Byla nebyla jedna řeka jménem Seina, která se po staletí pokojně klikatila svými meandry a zákruty až do moře. Její břehy lemovaly vysoké topoly, zádumčivé osiky a vrby, na nichž hnízdili spokojení racci, kormoráni a další vodní ptáci. Zabrali si pro sebe i dva malé ostrůvky uprostřed, ne však nadlouho; jednoho rána je vyrušily malé čluny plné mužů s oštěpy, luky a šípy, doprovázené ženami a spoustou dětí. Ti všichni dělali takový rámus, že ptáci rozhodli odstěhovat a přenechali ostrůvky lidu, který se nazýval Parisové. Nejprve založili vesnici, z ní vyrostlo opevněné hradiště a na památku jeho prvních obyvatel mu všichni začali říkat Paříž. Městečku už dávno nestačily jen dva malé ostrůvky uprostřed Seiny; roztáhlo se po obou stranách podél řeky, po proudu i proti proudu. Usadili se v něm francouzští králové, zdaleka do něj přicházeli cizokrajní kupci se svým vzácným zbožím. Paříž rostla; zabírala stále více místa, pohlcovala do sebe vesnice a usedlosti, které byly předtím ztraceny v lesích. \2; nebi se tyčily věže kostelů a katedrály, náměstí se změnila v malebná tržiště, pro děti se postavily první školky a školy. I dospělí chtěli mít své místo, kde by se mohli učit. Proto král přikázal svému rádci, jménem Sorbonne, aby vykoupil hned vedle města dvě vesnice a postavil tam krásný gotický dům pro velké školáky. Tak vznikla pařížská universita, kterou vděční studenti pojmenovali po královském rádci.
Milí Pařížané však nebyli spokojeni: jejich velké město se stalo příliš rozlehlým. Přestali vidět z jednoho konce na druhý, bloudili v něm jako v bludišti. Ztráceli se mezi kočáry taženými koníky, kteří zpočátku snadno předháněli první nemotorné automobily. Pařížané toužili vidět, jak jejich město roste, jak vypadá v noci, když jde spát a ospale mrká víčky svých plynových luceren. Chtěli jej vidět zrána po probuzení, kdy ze sebe setřepává přikrývku ranní mlhy a opatrně ji klade zpět do klikatého toku své věrné řeky Seiny. Chtěli pozorovat ruch velkých ulic, střechy domů, které kouřem svých komínů kreslily po nebi malebné klikyháky, jimž rozuměli jen staří a zkušení kominíci. Pařížané si marně lámali hlavu, přemýšleli, hledali, dumali, scházeli se večer po práci a rokovali. Dobře věděli, že každá holka i kluk se rádi prohlížejí v zrcadle. A když se nikdo nedívá, vypláznou na sebe jazyk, jen tak, pro radost. Trápili se pomyšlením na zrcadlo, jež by nastavili svému městu, které měli rádi, aby se mohla i jejich milá paní Paříž pozorovat tváří v tvář. Aby se podívala sama na sebe a snad i vyplázla jazyk, když se nikdo nedívá. Jenže jak?
Jednoho večera povstal uprostřed bezradných konšelů a zadumaných radních nějaký vousáč ve starém rozepnutém kabátu, vysoký, zachmuřený. Mával rolí stočených papírů. V jeho přísné tváři strohých rysů zářily dva plamínky jiskrných očí, klukovsky rozverných. Vyprávěly o mladém muži, který strávil léta ve škole pro stavební inženýry, a přesto zůstal okouzlen pohádkami a věrný své vlastní fantazii. Vypravení pánu inženýrů nevypadají na první pohled moc pohádkově. Skrývají se v rolích zažloutlého papíru pokrytých vrstvami prachu. Podřimují v jemném předivu složitých výkresů, mluví nesrozumitelnou řečí divných pojmenování a živí se dlouhými řádky číslic a výpočtů. Jen málo smrtelníků proniklo začarovaného světa inženýrských pohádek a rozumí jejich cizokrajnému jazyku. Ne každý vydrží léta a léta studovat tajemství staveb vězí a mostů, viaduktů, akvaduktů, nádraží a mrakodrapů upletených z ocelových sítí, oblečených do šedivého betonu a zářivého skla.
