, s nimiž se církev musí vyrovnat, nejsou nijak nové. Přesto jsou reformy směřující k budoucnosti sotva viditelné. V následujících praktických oblastech je o nich třeba vést otevřený dialog:
1. Struktury spoluúčasti: Ve všech oblastech církevního života je spoluúčast věřících prubířským kamenem věrohodnosti evangelijního poselství svobody. V souladu s dávným právním principem "o tom, co se týká všech, mají také rozhodovat všichni", je zapotřebí více synodálních struktur na všech církevních úrovních. Věřící se mají podílet na ustanovování důležitých hodnostářů (biskup, farář). O čem lze rozhodovat na místní úrovni, o tom tam má být také rozhodnuto. Rozhodnutí musí být transparentní.
2. Obec: Křesťanské obce mají být místy vzájemného sdílení duchovních i hmotných statků. Ale v současnosti se život obcí rozpadá a vyprazdňuje. V důsledku nedostatku kněží jsou vytvářeny čím dál tím větší správní jednotky, "XXL-farnosti", v nichž lze jen stěží zakoušet pocit blízkosti a sounáležitosti. Zanikají historické identity a přirozeně vzniklé sociální sítě. Kněží jsou "spotřebováváni" a trpí syndromem vyhoření. Věřící si uchovávají odstup, když jim není svěřována účast na odpovědnosti a když se nemohou podílet v demokratických strukturách na vedení svých církevních obcí. Úřad musí sloužit životu obce - nesmí tomu být naopak. Církev také potřebuje ženaté kněze a ženy v církevním úřadě.
3. Právní kultura: Uznání důstojnosti a svobody každého člověka se projevuje právě tehdy, když se konflikty vypořádávají čestně a se vzájemným respektem. Církevní právo si zasluhuje název práva pouze tehdy, mohou -li věřící svá práva skutečně uplatňovat. Právní ochrana a právní kultura v církvi se musí nutně zlepšit. Prvním krokem k tomu je zřízení církevního správního soudnictví.
4. Svoboda svědomí: Respekt před svědomím jednotlivce znamená důvěřovat ve schopnost člověka rozhodovat se a nést odpovědnost. Podporovat tuto schopnost je také úkolem církve; to se však nesmí zvrhnout v poručníkování. Znamená to zvláště brát vážně oblast osobních životních rozhodnutí a individuálních životních forem. Naprosto nesporná je vysoká hodnota, kterou církev přiznává jak manželství, tak životu bez manželství - celibátnímu. To však neznamená, že je třeba odmítat a ze společenství vylučovat lidi, kteří prožívají lásku, věrnost a vzájemnou péči v odpovědném partnerství osob stejného pohlaví nebo jako rozvedení a znovu sezdaní.
5. Smíření: Solidarita s "hříšníky" předpokládá, že je vážně brán hřích ve vlastních řadách. Církvi nesluší mravní rigorismus, pokud nevidí svá vlastní provinění. Církev nemůže kázat smíření s Bohem, aniž sama vytváří předpoklady pro smíření s těmi, na nichž se provinila: násilím, upíráním práva, převracením biblické zvěsti svobody do přísné morálky bez milosrdenství.
6. Bohoslužba: Liturgie žije z aktivní účasti všech věřících na bohoslužebném dění. V bohoslužbě musí mít místo současné zkušenosti a výrazové prostředky. Bohoslužba nesmí ustrnout v tradicionalismus. Kulturní mnohotvárnost obohacuje bohoslužebný život a nesnáší tendenci k centralistické uniformitě. Jenom tehdy, když slavení víry zahrnuje konkrétní životní situace lidí, dosáhne k nim církevní poselství.
Zahájený proces dialogu v církvi může vést k osvobození a přelomu jen tehdy, když budou všichni účastníci ochotni zabývat se nastolenými závažnými otázkami. Nyní jde o to, hledat ve svobodné a čestné výměně názorů taková řešení, která vyvedou církev z ochromujícího stavu, kdy se zabývá pouze sama sebou. Po bouřích minulého roku nesmí následovat klid. Za současné situace by mohlo jít o klid hřbitovní. V dobách krize nebyl nikdy dobrým rádcem strach. Evangelium vyzývá křesťanky a křesťany, aby hleděli do budoucnosti s odvahou a aby - spoléhajíce na Ježíšovo slovo - šli jako Petr přes vodu: "Proč se tak bojíte? To máte tak malou víru?"