Se souhlasem autorky, mladé lékařky, která si přeje zůstat v anonymitě, publikuji její postřehy a úvahy o lékařské praxi (viz Nočník IV).

Obšťastnila-li vás příroda, Pán Bůh nebo znečištěné ovzduší (výběr ponechávám na vás, dle vaší víry) nějakou hodně vzácnou nemocí, jejíž léčba je hodně drahá, případně ještě hodně složitá, nemůžete se léčit jen tak někde. Váš vesnický felčar název vaší nemoci ještě neslyšel, i když se rád poučí o něčem novém a v okresní nemocnici vás léčit nemůžou. Musíte na kontroly, hospitalizace nebo i pro recepty jezdit do Prahy nebo do nějaké jiné, nejmenované, krajské a fakultní nemocnice, která byla ustanovena tzv. centrem. Vám jako pacientovi nic jiného nezbývá. Jste rádi, že vás zatím ještě někdo léčí. A zdá se, že dobré časy solidarity brzy skončí, protože nebude ani na slepáky, natož na vaše tisícové léky. Navíc jste pro společnost coby invalidní důchodce značnou přítěží, takže možná nebude dlouho trvat a sdělí vám radostnou novinu, že si ty léky můžete koupit v kterékoliv lékárně - nebo samoobsluze - za váš invalidní důchod, který vám tímto snižují na polovinu.

Trpíte-li danou nemocí od narození, jste po 20 letech dostatečným odborníkem jak na příznaky, tak na veškerou léčbu. Dokonce víte lépe než doktor, co na vás zabírá a co ne, protože on si nemůže pamatovat celý průběh léčby. Taky jste samozřejmě prošli pubertou a zkusili jste se na léčbu vykašlat. Jenže jste záhy zjistili, že si to doktoři ani rodiče tak úplně nevymysleli, a s prášky je vám o dost lépe. Logika věci je jasná, jde o peníze. Jelikož okresní nemocnice má jakýs takýs rozpočet, ke kterému pojišťovna nepřidá už ani korunu, nemůže věnovat polovinu rozpočtu na vás, neboť by se nedostalo základní péče na polovinu okresu. Seskupíme-li pacienty se stejnou nemocí nebo stejnou léčbou do dvou (pěti, sedmi) center v republice, můžeme těmto centrům přidat finanční obnos, ze kterého je bude schopno léčit. Zatím totiž žijeme v humanistické společnosti a nenecháme je umřít jen proto, že léčba je moc drahá.

Žijeme ovšem také v kapitalismu. Přidáme-li k tomu trochu ješitnosti a zaujetí pro vědecké tituly, je výhodné mít centrum pro léčbu něčeho vzácného. Jste-li ve fakultní nemocnici, skoro nic tomu nebrání. Požadovaná lůžka? Máte standardní oddělení, tam se vejdou, nikdo přece nebude zkoumat, kdo na které posteli leží. Doktoři tu taky nějací jsou. Že o dané nemoci ještě nic nevědí? To přece není problém, však se to časem naučí. Když máte štěstí, váš nový ošetřující lékař má i základní atestaci. Je-li ovšem následkem tohoto výkonu dostatečně pyšný na své vševědění, vaše dobře míněné "rady" ohledně léčby (se kterou na rozdíl od něj máte již 20 let zkušeností) náležitě oceňuje, pak je vlastně výhodou, když váš lékař žádnou atestaci nemá. V takovém případě bývá o něco tvárnější, mnohdy si i nechá poradit. Máte-li opravdu štěstí, začne se o vaši nemoc zajímat. Nemáte-li štěstí, je ješitný i bez atestace a každý váš dotaz ho urazí. O vaši nemoc nemá žádný zájem, protože vás dostal na starosti za trest. Nikdo vás tam vlastně na starosti mít nechce, protože vaší nemoci nerozumí, musel by se to učit a byl by na indexu, protože dává drahou léčbu, čímž kazí profil oddělení. Že jsou nějaké peníze navíc právě na onu centrovou léčbu? Bejvávalo, už se dávno spojily s běžným rozpočtem oddělení nebo se rozplynuly v odměnách.

A že vaše nemoc vyžaduje izolaci od ostatních infekčních pacientů? I od stejně nemocných infekčních pacientů? Kdo vám to napovídal…. Jo už dvacet let to tak máte…no, tak teda izolace. To ale znamená, že nesmíte chodit na záchod s ostatními pacienty a jiný tady není, tak to budete asi muset chodit na mísu. Že vás choutky na izolaci už přešly? No, však jsme říkali, že žádná není potřeba. Co, že máte dostat jiné léky? Chcete nám radit nebo co? Že je vám špatně a potřebovali byste hospitalizaci? Bohužel, máme tady v "centru" jen jednu postel a na té zrovna někdo leží. Musíte počkat, až půjde domů. Že se váš zdravotní stav zhorší, když nedostanete léčbu pravidelně? Ale no tak, nějaký ten týden navíc nic nezmění. Že jste to už zkoušeli… no tak si to zkusíte znovu. Tyhle drahé léky vám nedáme… jsou moc drahé… počkáme, jak dopadne vyšetření. No dopadlo špatně, ale ty drahé léky vám i tak nedáme, uděláme radši ještě jedno vyšetření… že je vám čím dál hůř? Bude nejlepší, odeslat vás na vyšší pracoviště do Prahy, tam už si s vámi poradí. Když nám nechcete věřit, že se s vámi už nic dělat nedá… nepřipomínejte pořád ty drahé léky, stejně vám je nedáme. Ty by vám taky nepomohly. Jak to víme? No prostě… tak… jsme přeci doktoři.

Časem nutně začnete mít pocit, že vás chtějí zabít. Když vás nechtějí léčit, logicky z toho plyne, že chtějí, abyste umřeli. Některé léky vám slibují roky a pak vám je stejně nedají. Drobnostmi a neustálými prodlevami, na něž opakovaně upozorňujete, zhoršují váš zdravotní stav. Vlastně by v takovém případě byl možná lepší váš vesnický felčar, co by si nastudoval sice jen to nejzákladnější, ale nelhal by vám. Umřeli byste možná o chvíli dřív než v centru, ale to málo by vlastně stačilo - že se k vám doktor choval s úctou, jakou si zasluhujete jakožto lidská bytost. Že jste nebyli jen otravnou zátěží k jeho běžné práci, od které ho jeho nadřízený zapomněl osvobodit, když mu hodil na krk pacienty s novou, pro něj v zásadě neznámou diagnózou, kterou by si měl, zřejmě po nocích doma, dostudovat, aby alespoň tušil, co s nimi bude dělat. Že jste nebyli nenáviděni za to, že máte nemoc, kterou jste si mimochodem sami nevybrali a bez níž by vám bylo stokrát lépe, tu drahou nemoc, což je vám neustále vyčítáno a připomínáno (když zrovna nejste v nemocnici, mluví se o tom v televizi), abyste si vážili toho, co pro vás dělají. Vděčnost se vynutit nedá. Nepřidá-li personál k drahé léčbě úctu, úsměv a vlídné slovo, pak dělá jen svou práci. Možná ne úplně nejlépe, ale jsme jen lidé. Za snahu a slušné chování byste jim jistě leccos rádi prominuli, pokud vycítíte alespoň špetku zájmu o vaší osobu.

Malá ekonomická poznámka pro všechny příležitosti: slušné chování, úsměv a vlídné slovo jsou ZDARMA!