<strong>V. Komunita Blahoslavenství</strong>
Klášter, kam jsme jeli, patří hnutí <em>Beatitudes </em>(komunita Blahoslavenství). Toto hnutí vzniklo v sedmdesátých letech minulého století ve Francii. Založilo ho několik konvertitů z protestantismu ke katolictví. V domech, jak se zazývají jednotlivé komunity, žijí společně mniši, jeptišky, zasvěcení laici a rodiny a také lidé, kteří si ještě svůj stav nezvolili. Tato emauzská komunita má trvale kolem deseti členů. Na podzim se konal oficiální koncil celého hnutí, se kterým byly spojeny značné obavy. Vatikánu se totiž nelíbí současný stav, zejména to, že laici a řeholníci bydlí společně a mají společné vedení. V čele domu může být i laik. Mluvilo se tedy o tom, že se komunita rozdělí na jednotlivé větve: mniši, řeholnice a laici, což se mnoha členům komunity nelíbilo. Nakonec se rozhodlo, aby se nic neměnilo rázem.
<strong>VI. Cesta do Emauz</strong>
Emauzy jsou místem, kde Ježíš po svém zmrtvýchvstání mluvil s dvěma učeníky. Alespoň se s tímto místem ztotožňuje minimálně od 6. století, kdy tam byly postaveny dvě baziliky, které se částečně zachovaly dodnes.
Cestou do Emauz přestupujeme ve městě Ramle („Ramle“ znamená „písek“.). Tady v Ajalonském údolí Jošua Navin zastavil slunce. Je tu až příliš písku. Na části pouště je cementárna, zbytek je osázen zemědělskými plodinami. Když je zde člověk dlouho, opouští ho turistické nadšení. Podobně jako v Moskvě, kde navštěvujeme Kreml jenom, abychom ho ukázali cizincům. Projíždíme kolem vojenského muzea, které v roce 1948 tvořilo opěrný bod jordánského armády na silnici z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Židé ho tehdy nedokázali dobýt.
<strong>VI. Latrun</strong>
A kousek dál leží klášter trapisů Latrun. V kryptě otec Jan (Slovák) slouží o sobotách ruskou mši. Podle nejlepších místních tradic na ni chodíme 2 km pěšky v nějvětším horku, pokud nás někdo z Emauz nevezme autem. Končí tu Ajalonské údolí a začínají lesnaté kopce, která se táhnou až k Jeruzalému. Po mši, když už není tak horko, děláme při návratu do Emauz procházky po okolí. Když projdeme olivovou zahradou, vinicemi a poli, dostaneme se na zalesněný kopec a vidíme osadu Neve-Šalom (Osada Míru). Byla zamýšlená a vybudovaná jako ztělesnění snu: společné pokojné soužití židovských a arabských rodin. Podivná budova ve tvaru polokoule, osvětlená zapadajícím sluncem, je dům modlitby pro zástupce všech náboženství: křesťany, židy, muslimy. Žádné symboly. Uvnitř je úplné ticho a obrovské okno s výhledem směrem na západ a kopce. Uprostřed haly květiny na kameni. Na podlaze jsou slaměné koberce. Oslňující slunce a nádherná krajina v okně. Pokusili jsme se uhnízdit se na rohoži nebo na stoličce nebo alespoň stát. Ale za chvíli nás křeče v nohou donutily k ústupu. Asi nám, pravoslavným, nedovolují naše hříchy vstup do tohoto ráje všech náboženství. Venku nás to přešlo. Vracíme se domů. Stihneme přijít včas na večeři? Večerní bohoslužbu už určitě nestihneme. Sešli jsme s kopce. Obejdeme Latrun či půjdeme přes kopec kolem zřícenin středověkého křižáckého hradu a zákopů z doby války o nezávislost? V podzemních místnostech hradu je přítmí, zdi jsou zasklené. Střed je úplně nový. Velké podzemní sklepy a cisterny se zachovaly v dobrém stavu. Podle poloshnilých dřevěných dveří v některých z nich se dá usuzovat, že tyto prostory nejspíš používala i jordánská posádka v letech 1948 - 1967. O hradu nenajdete skoro žádné informace – ani v krajině, ani na mapách, a to i přesto, že tu stojí pomník válce o nezávislost s velkým nápisem v hebrejštině. To se tu občas stává nežidovským památkám, administrativa se stará v první řadě o památky židovské. Třeba v Haifě jsou vykopávky města Tel-Šikmona z doby římské. Nejsou v krajině nijak označené, najdete je jen na mapách. Nejsou nijak chráněné před vlivem prostředí, takže zbytky antických mozaik zarůstají křovím. Jako obvykle, když se ocitneme na nějakém zajímavém místě, nemáme s sebou foťák. Dobrá, snad příště. Už se stmívá, když přicházíme do Emauz. Na značce směřující k Latrunu je smazán kříž na piktogramu kostela. Hodně Židů zde nemá křesťanství moc v oblibě.
