Bylo koncem loňského září a v naší nemocnici se začalo hovořit o akci „Děkujeme – odcházíme.“
„Taky jste podepsala, paní doktorko?“
„Jo, podepsala, ale spíše jen ze solidarity. Mě se tady docela líbí a já nikam odcházet nechci.“
Že jsou lékaři dlouhodobě finančně podhodnoceni, to je jasné všem, kdo alespoň trochu čichl ke zdravotnictví. A tak my, sestry, jsme jim to navýšení platu ze srdce přály. V listopadu se před nemocnicí párkrát objevila reklamní sanitka. „Náš exodus, váš exitus.“ Jinými slovy: hleďte nám vyhovět, jinak vás necháme pochcípat! Drsné, ne? To nás iritovalo.
V prosinci atmosféra gradovala.
„Taky děkuješ a odcházíš, pane doktore?“
„Co myslíš, že tu budu dělat za takovou žebračenku?“
„A kam půjdeš, už máš něco ve výhledu?“
„Třeba nikam, třeba budu něco publikovat nebo se nějaký čas nechám živit manželkou. Máš ty vůbec představu o tom, kolik vydělává soukromý ambulantní lékař? A to bez nějakých přesčasů a služeb navíc.“
V lednu již bylo známo, kdo se k akci D-O připojil,.. připojila se většina lékařů z oddělení. A najednou nám došlo, že jde bezprostředně taky o nás, o sestry. Jestliže se zavře oddělení, k čemu budou sestry? I my budeme odcházet a nikoliv s děkováním. Některé, ty pružnější z nás, rozhodily sítě a jaly se zjišťovat, kde by eventuálně mohly nastoupit. Začalo se hovořit i o tom, co se dříve nezmiňovalo.
Nemocnice je velká a sestry se různě dávaly do hovorů. Slovo dalo slovo a padaly slova o tom, jak se píší výkazy a jak lékaři skutečně pracují. Jak je přece logické, že nikdo nevydrží pracovat 48 hodin bez odpočinku. Jak lékaři jsou hodinově stejně placeni ať stojí vedle nemocného či spí na inspekčním pokoji. Jak na některých odděleních je prekérní v noci budit lékaře... O tom, jak zrušení akutních lůžek povede k transformaci nemocnic a lůžkového fondu, jak to nahraje určitým zájmovým skupinám s cílem privatizace...a celá akce je viděna v širších souvislostech.
Aby toho nebylo málo, zapojila se i Mgr. Jurásková. Sestrám se zvednou kompetence i platy. Kterým sestrám? Těm co dostanou výpověď? Většina sester po žádných dalších kompetencích netouží, nechceme si hrát na lékaře. A platy? Klidně se spokojíme s tím, co máme. Vždyť celá tato akce začala nízkými platy lékařů, ač z 13 důvodů k odchodu jsou až na pátém místě. A čas ukáže, zda se skutečně jedná o reformní hnutí, či jsou zde jiné cíle.

„Nemoc nechodí po horách, ale po lidech“, říkávala moje babička. A tak přišla i ke mně. A stále nabývala na intenzitě. I zavolala dcera pohotovost, která se mnou zamířila k urgentnímu příjmu.
Jaká to úleva, když ze dveří vykoukla paní doktorka, co taky podepsala, ale vlastně ani odcházet nechce. (Lékařů je nedostatek, proto někteří z ARO čas od času slouží i na urgentním příjmu.) Jaká to úleva, vědět, že teď se o mě postarají, že mi pomohou!... Vše nezbytné zajištěno a již se v lůžku vezu k hospitalizaci. Děkuji lékařce i sestrám a nakonec dodávám: „To jsem ráda, že mě to potkalo v lednu.“
„A proč?“
„Protože v březnu, už by mě tady nikdo neošetřil, nikdo by mi nepomohl.“