Náš pan inženýr však byl v kouzelném světě jako doma. Nákresy a výpočty jej zdravily jako starého kamaráda, s nímž se viděly každý den, hned jakmile zfouknul prach ze zažloutlých svitků a pustil se do práce. Pod jeho tužkou a pravítkem, rejdících sem a tam na rýsovacím stole, rostla divná, předivná stavba. Připomínala štíhlou baletku nebo gymnastku, připravenou ke skoku. Vypínala se vysoko do nebe, jemné rozkročena na špičkách ocelových pilířů a její zvědavá hlava se otáčela na všechny strany. Ještě nevěděla nic o světě, jako děťátko v mámině bříšku. Byla půvabná onou zvláštní inženýrskou krásou, které rozumí jen málo lidí. Pan inženýr Eiffel už v duchu viděl její budoucí podobu. Proto vzal velkou roli technických výkresů a ukázal železnou paní pařížským radním a konšelům. Ti se tvářili všelijak při pohledu na složitou spleť trubek, nýtů, ocelových nosníků a spojů, které tvořily kostru spící krásky. Vysoký, nemotorný kolohnát z oceli jim pranic nepřipomínal spanilou princeznu. Ale ohromná Paříž se potřebovala pořádné rozkročit a zvednout pěkně do výšky, aby se uviděla celá. Inženýr Eiffel to dobré věděl a jeho věž padla Paříži jako ulitá. I páni radní nakonec ustoupili a dali souhlas ke stavbě. Beztak nevymysleli nic lepšího.
Stavba věže řízená panem Eiffelem rostla každým dnem a zvědaví Pařížané ji hned pokřtili Eiffelovým jménem. Za dva roky, dne 10. června 1889 se princezna doopravdy probudila do světa. Byla o něco vyšší než my, ale Paříž je o moc větší než obyčejná vesnice. První den vyjel výtahem i sám anglický král až na její třistametrový vrchol, aby mohl obdivovat celou Paříž, řeku Seinu a hluboké tmavé lesy daleko na obzoru. Stavitel Eiffel zahalil svůj výtvor do zářivého hávu světel, které v noci dávaly vyniknout jejím štíhlým a jemným tvarům. Ne že by se všem Pařížanům hned líbila, ale tak už to na světě chodí. Naše železná paní si vsak posměváčků příliš nevšímala. Ve své třistametrové výšce měla mnohem blíže k neposedným bílým obláčkům, než k mrňavým lidským červíčkům ztracených kdesi hluboko dole pod jejími pevně rozkročenými pilíři. Přátelská oblaka jí přinášela zprávy z dalekých zaoceánských krajů. Vyprávěla o prudkých bouřích, kdy vítr bičuje mořskou pěnou obnažené boky útesů a námořníci na lodích bojují o svůj holý život. O rybářích na malých ostrůvcích, kteří se časné zrána vydávají na oceán lovit dravé žraloky a chobotnice. O dětech v malých domečcích na mořském pobřeží sbírajících škeble a ulity, s nimiž si potom hrají celý den.
Věžatá Eiffelka příliš nestála o lidskou společnost. Rušil ji hluk města, jež se ráno probouzelo do práce a lomozilo rámusem svých motorek, autobusů a nákladních automobilů. Vagóny metra prohánějící se hluboko pod zemí otřásaly její ocelovou kostrou, a čas od času ji z toho pobolívala hlava. A ti hluční návštěvníci! Vyjížděli výtahem až do nejvyššího ochozu obdivovat Paříž. Přitom křičeli, dupali a vrhali blesky svých fotoaparátů na všechny strany. Ani zářivá vlečka světlometů ji už netěšila tak jako dřív. Každý si večer rád pohoví, hupsne do svého pelíšku, schová hlavu pod peřinu a rád zapomene na celý svět. Paní Eiffelka však musela sloužit dlouho do noci, protože návštěvníku stále přibývalo. Každý chtěl vystoupit až na její vrchol, aby potom mohl všem doma vyprávět, jak tam nahoře bylo krásně. Až pozdě k ránu zhasly reflektory, ztichly výtahy a unavená železná paní si na chvilku zdřímla ve stoje. Ale honem, honem, než ji probudí první vagóny metra a ranní koncert hlučných aut.