<strong>VII. Sobotní večer v komunitě</strong>
Sobotní večeře je sváteční, na bílém ubrusu a s vínem. Samozřejmě jsme se opozdili. Mniši mají sváteční bílá roucha. Laici se také snaží dodržovat tento styl. V komunitě bydlí i Francouz Tomá, biolog, který teď pracuje v Izraeli. Patří sem také nádherný mladý manželský pár: Marek je Španěl a jeho krásná žena Ester Němka. Nejhezčí mi připadá řeholnice Rebeka, i když je jí už hodně přes padesát. Její úsměv, úklon hlavy, způsob chůze, královská laskavost a ohleduplnost svědčí o přirozené kráse dané od narození a nemizející s věkem. Ovšem hezcí jsou tady všichni. Opat, pokud ho tak můžeme v tomto případě nazývat, je bývalý zahradník, krajinný architekt, což se v komunitě nějak odrazilo v organizaci prostoru a času a možná i ve stylu komunikace. Vše provází prostota a krása, prostota a laskavost (francouzský pojem „charité“, tj. vstřícnost, bratrská láska je zde základem společného života). Hostina, zvlášť sobotní, je vhodnou příležitostí k rozhovorům, proto je dlouhá. Opat osobně roznáší jídlo. (To zde dělá ten, koho to prvního napadne. Je to obrovský rozdíl ve srovnání s tradicemi pravoslavného kláštera, kde jsme také pobývali, zejména zde ve Svaté zemi. Tam je hostina co nejkratší, rozhovory nejsou moc vítané, naopak během hostiny se často čte nahlas z Bible nebo z jiné církevní literatury. Opat také rozhodně nebude roznášet jídlo a mýt nádobí – hierarchie se přísně dodržuje.) Za oknem, na síťce proti komárům sedí několik ještěrek. Jsou natolik zaujaté, že je možné dotknout se z této strany síťky jejich bříška. Pak následuje umývání nádobí, kterého se účastní všichni a také se při něm povídá. Dva, tři lidé umývají, ostatní utírají a uklízejí. To není práce, ale komunikace. Častěji umývají muži, možná proto, že jsou rychlejší nebo prostě nešetří ruce. Obcházíme Koheleta (Kazatele) a vycházíme ven. Pes se tak nejmenuje nadarmo: v jeho tváři, kterou nelze nazvat čumákem, je celá moudrost a zármutek židovského národa. Je tma, svítí měsíc. Náš domeček se jmenuje Ein Karem. Ten minulý se jmenoval Tabha. Je tu také Betlém, Kána. Jsou to bílé buňky s červenou střechou z tašek. Pod oknem jsou růže či olivovníky a klid.
<strong>VIII. Olga hlídá dům</strong>
Během setkání s papežem v Nazaretě zůstala Olga v Emauzích hlídat dům, protože už navštívila podobné setkání v Betlémě a vzpomíná na to: „Bylo velmi hlučné a slavnostní. Lidé skandovali: „vivat papež, vivat Palestina!“ Mše byla v arabštině, stejně jako uvítací řeč. Děti lezli na otce a na stromy, aby uviděli papeže. Zažila jsme pár neklidných minut, když jsme projížděli palestinskou hraniční kontrolu – obávala jsem se, že můj pas ozdobí palestinské razítko, které, jak známo, moc nekamarádí s izraelským. V těchto končinách je vůbec častý důvod k obavám, což hodně podněcuje modlitbu. Existuje spousta všelijakých strašáků, které je nutné přemoci, ale touha, zájem či láska vůči něčemu na druhé straně bariéry je silnější než strach. Vzpomínám na jednoho židovského taxikáře, kterého jsme přemlouvali, aby nás odvezl na Olivovou horu. Říkal nám: „Ale tam přece nic není!“ Východní Jeruzalém byl bílou skvrnou na jeho mapě. Bylo vidět, jak rychle spěchal pryč, když nás tam vysadil. Teď ovšem chápu, že skutečně riskoval – bylo to na konci devadesátých let minulého století. Klášter jsem opatrovala spolu s Benejou (Benjamínem), bývalým satanistou z Charkova. Opravdu byl satanistou a zde v Izraeli činil pokání a nechal se pokřtít, ale jeho minulost zanechala následky na jeho zdraví. Zalila jsem vysázené květiny a keře. Bydlela jsem tu v jakémsi druhu mlčení, způsobeném mou neznalostí francouzštiny. Proto jsem si také nebyla jistá, co se má zalévat. Mohla jsem jen doufat, že jsem zalila vše potřebné. Stmívalo se, Benja mě varoval, abych se nelekla, když potkám v kapli rabína. Prý tam dokáže sedět a modlit se celé hodiny. Seděli jsme v kuchyni u večeře. Náhle se objevil dotyčný rabín a hned se vrhl k telefonu. Strávil u něj asi dvě hodiny možná i víc, což v Izraeli zdaleka není zvykem. Pak nám vysvětlil, že tento večer chtěl „vzít za ruce“ prostřednictvím telefonu své přátele různých vyznání, aby se všichni přes něj spojili v tomto místě míru, v domě komunity. Příští den měl zpívat před papežem v Jeruzalémě. Viděli jsem ho pak na videu. Stál v malé hale vedle papeže a zpíval různými způsoby a v různých jazycích: „Mír, mír, mír!“ Papež mu pak dlouho tiskl ruku.“