Eiffelka zestárla, třebaže byla z ocele. Zůstala stejně půvabná a snad i něco víc, protože mnoho umělců bylo nadšeno její nádherou. Přesto cítila svých sto let ve všech nýtech, a když vítr severák svištěl mezi jejími nosníky, úzkostlivě držela rovnováhu. Její pružné tělo napadl smrtelný nepřítel všeho železného, zákeřná a nenasytná koroze. Přišla z dálky, v ušmudlaném hnědém kabátku a velice se zaradovala, jakmile spatřila tak tučné sousto. Nemeškala, vyšplhala se do prvního patra a hned se začala cpát, co jí síly stačily. Ještě nikdy neviděla pohromadě tolik jídla. Připadala si jako zamčená ve spíži plné pohádkových dobrot. Tu si uzobla nýtu z manganové oceli, tam se zakousla do litinové spojky. A na noc si dopřávala k večeři železné podlahy pokrývající jednotlivá patra. Pilíře se jí přece jenom zdály poněkud tvrdým soustem; pouštěla se do nich kousek po kousku, vždycky zrána, když byla svěží a cítila ranní hlad. Po celonočním spánku na čerstvém vzduchu ji vždycky pořádně vytrávilo. Nenasytná rez se chovala jako všichni mlsouni, kteří chodí tajné krást do spíže. Snažila se všechno narafičit tak, aby na první pohled nebylo nic poznat. Přes den velice obezřetně hryzala uvnitř ocelové kostry, aby lidé nic nezpozorovali. Teprve až utichly hlasy návštěvníků, zastavily se výtahy a zhaslo slavnostní osvětlení, hladová rez se pustila do vnějších částí. Cítila se úplně jistá a myslela si, jako všichni zlomyslníci, že to tak půjde dál navěky věků. Nevěděla totiž nic o kontrolorech. Jednou za čas dělali hloubkovou kontrolu celé věže, jako pan doktor v nemocnici. Eiffelka je neměla ráda. Zvědavě prolézali celou kostrou, ohmatávali všechny části, poklepávali, štípali a kroutili, s čím jen mohli. Naneštěstí, rez začala nahlodávat paní Eiffelku zrovna týden po velké lékařské prohlídce. Zpočátku byla i přes svůj neukojitelný hlad a mlsnotu velice opatrná a hryzala jen v nejhlubším nitru věže. Ale s jídlem roste chuť; škůdce zapomněl na svou počáteční opatrnost a pustil se do celé Eiffelky. Pranic nedbal na ostražitost a cpal se, co mu síly stačily, ve dne v noci.
Pro paní Eiffelku nastaly těžké časy. Skrytý a zákeřný nepřítel prolézal celou konstrukci a nahryzával díl za dílem, nýt za nýtem, spoj za spojem. Ve dne v noci ji přepadávala nenadálá bolest. To se cizopasník zakousl do nového místa. Vítr a déšť mu usnadňovali práci a paní věž musela napnout všechny síly, aby odolávala náporům podzimní vichřice. Už nemohla spát ani těch pár hodin jako dřív. Zatínala zuby bolestí a v nočním tichu napjaté naslouchala sténání ocelových nýtů, které držely její ohromnou váhu. Počítala den za dnem, jak dlouho ještě vydrží její hlavní nosníky. Rez je už oslabila natolik, že první prudká bouře vyvrátí její pilíře ze základů a ona se bezmocné zřítí na zem. Železná paní se připravovala na svou poslední hodinku. Smrt se přibližovala. Vychytralý rezavec zaútočil na nejchoulostivější místa, přesně tam, kde paní Eiffelka držela svou rovnováhu. Jen si představte, že měříte 300 metrů, hlavu máte až v mracích a odoláváte náporům větru. Hned vidíte, proč pro železnou paní byla rovnováha věcí ze všeho nejdůležitější.
Nic si toužebně nepřála víc než příchod pánu inženýrů na pravidelnou kontrolu. Už dávno zapomněla na své znechucení z prohlídek a úzkostně počítala každý den, který jí zbýval do hořkého konce. Rezatý škůdce opravdu nezahálel, bolesti v nosných kloubech dávaly tušit to nejhorší. Dlouhé tělo Eiffelky se zachvívalo horečkou, zvláště v noci. Přes den dostávala závratě, hlava se jí točila jako na kolotoči a bála se, že upadne a už nikdy nevstane. Kdo bude rychlejší? Páni inženýři nebo zákeřná rez? Pro paní Eiffelku nebylo teď na světě nic důležitějšího. Její život visel na tenounkém vlásku posledních nýtů, které ještě odolávaly útokům koroze. Jestlipak vydrží?
Paříž, březen 1994